Přednášejícím byl Zdeněk Adámek z Fakulty rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity a přednáška se zabývala komplexním rozborem škod působeným kormorány na rybnících a zejména pak stresu, jemuž jsou ryby na silně navštěvovaných vodách vystaveny.


Jde o to, že pokud se řeší náhrada škod, za škodu jsou považovány ryby predátory přímo zkonzumované. Ve skutečnosti jsou ale škody mnohem vyšší. Proč?
Po každém náletu kormoráního hejna je v rybníku řada ryb poraněných, které následně uhynou. Spousta dalších poraněných ryb sice neuhyne, ale v důsledku svého poranění strádají, jsou ve špatném zdravotním stavu, daleko častěji jsou napadány parazity a pomalu rostou.
Dalším problémem je značný stres, kterému je obsádka rybníka při náletech kormoránů dlouhodobě vystavena. Ryby se chovají nepřirozeně, nekrmí se ani nezimují na obvyklých místech. Obvykle se během kormoráních náletů a po nich snaží ukrýt v nejmělčích partiích rybníka. Jsou přitom natolik vyvedeny z normálního stavu, že se nechají hromadně nabírat do keseru, odmítají před nebezpečím unikat na volnou vodu a v extrému nastávají i takové situace, kdy rybník je uprostřed zamrzlý tak, že led unese člověka a kolem břehů je zóna volné otevřené vody udržovaná hemžením ryb, které se tu pokoušejí pohybovat místo toho, aby normálně zimovaly.

Tohle není snímek z výlovu, ale extrémní případ nahromadění ryb, které se snaží ukrýt v mělké vodě

 

Kromě přímých ztrát tak mají kormorání nálety pro rybníkáře další důsledky. Jihočeští rybáři si dávno všimli, že ryby shromážděné v mělčinách jsou snadnou kořistí volavek, které pak přednostně vyhledávají rybníky navštěvované kormorány a hodují na rybách, k nimž by se valnou část roku vůbec nedostaly.
Když potom na jaře obsádku takovéhoto rybníku slovíte, chybí určité procento obsádky, ale zbytek je v zoufalé kondici, ryby jsou podvyživené, nesou stopy četných zranění, mohou být silně parazitovány a v konečném důsledku se nehodí pro další chov (jedná se obvykle o kapří násadu), takže jsou prakticky neprodejné.

Pokud se situace opakuje, ztrácí rybářský podnik své zákazníky, jimž není schopen garantovat dodání kvalitních násad. Ti si pak hledají jiného dodavatele a to může ve finále vést ke značným ekonomickým potížím. V západní Evropě podobným způsobem zkrachovala řada rybářských podniků.
Naše rybníkářství není žádné lukrativní odvětví, které by se topilo v penězích a o to větší dopad na něj současná situace má. Náhrady za škody vyplácené v minulých letech státem rozhodně nestačily pokrýt způsobené ztráty a do budoucna budou pravděpodobně zrušeny, čímž se situace ještě zhorší.

Rybník - oáza života a idylický kousek přírody, ale také produkční plocha živící ty, kdo na ní hospodaří


Zřejmě i proto existují vědecké práce snažící se doložit, že škody jsou daleko komplexnější a vyšší než uznává současné právo a zřejmě by mohly následovat i nějaké návrhy, jak celou záležitost řešit pro rybáře přijatelnějším způsobem. Osobně ale v tomhle ohledu nejsem moc velký optimista.

Takovéhle výjevy jsou noční můrou každého chovatele ryb

 

Připravená přednáška pana Adámka shrnovala závěry z některých výzkumů, které se poškozování obsádky chovných rybníků kormoránem věnovaly. Některé informace bych tu rád zveřejnil.

První z citovaných prací byla zaměřena na to, jaké ryby a v jakém rozsahu jsou kormoránem nejčastěji zraňovány. Ukázalo se, že se jedná o velikostní kategorii 15 – 30 cm. Menší ryby obvykle kormorán zvládne ulovit a polyká je vcelku, ryby nad 30 cm už loví méně často (připomínám, že předmětem výzkumu byla kapří násada chovaná na rybnících, nikoli štíhlejší reofilní druhy, kde je tato hranice jistě dál).
Pomocí počítačové analýzy fotografie ryby byla stanovena i procentuální plocha poranění. Ta byla nejvyšší u kapřího plůdku s délkou 18 cm, kde u v průměru postihovala 27 % povrchu těla.
Větší rozsah poškození co do plochy je u šupinatých kaprů, ale na druhou stranu se jedná často jen o stržené šupiny. Když byla provnávána plocha nekróz (míst s odumřelou tkání na poraněných místech), vychází ze srovnání zřetelně hůře lysec. Kondice poraněných ryb byla očividně horší než u ryb nenesoucích stopy zranění ze stejné lokality. Procento poraněných ryb v obsádce rybníku se pohybovalo mezi 1 – 47 % celkového počtu.

Další výzkum se snažil vědecky potvrdit to, že se ryby na vodách navštěvovaných kormorány snaží ukrýt v pobřežních partiích.

Je zajímavé sledovat, jak zatímco chovatel přijde a vidí, vědec musí vypracovat metodiku, obhájit její regulérnost a pak teprve nashromáždit data, zpracovat je a prezentovat výsledky. Ty nakonec skutečně potvrdily významnou koncentraci ryb v litorální zóně právě u těch rybníků, které byly navštěvovány kormorány. K odlovu ryb v tomto případě používali výzkumníci čeřen. Jiná skupina vědců později došla k podobným výsledkům při použití elektrického agregátu.


Míra stresovanosti ryb byla zkoumána i na základě obsahu některých látek (glukózy, kortizolu a laktátu) v krvi. Byly porovnány vzorky ryb z rybníka, kde právě probíhal výlov a z jiného navštěvovaného kormorány. Významně vyšší hladina jmenovaných látek byla zaznamenána u ryb pocházejících z výlovu. Ryby stresované kormorány měly sice rovněž zvýšenou hladinu sledovaných látek, ale mnohem méně výrazně. Roli tu samozřejmě hraje i skutečnost, že výlov je krátkodobá silně stresující akce, zatímco přítomnost kormoránů je spíše dlouhodobý děj složený z pravidelně se střídajících okamžiků, kdy ptáci loví a kdy je naopak obsádka v klidu.

Výzkum stupně promoření parazity u ryb poraněných kormoránem a ryb neporaněných ukázal, že asi u dvou třetin parazitů je závislost jejich počtu na poranění ryby kormoráněm neprůkazná. U žábrohlístů rodů Gyrodactylus a Dactylogyrus se ovšem ukázalo, že se na poraněných rybách vyskytují ve zvýšené míře.

Proběhl i pokus prokázat zvýšený výskyt ryb v příbřežních partiích rybníků pomocí elektroodlovů. Výzkum proběhl na 4 rybnících a na všech byla zaznamenána nejen vyšší koncentrace ryb v mělčinách po návštěvě kormoránů, ale ryby byly navíc natolik stresovány, že byly snadno a opakovaně ulovitelné i bez pomoci elektřiny.

 


 


Berte to jako malou ukázku prací, jimiž je třeba doložit skutečnosti pozorované v běžné praxi. Pouze vědecké důkazy jsou totiž považovány za argumenty, jimiž je možné se ohánět v případě nějakých jednání. Jednat se ještě určitě bude. A hodně.


Je otázkou, jak se bude situace kolem kormoránů vyvíjet dále. Každopádně se nezdá, že by se jednotlivé strany, které jsou na této problematice zainteresovány snažily dohodnout a vypracovat jednotnou strategii řešící problém sérií navazujících kroků. Svědčí o tom například nedávný jednostranný krok Ministerstva životního prostředí, které hodlá vyřadit kormorána ze seznamu zvláště chráněných druhů (což zamezí vyplácení jakýchkoli dotací a jen mírně zlepší možnost regulovat počty kormoránů odstřelem). Osobně mi to přijde jako takový malý jedovatý naschvál v duchu: „Tady máte, co jste chtěli a teď si s tím poraďte, jak umíte.“

Na vánoční trh, na export, do revírů ČRS nebo jako krmivo pro chráněné živočichy?


Bohužel, snaha cokoli dobře řídit a hledat optimální řešení u nás ustupuje spíše zájmům jednotlivých skupin a výsledné řešení bývá obvykle poplatné tomu, co si kdo vybojuje či urve než tomu, co by bylo ideální v zájmu všech. Zřejmě tedy bude třeba ze strany nás rybářů, ať už komerčních nebo zájmových, vytvářet dostatečný tlak, abychom se skutečně nějakého řešení dočkali.
A to je i důvod, proč kormorání problematiku v pravidelných intervalech připomínám.

 

Text:  M. Horáček – Osprey
Foto:  materiály z přednášky Z. Adámka, ČRS a archiv autora