I když by tomu dnes málokdo věřil, měli jsme tu donedávna hned čtyři druhy těchto starobylých ryb.
V povodí Labe se vyskytoval jen jeseter velký. Byl to velký druh vytahující z moře do mnoha evropských řek. O jeho maximálních rozměrech se dá dnes už jen spekulovat, ale odpovídal velikostí zhruba jeseteru bílému známému z mnoha rybářských snímků a videí pořízených na kanadské řece Fraser. Určitě dosahoval délky kolem 350 cm a hmotnosti kolem 300 kg, pravděpodobně se ale vyskytly i větší exempláře. Ještě počátkem 20. století se dvoumetroví jeseteři velcí v malém množství, ale pravidelně lovili v Labi kolem Děčína, Ústí nad  Labem nebo Litoměřic. Poslední pozorování pochází z roku 1933, kdy byl jeseter spatřen pod hrází tehdy dokončovaného Střekovského zdymadla. To už se ale populace tohoto druhu jak v Labi, tak v mnoha dalších evropských řekách z důvodu nadměrného lovu a rostoucího znečištění v podstatě zhroutila. Dnes jeseter velký víceméně vymírá a stálou populaci má snad jen jedna či dvě řeky ve Francii. Přežití tohoto druhu dnes závisí na úspěchu záchranných programů a s těmi je to všelijaké, protože i když jesetera uměle odchováte, je problém s jeho návratem do přírody. Vůbec nebude snadné, aby v moři dosáhlo dospělosti dostatečné množství ryb, vrátily se do řeky, kde byly vysazeny a založily v ní nové generační hejno.

Na druhém konci republiky vytahovalo do dolního toku Moravy a Dyje hned několik druhů jeseterovitých ryb. Vzácně se sem zatoulala i největší z nich – vyza velká. Asi naposled byla ulovena nedaleko Lanžhota roku 1916. Ve slovenského úseku Dunaje se pak ojediněle vyskytovala až do 50. let.
Poválečný rozvoj průmyslu ukončil tahy dalšího druhu a to jesetera ruského. Menší exempláře vzácně pronikaly až 35 km nad soutok Moravy s Dunajem a ještě ve 30. letech se sice ojediněle lovily kolem Suchohradu. Více informací o těchto vymizelých druzích můžete najít ve zdejším atlasu ryb.

Posledním naším jeseterem byl a stále ještě je jeseter malý. Je to druh trvale žijící v řekách, který nepodniká dlouhé migrace, rychleji dospívá a snáze se rozmnožuje, takže se štěstím přežil. Dodnes se pravidelně vyskytuje ve slovenském úseku Dunaje a odtud v malém počtu vytahuje do dolního toku Moravy a Dyje.
Jsem si tím poměrně jist, protože jednoho jesetera malého jsem v květnu roku 2008 v Břeclavi osobně ulovil. Je to můj zatím nejvzácnější úlovek. Zabral na několik bílých červů nastražených na feederovém prutu na hraně proudu a tišiny asi 15 m od břehu.


Zatímco jiní rybáři mají své dvacetikilové kapry nebo dvoumetrové sumce (v ideálním případě lidožravé), mým životním úlovkem je 46 cm dlouhá s bídou půlkilová ryba. Některým lidem, kteří mají chycené stovky daleko větších jeseterů na soukromácích, možná nevysvětlím, v čem spočívá cena této čudly, ale to je nakonec jedno.


Zmínkou o soukromých revírech můžu přejít k novodobé kapitole jeseteřích dějin na našem území. Skutečnost je taková, že zřejmě nikdy u nás nežilo tolik jeseterů, co dnes. Dokonce se v jistém ohledu vrátily i některé z vymizelých druhů, i když se nevrátily tam, kam by patřily a jedná se o ryby dovezené kdoví odkud.
V současnosti je chov jeseterů v akvakultuře poměrně výnosný a zejména na jihu Evropy (Itálie, Chorvatsko) nebo i v Polsku a koneckonců i u nás není problém jeseterovité ryby v různých velikostech nakoupit. O jejich genetické čistotě a prokazatelném původu už si ale nedělám velké iluze. Jednou z nich budou stejná domácí zvířata jako kapr a do jisté míry už se tak dají vnímat i dnes.

Udělejme si teď takovou malou inventuru, co u nás v současnosti můžeme potkat.


Jednoznačně dominujícím druhem je na našich soukromácích jeseter sibiřský.

 

Zdá se, že ze všech druhů se nejlépe vyrovnává s pobytem v českých rybnících, snadno přijímá nejrůznější potravu včetně většiny toho, co do vody naházejí sportovní rybáři, minimálně trpí nemocemi a snese opakované traumatizování spojené s pobytem na udici a na souši. Mnozí ze „sibiřáků“ prohánějící se v silně navštěvovaných vodách už byli za svůj život zdoláni více než stokrát a v sezóně se v průměru podívají na břeh dvakrát do týdne. Jejich ústa jsou toho často výmluvným dokladem.

Tlamka této ryby už je trochu kostrbatá...

 

Z pohledu majitelů jsou jeseteři neskuteční „dělníci“, kteří jim za byt a stravu vydělávají peníze doslova do roztrhání těla. Dají se chytat po celý rok – od zimních dírkovaček přes časné jaro po celou hlavní sezónu až do pozdního podzimu a jsou ulovitelní řadou rybářských technik, dokonce občas zaberou i na umělé nástrahy. Mít několik (anebo i několik desítek až stovek) „jesíků“ ve svém rybníku, dnes patří k bontónu většiny majitelů komerčních vod.


Velikostně na tom jeseter sibiřský vůbec není špatně, rekordní kusy ulovené v přírodě vážily i přes dva metráky. Do této velikosti ovšem rostly desítky let v ideálních podmínkách s dostatkem potravy a bez soustavného zraňování rybáři. U nás je pravidlem, že jeseteři rychle rostou v podmínkách umělého chovu, ale v revírech s obvykle naddimenzovanou obsádkou nemají tolik potravy, kolik by potřebovali a tak se jejich růst po vypuštění do těchto vod výrazně zpomalí.
Přesto jsou u nás vody, kde už tamní „sibiřáci“ přesáhli délku půldruhého metru, zdají se být ve velmi dobré kondici a jistě porostou ještě dál. Jako dlouhověké ryby na to teoreticky mají ještě nějakých 20 – 30 let. Je ovšem otázka, jak budou v pokročilém věku a při vyšší velikosti snášet opakované ulovení.
Na jestřabickém srazu v roce 2011 jsem se setkal s jesetery sibiřskými, kteří byli zcela slepí. Oči u nich ani nebyly vyvinuty a v místě, kde se měly nalézat, byla jen holá kůže bez náznaku jakékoli nerovnosti. Zajímavé je, že tyto ryby byly velmi tmavé, téměř černé.
 

Zřejmě se pigmentace těla upravuje na základě vizuálních vjemů z okolního prostředí a slepí jedinci žijící v neustálé temnotě si asi díky tomu nějakým způsobem nastavili páčku intenzity pigmentace na maximum.


Druhem doplňujícím na řadě revírů jesetera sibiřského je jeseter ruský. Poznáte ho snadno podle výrazných světlých štítků a velmi krátkého širokého rypce.

 

Pamatuji si, jak ještě před nějakými osmi deseti lety nebyla na webu k dispozici téměř žádná kvalitní fotografie tohoto druhu a jak jsem si horko těžko zjišťoval, jak vlastně tato ryba přesně vypadá. Dnes těch fotek najdete stovky a dokazuje to, jak rychle se jeseteři v našich končinách zabydleli i jak rychle pronikli do podvědomí rybářské veřejnosti.
Velikostně je na tom jeseter ruský podobně jako sibiřský kolega, ale zdá se, že v konkurenci početnější obsádky má větší problém se prosadit. Na spoustě vod jsou jeseteři ruští po delším pobytu daleko hubenější než jejich sibiřští kolegové (stačí si prohlédnout fotky ze srazů v Jestřabicích) a tak je o ně mezi majiteli revírů zřejmě o něco menší zájem než o jesetery sibiřské. Pro svůj atraktivní vzhled jsou ale "rusáci" druhým nejrozšířenějším druhem jesetera, se kterým se u nás můžete potkat.

Velmi dekorativní, ale hubeňour 

 

V omezené míře se pak u nás můžeme setkat i s dalšími druhy jeseterovitých ryb. Ve snaze zatraktivnit obsádku svých revírů dovezli někteří vlastníci soukromáků velké exempláře jesetera bílého (severoamerický druh) nebo vyzy velké dosahující i délky kolem 2 m. Ojediněle se setkáme i s jeseterem malým nebo hvězdnatým, případně s některými kříženci. Z nich je nejznámější kříženec vyzy s jeseterem malým zvaný „bestěr“.

Jeseter malý má drobné světlé štítky na boku a bělavé hrany prsních ploutví, v soukromých revírech je vzácností

 

Z pohledu přírody není návrat jeseterů žádné štěstí – jen další nepůvodní ryby chované pro výzkumné či komerční účely. Z pohledu rybáře to ovšem jsou velké a zajímavé ryby, které je možno ulovit a k tomu poměrně snadno. Možná až moc snadno.
Rybáři se proto ve vztahu k jeseterům dost rozcházejí. Pro někoho jsou to úžasné sportovní ryby, pro někoho hloupá žravá stvoření, která se nechají snadno chytit a akorát užírají návnady mající přilákat vysněného šupináče nebo lysce. Z pohledu jejich budoucnosti je ale nejdůležitější, jak je vnímají provozovatelé revírů. Pro ty jsou jeseteři více než rentabilní, takže bych se o jejich budoucnost na našem území nestrachoval.

 

 

Pro ty, kdo ještě nemají zkušenosti s lovem „jesíků“ a chtěli by ulovit zástupce ryb, které tu byly už před érou dinosaurů nebo si jen pohladit hladkou kůži pokrytou tvrdými štítky a vydolovat svůj háček z podivné trubicovité tlamy ověnčené čtveřicí vousků, bych tu měl základní návod, jak uspět.


Jeseteři na běžném českém či moravském soukromáku poctivě vyluxují skoro všechno, co do vody naházejí rybáři ve snaze přilákat lovené ryby. Jsou zvyklí konzumovat většinu z toho, čím se na té které vodě běžně vnadí a pohybují se v oblastech, kde se vnadí nejčastěji. Nemá tedy cenu vyhledávat odlehlé pasáže revíru a místa s nejmenším rybářským tlakem. Ne, že byste tam jesetera nechytili, ale tam, kam padá nějaké to krmení každou chvíli, jich prostě chytnete daleko víc.

Nejsnáze zaujmete jesetery nástrahami živočišného původu nebo takovými, které se tak alespoň tváří. V jejich výčtu by mohli být zastoupeni bílí červi, hnojáčci, rousnice, kousky jakéhokoli masa, mrtvé rybky nebo boilies a pelety s masovými příchutěmi. Místy lze s velkým úspěchem použít i sýr. Problém je, že řada těchto věcí láká menší ryby – na Jestřabicích například místní pověstné cejny.
Abyste se zbavili vytrvalého zájmu drobnějších ryb, vyplatí se ve většině případů vyhnout se vnadícím směsím, červům a podobným věcem. Asi nejrozumnější je sáhnout po halibut peletách. Takových těch pěkně tmavých a mastných. Pokud se na revíru „halibutkami“ často a hodně vnadí, lepší nástrahu asi nenajdete. Jeseterům vyhovují spíše menší průměry, které se jim lépe luxují ze dna, ale protože pelety o průměru 10 – 12 mm hladoví cejni a jiná „běloba“ ještě v pohodě zvládnou, doporučil bych spíš velikost 14 – 16 mm.
Pelety je ideální nastražit klasicky na vlasový přívěs. Setkal jsem se i s jejich ovázáním nití a následným napíchnutím ve stylu rohlíkového boilies. Také to funguje.


Lovné místo může být poměrně blízko břehu, klidně jen nějakých 6 – 8 m daleko, v mělčí vodě o něco dál. Záleží na reliéfu dna i na tom, na co jsou ryby v dané lokalitě zvyklé. Pro zakrmení bych použil zhruba 1 – 3 kg pelet denně, podle toho, kolik je ve vodě ryb, v okolí rybářů a jaký „masakr“ hodláte rozpoutat. Jestliže hodláte lámat rekordy, můžete na revíru s bohatou obsádkou zakrmit i daleko víc.

Takovýchto ryb se na zakrmeném místě sjede i několik naráz


Jeseteři berou poměrně poctivě a je jedno, s jakým typem náčiní je budete lovit. Převládají různé formy položené od klasické kaprařiny s pípáky přes běžný lov s čihátkem až třeba po feeder, se kterým lovím jesetery na chytejáckých srazech já a většina přátel. Od zvoleného stylu lovu se pak odvíjejí i použité koncové montáže. Většinou se jedná o sestavy s kratším návazcem a těžší zátěží. Vyzkoušel jsem několik sestaviček, mezi nimiž byly průběžné montáže i paternostery a velké rozdíly jsem nezaznamenal. Jeseter nástrahu většinou prostě sežrat chce a málokdy se nechá odradit.
Záběr začíná jemnými pohyby vlasce nebo špičky prutu v okamžiku, kdy ryba nástrahu nasává a většinou pokračuje souvislým tahem od chvíle, kdy se háček zachytí v tlamě.

Není třeba mít strach, že s feederovým prutem medium nebo heavy jesetera do nějakých 120 – 130 cm nezvládnete, je to spíš otázka síly vlasce (volil bych v rozmezí 0,22 – 0,28 mm podle použitého prutu). Obecně se ale snažte zdolat rybu v relativně krátkém čase. „Hrdinské“ hodinové zdolávačky ryb na tenkých vlascích nejsou nic, co by rybě, kterou hodláte vrátit do revíru, prospělo.
Jeseter bojuje poměrně dynamicky, řada kusů během souboje i skáče a proto se pro zdolávání hodí delší paraboličtější pruty. Feederové pruty jsou paradoxně velmi vhodné, protože pracují lépe než mnohé tvrdé „kapráky“ a krásně „poberou“ prudké výpady ryby. Samozřejmě je přitom náležitě ohnete, ale kvůli tomu se na ryby chodí.

Tenhle jeseter skákal jako divý a dokonce se mu podařilo zaplést se do sousedního prutu

 

Tam, kde jsou běžné ryby kolem 130 – 160 cm, nechte ale feederové pruty raději doma a pokud už trváte na chvějivé špici, použijte prut s vrhací zátěží kolem 150 g nebo vyšší.

Takovémuhle jesíkovi už se z vody moc nechce

 

Od chvíle, kdy máte jesetera na prutě, myslete na to, že je to víceméně chudák, který právě prodělává svůj kdoví kolikátý výlet na souš. Zdolejte ho s citem, ale dostatečně rychle a pokud to není žádný monstrkus, vyháčkujte ho pokud možno ještě ve vodě. Ideálně se to dělá ve dvou lidech – jeden přidrží rybu za ocas, zvedne její zadní polovinu z vody, přetočí ji ústy nahoru a podrží ji za hřbet. Kolega potom rybě vyjme z tlamy háček – ideálně bezprotihrotý.

 

Když uvidíte ústa některých ryb, možná vás to k tomu odstranění nebo zamáčknutí protihrotu i donutí. Odháčkování ve vodě je rychlejší než vylovování podběrákem a odháčkování na podložce. I ryby to daleko lépe snášejí. Při puštění odplouvají hned, zatímco po pobytu na břehu, byť i omezeném na minimum (odháčkování + 2 až 4 fotky) je třeba je často „rozdýchávat“. Pokud na to dojde, věnujte rybě náležitou péči. Projevíte tím kus úcty k ní samotné, respekt k nemalé finanční hodnotě, kterou představuje pro majitele revíru a také můžete doufat v další setkání v budoucnu.

Na většině soukromých revírů je dnes podložka pod ryby vyžadována

 

Tolik tedy teoreticky k lovu a někdy příště se vám pokusím vylíčit ten úžasný propadák, když jsem se všechny tyhle poznatky pokoušel uvést do praxe. Tak jak je to běžné i u jiných činností, ukázalo se nakonec, že pro zdárnou aplikaci teorie potřebujete pár drobných praktických znalostí a ty jinde než u vody nezískáte. Získával jsem je v průběhu celého loňského srazu a asi hodinu před odjezdem už jsem jich měl nashromážděno dost na to, abych to příště už snad udělal dobře. Jestli vás moje lety, pády a kotrmelce nebo aspoň ty draze zaplacené postřehy zajímají, vydržte asi měsíc a najdete je na tomto místě.

Dnes už budeme končit. Pokusil jsem se ukázat jesetery jako pozoruhodná stvoření, která ačkoli v přírodě téměř všude vymírají, budou možná nakonec schopna přežít jen díky atavistickému pudu, který nutí část lidstva provozovat sportovní rybolov. Nikdy v minulosti u nás nežilo tolik jeseterů jako dnes. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale fakt je, že pokud se budou chtít naši potomci jednou podívat, jak takový jeseter vypadal, budou mít aspoň nějakou možnost. I když vyhlídka na to, že se v Labi budou opět prohánět stopadesátikiloví jeseteři velcí z divoké přírodní populace by se mi jevila daleko lákavější než sebeúžasnější nabídka jakéhokoli soukromého revíru.

 

Text i foto:   M. Horáček - Osprey