Protože jistě nejste slepí a všimli jste si na obrázcích rozlámaného prutu, je celkem jasné, k jakým koncům se asi dohrabeme. Nicméně pikantní je na celé té záležitosti to, že onen prut je Davidův (myslím tím samotného vrchního náčelníka CHYTEJ.cz).

Zatímco já už jsem se jako lamač prutů dostatečně proslavil, David v tomto směru zřejmě teprve prahne po uznání. Nejspíš proto mi loni tu tyčku, která má aktuálně o jeden díl víc, než by měla, vrazil do ruky a zeptal se, jestli bych o tom nedokázal něco napsat. Nu což, dokázal. I když Pulitzerovu cenu za zpracování tohoto tématu asi nedostanu. Ale třeba si z toho někdo vezme ponaučení.

 

V první řadě musím říct, že my dva se v přístupu k životu lišíme v tom, že David je v zásadě optimista a věří, že věci obvykle dopadnou dobře. Já jsem naopak realista přesvědčený o tom, že dostanou-li věci šanci, aby se mohly podělat, obvykle ji využijí a ke všemu ještě v tom nejnevhodnějším okamžiku. Proto se jim snažím žádnou šanci nedat. Pokud v návalu optimismu na toto předsevzetí zapomenu, snažím se pak moc nedivit - i když kdo mě zná, ten ví, že adrenalin v sobě v oněch chvílích zrovna nedusím. Ono to prý ale ani není zdravé...


Davidovu matchku Shimano Solstace znám od doby, kdy jsme s ní na Lužnici chytali parmy. Tedy David je s ní chytal, zatímco já vedle koupal feedery.

Neměla lehký život, ta matchka. Dřela do úmoru a vydržela neuvěřitelné – téměř jako ruská žena. Kromě parem chytala kapry a tu a tam jako „odpočinkový program“ i nástražky na sumce. Běžně byla používána s vlascem 0,22 mm a přepravována v autě narvaném po střechu, kde rozhodně pokaždé neležela na vršku hromady. Když časem přestal mít David na ryby čas, půjčil si ji Zdenda Samec a chytal s ní kapry po tuctech. Díky těm dvěma dnes vím, že dobrá matchka vydrží neuvěřitelně moc. A vydržela by ještě víc, kdyby jí jednou neupadlo očko. Prostě se ulomilo, nejspíš někdy během transportu, protože očka matchového prutu jsou hodně subtilní a s trochou štěstí prasknou jako nic.


No a právě to ulomené očko se ukázalo být klíčovou událostí v „životě“ prutu. Zdenda ho používal i nadále tak, jak byl zvyklý. Vytahoval s ním dvou až tříkilové kapry z křoví, v němž hledali úkryt a když to bylo nutné, doslova je „stavěl na ocas“. Jednou se s některým zaklonil v zápalu boje víc, než bylo zdrávo a pak už ho jen tříštivý zvuk praskajícího grafitu informoval o tom, že meze pevnosti materiálu byly tentokrát překročeny.

 

Pokud se vám tedy někdy podaří zbavit prut některého z oček, počítejte s tím, že jeho práci přebírají očka sousední a blank mezi nimi může být namáhán víc, než bylo plánováno. Je proto lepší nechat si na uvolněné místo vyvázat nové očko. Šikovnější jedinci to zvládnou i sami a pokud nemáte možnost nechat zasychat standardní epoxidový lak čtyřiadvacet hodin při stálém otáčení, můžete v nejhorším použít „pětiminutový“ epoxid a otáčet v ruce. Možná to bude trvat déle než pár minut, ale schne to celkem rychle.

Výsledek není bůhvíjaká nádhera, ale drží to a funguje. U starého levného prutu, kde už nezáleží na kráse, bych se toho nebál. Lepší nestandardní domácí oprava než zlomený prut.

No a to je vše. Doufám, že ti, kdož se o podobné záležitosti nezajímají nebo se jim něco podobného stát nemůže, už dávno rezignovali a klikli jinam, takže ti, kdo se v potu tváře dočetli až sem, si snad z předchozího textu něco odnesli. Děkuji jim za pozornost a rád bych jim popřál, aby jejich pruty měly stále týž počet dílů i oček jako v den, kdy byly zakoupeny.



Text i foto:  M. Horáček - Osprey