Řada také přijde na zcela nové nádobíčko. Po prostudování výrobního programu firmy Sportex a následném osahání prutů v přerovském  Mavepu se rozhoduji ke změně. Své dosavadní pruty prodávám a pořizuji si pruty z coarse programu firmy Sportex. Na výpravu ke kouzelné tůni se mnou proto cestují feederové pruty, matchový a winklepickerový prut, které jsou bezpečně uloženy v pevném pouzdře stejné značky.
Z důvodu vyššího stavu vody dávám na navijáky nový vlasec o průměru 0,20 mm, abych alespoň částečně zesílil sestavu v předtuše zdolávání velkých kaprů. Doma ještě s nejvyšší pečlivostí připravuji krmení. Základ bude tvořit vařená kukuřice, řepku a pšenici vynechávám. Kukuřici po uvaření provoním scopexovým dipem a  obalím v pšeničných klíčkách.


Ty tři dny dovolené si hodlám užít. Počasí ? Tropická vedra. Proto musím do batohu přibalit nejméně čtyři litry vody. Zase můj batoh se vším všudy váží téměř 25 kg. K tomu futrál s pruty a příslušenstvím. Už při vystoupení z vlaku jsem orosený jako pivní půllitr a přede mnou je ještě dlouhá pouť. Na místo mě žene neskutečný život v tůni a tvář vody, která napovídá, že dnes bude den, na který se nezapomíná. Po noční průtrži mračen je nad vodou mlhavý opar, při cestě šlapu přes kaluže.

 

Jsem na místě. Od doby, kdy jsem zde lovil s Tomášem, zde nikdo neseděl. Místo je zarostlé kopřivami, ostružiním a divokým chmelem.Voda dosahuje až k plošině, která je v příkrém svahu vykopaná, aby se zde dalo sedět. Futrál s pruty sundavám z ramene a opatrně slézám svah. Chyba! Na kluzkém blátě mi ujíždějí nohy, stačím jen odhodit pruty a už kloužu dolů. Batoh mě rozhodně nebrzdí, končím  po prsa ve vodě!
Nevadí. Svléknu se, věci rozvěsím na vrby a v plavkách si vyšlapávám místečko mezi kopřivami. Je mi “nádherně”.

S taškou plnou voňavoučkého krmení lezu do vody a krmení dopravuji na známá místa. Feeder  po chvíli nahazuji na terénní zlom dna a pickerový prut s pětigramovým olůvkem, malým háčkem a jednou kukuřičkou zhoupnu pod keř. Na záběr čekám sotva pět minut. Jemný picker se ohne a tak si mohu vychutnávat jeho lahůdkovou akci. Úlovkem je překrásný jesen, kterého opatrně pouštím zpět. Druhý záběr je opět na picker, jenže to už je jiná ! Kapr si to namíří pod potopený keř a i když je prut ohnutý do destrukční křivky, perfektně drží. Jenže kapr se zamotá do větví a šestnáctku utrhne. Picker ukládám za sebe, na řadu přichází druhý feeder.

 

Na nakrmeném místě začíná být neskutečně živo. Špičky feederů kmitají od přejezdů ryb, které rejdí u dna. Jeden prut proto stahuji, abych se mohl plně věnovat jedné špici. Ta se také mírně zachvěje a přihne. Kontakt! A nejspíš kapr.Vypálí od břehu na širou vodní pláň, opět slyším tu krásnou písničku brzdy navijáku. Asi padesát metrů od břehu se udělá na hladině velké kolo, kapr mění směr a směřuje do zátoky pod keře.
Musím do vody. Prut mám až k navijáku pod hladinou, jedině tak mohu eliminovat hrozbu, že se vlasec zachytí o potopené větve. Daří se! Po dalších pěti minutách držím rybu na prutu v okruhu deseti metrů. Tužší prut se neohýbá zbytečně, přesto si zdolávání dokonale vychutnávám. Velký podběrák a je hotovo. Jenom fotit se tu nedá, se samospouští si netykám a drápat se s rybou v podběráku po rozmočené stráni nechci. Navíc  se rybě od letošní sezóny dostalo výsostného statutu, kapři nad sedmdesát centimetrů se zde bez prodlení pouštějí zpět do vody.

Telefon. Dobrý známý se za mnou přijede na chvilku podívat. Přichází v okamžiku, kdy opět zdolávám kapra. Je daleko větší než ten předešlý. Mám souboj pod kontrolou, zbývá jen zvednout rybu ode dna. Najednou vlasec o něco drhne – prásk a je po všem. Je to divné, dosud jsem si myslel, že dno je v těchto místech čisté. Však přijde další…
Je poledne a další těžká ryba, co zabrala dřív, než jsem stačil uložit prut do vidličky. Hned od začátku udivuje důrazným únikem na vodu. Přibrzdím – a nic! Vůbec nejde zastavit. Tohle na kapra nevypadá. Brzda stále kvílí a návin vlasce na cívce navijáku bere za své. V dáli napětí povolí, nabývám dojmu, že jsem nejspíš podsekl tolstolobika, kteří se motají všude  kolem.
Hladina je doslova plná amurů a tolstolobiků a když dalšího kapra urvu ve vázce u břehu, končím. Popálený od kopřiv, poštípaný od rezavých mravenců, poškrábaný od ostružin, ale šťastný. Však ráno zase dorazím.

 

Doma dostávám nápad! Vždyť mám duši plnou zážitků, pojmu proto další rybolov velmi netradičně. Půjdu jenom nalehko, bez krmení a s jedním prutem. Spoléhám na to, že mám veškeré pozemské a nadpozemské síly nakloněny, vezu se na vlně euforie, to se pak chytá. Jelikož po hladině pořád plavou chuchvalce topolového květu, mohou dělat malá očka feederu neplechu. Sahám proto do skříně, tam jsou uloženy skvosty Shakespeare Economy. Legendární tříapůlmetrový prut osadím stařičkým Ballbearingem stejné značky a namotávám novou festovní dvacítku kouřové barvy. Navazuji ještě kulové plovátko a velký háček, na jehož  ramínko přivazuji slabou pletenku.

Odzkoušený vlastní nápad funguje tak, že napíchnu na háček kus rohlíku, který k háčku ještě fixuji pletenkou, jako poštovní balík. Při náhozu nástraha nespadne, delší dobu  odolává atakům drobných ryb a nasaje li ryba rohlík, vždy je tam háček, takže procento zaseklých zabravších ryb je značně vysoké. Takto fixovaná nástraha vydrží 3 – 4 náhozy. Když je rohlík rozmočen, pořád je u háčku. Kromě toho, na totálně rozmočený rohlík bývá nejvíc záběrů.


V jedenáct dopoledne si kupuji v obchodě tucet rohlíků a pohodovým krokem, jak na lázeňské promenádě, obcházím kouzelnou tůň. Nespěchám. Najít hejno amurů mi netrvá dlouho. Nahazuji mezi ně. Ryby rejdí kolem nástrahy velmi opatrně, cosi se jim nezdá a tak se dočkám záběru od jesena. Něco je špatně. Z montáže sundavám kulové plovátko, rohlík nechám před nahozením ztěžknout namočením. Nahazuji opět mezi amury. Prut držím v ruce, prst na vlasci.

 

Vlasec se náhle napíná, ani nebylo vidět nějaké srknutí, na hladině se udělalo jenom malé kolečko. To už ale ve starém prutu skřípá. Ryba sice udělá pár výpadů, ale za chvíli je v podběráku. Snažím se sice nafotit průběh zdolávání a závary na hladině, ale jsem prachbídný fotograf. Amura něco přes sedmdesát vracím vodě a brousím si zuby na dalšího. Jsou však rozplašeni.
Dočkávám se pouze jesena a dvou bolenů, kteří se tímto způsobem dají na stojaté vodě chytit lépe než přívlačí. Musím změnit místo. Ve druhé zátoce se situace opakuje. Nejdřív amur, pak bolen a nakonec malý kapřík. To mi pro dnešek bohatě stačí.

 

Ráno zase v plné zbroji. Po příchodu k vodě ale zklamaně hledím na odhalenou písčinu. Přes noc klesla voda o půl metru, u kraje nevidím ani šupinu. No co, vytáhnu pruty a pod keřem se dosytnosti vyspím. Zkouším vše možné, pouze rohlíky nemám, což je možná chyba, protože se na hladině zase začínají ukazovat amuři. Jsou u hladiny asi dvacet metrů od břehu nad sedmimetrovou hlubinou.

 

Voda se též vyčistila, na nakrmeném místě vidím žlutavá zrnka kukuřice.
Zbytek krmení a nástrah vhazuji do vody a budu pomalu balit. Čistím futrál, ukládám do něj pruty. Slunce nemilosrdně pere. Je konec. Na vodě se pohybují plavidla rekreantů, proto hurá domů věnovat se společně s manželkou zušlechťování zahrádky.Vylézám na strmý břeh a loučím se. Na shledanou vodo, na shledanou ryby. Zdravím svatého Petra, děkuji všemu živému kolem, že jsem tady mohl být. Na druhém nejkrásnějším místě na světě. I bez ryby je mi blaze. Pohlédnu naposledy na hladinu.

Kde se najednou bere ten kal?!
Však já vím. Ryby!


Nedá mi to. Slézám zpět. Pomalu jdu až nad zlom oddělující hlubinu a mělčinu. Ve zkalené a sluncem prosvícené hlubině vidím tu a tam stíny velkých ryb, které se nejspíš horlivě krmí. Rychle rozdělávám jeden feeder a podběrák. Na břehu najdu pár zrníček kukuřice. Jehlou je natáhnu na vlas a opatrně nahodím do zkalené vody. Než řeknu “švec” špička se narovnává.
Zaseklá tíha u dna a ohnutý prut znamenají trefu. Ryba nikam neuniká a pasivně se nechává vypumpovat k hladině. Rychle povolit brzdu, vím, co bude následovat! Takhle totiž bojuje amur. Na hladině, deset metů ode mě se objevuje neuvěřitelný zlatočerný válec.
Opatrně sahám pro podběrák a vkládám jej mezi kolena. Jestli rybu nevyplaším, podeberu ji bez boje. Jenže podběrák se potápí a než jej zvednu pod amura, který má snad metr a je 3 metry ode mě…
Žuch. Bzzzz! A je to tady. To bude souboj na hodinu. První výpad plný energie , druhý, třetí,… Po dvaceti minutách si přehazuji prut do druhé ruky. Zlatý bojovník dává do záchrany svého života všechnu sílu. Nikdo nechce nedobrovolně opustit svůj svět. Přitáhnout, výpad, přitáhnout, výpad. Zdolávání amura je náročný tělocvik.

Po padesáti minutách, kdy rekreanti a rybáři vytvořili ze svých lodí kolem mě plovoucí arénu, odpor ryby slábne. Najednou se otočí břichem nahoru, je podebrána. Amur je daleko silnější než jsem čekal. Leží nehybně v podběráku a po jeho zlatavém šatu přecházejí vlny křečí. Rychle pořizuji dvě fotografie a rybu v podběráku odnáším zpět do vody.

 

Amur se ale neustále obrací břichem vzhůru, proto oběma rukama obejmu kořen jeho ocasní ploutve. Snažím se ho rozdýchat a jdu dál na vodu. Nechám ho odplout, ale opět se obrací břichem vzhůru. Je mi jasné, že zlatý bojovník svůj boj o život vzdal.
Jsem nešťastný. Ne, že bych tu a tam od vody rybu neodnesl. Takové ryby se nemají zabíjet. S takovým obrem se má zacházet slušně...
Nakonec musím udělat něco, co nemám rád. S  temnou krví po studeném ostří nože odcházejí ze zlatého bojovníka poslední známky života. Napětí v ploutvích mizí, uvadají jako lístky podťatých stromů. Od radosti je blízko k smutku, smích střídají slané slzy.


Cesta domů není veselá. Nejde o objemné a těžké mrtvé břemeno, které musím pět kilometrů táhnout ve futrálu na pruty. V mé duši je najednou prázdno. Celou cestu nevnímám okolí a přemýšlím. Proč? Proč jsem se po bezkontaktním dnu nesebral a nešel hned domů? Proč jsem reagoval na kal na dně ? Protože jsem věděl, že je to  startovací impuls  loveckého pudu, který se dá těžko ovládnout. Příroda mi otevřela náruč poznání a není spravedlivé jí odpovídat smrtí její krásy.
Chvilkami uvažuji nad definitivním koncem s rybařinou. Ale to přejde, rybařinu miluji. Jen mám pocit, že cosi nadpozemského začalo řídit moje další rybářské osudy. Jak se možná dočtete jindy a jinde, osud mi na háčky začíná posílat čím dál častěji silnější a silnější soupeře, od kterých dostávám  nefalšovaně na frak. Je mi dopřáno divokých soubojů s rybami, o kterých mnozí sní. Vychutnat si pocit vítězství, mi ale dopřáno není. Je to trest za smrt zlatého bojovníka.


Text: Vašek Turek - Vaclav III.

Foto: autor a Osprey