Chci se jen podělit o své zkušenosti, ale ani náhodou „neprofláknu“, kam na ně chodím. Věřte, že tam není problém jich za den chytit přes dvacet a to v rozmezí od 35 do zatím mého maxima 58 cm. Bohužel je tam ale vysazen také sumec a ten je systematicky likviduje. Naštěstí je tam režim chyť a pusť, takže je rybomilové nemohou od vody odnášet a navíc je to kaprodrom a tak to není pro lovce cílová ryba.

Můj trofejní

 

V pionýrských začátcích (a to doslova) jsem na líny chodil s kopanými nebo ještě lépe s hnojními žížalami. Také jsem na ně chodil na stojaté vody, spíše menších rozměrů, ale i na tekoucí vodě jsem jich pár přelstil. Jenže tam o nějakém cíleném lovu nemohlo být ani slovo. Byly to spíše náhodné úlovky. Zato na stojáku na lehkou plavanou, buď u rákosového porostu nebo mezi lekníny, jsem se s nimi zdatně potýkal. Používal jsem sice jemnou plavanou, ale o jemném zdolávání nemohla být řeč. Jakmile se lín píchl o háček, začal pěkný tanec, který mě vždy zvednul z křesla.

 

Zaseknutý zelenáč se obvykle snaží uniknout do bezpečí buď zmiňovaného rákosí nebo leknínového pole. O pár ryb jsem přišel, ale většina skončila v podběráku a po vyfocení se vrátila do vody. V podběráku a na podložce po nich zůstala stopa slizu, která jde jen obtížně odstranit. Snad ani úhoř není tak pokrytý takovým kluzkým obalem. Na podložce bývá po takovém lovu nevypratelná stopa.


Jak šel čas, postupně jsem se začal orientovat na jiné, lépe skladovatelné nástrahy. Taková žížala nemá v teplých dnech moc velkou životnost, pokud není k dispozici vhodný sklep. Lednici jsem k jejich úschově využíval do té doby, než mi manželka zavolala (právě jsem byl uprostřed Svratky a lovil jsem úspěšně pstruhy), že ty žížaly, co v žádném případě nemůžou utéct z krabičky, právě vyndává z bramborového salátu v ledničce

 

Okolnosti a také touha po nových zkušenostech mě tedy přinutily hledat nové, neokoukané, ale o to účinnější nástrahy. Narazil jsem při toulkách po rybářských potřebách na krmení, vysloveně určené pro lov línů. Hned jsem po něm sáhnul a dnes už vím, že ho vícekrát kupovat nebudu! Působí naprosto opačným způsobem. Naprosto spolehlivě odrazuje ryby a to i do té doby spolehlivě beroucí plotice. Takže jsem přišel k dalšímu poznání, že na výběru krmení záleží.

Do té doby jsem totiž používal univerzální směsi, nebo krmení určené pro plotice. Pouze jsem do něj přidával červy a kukuřici. Ale kukuřici ani červa jsem na háček nedával. Nejprve jsem objevil v jednom rybářském krámku kolínka s příchutí patentka. Sice jich bylo dost slušně řečeno k nepoužití, protože byly popraskané a byly v takových velkých slepencích. Přesto se jich pár dalo použít i k delším náhozům.

 

Při použití zmíněných kolínek bylo vždy riziko, že při náhozu spadnou z háčku a já to ani nepoznám a máčím jen prázdný háček a na ten mi záběr opravdu nepřijde. Jako nástraha to ale byla naprostá bomba. Jen málo náhozů neskončilo záběrem!

 

Nevím, jestli fungovala barva, nebo ta příchuť. Když jsem k nim čichal, nebylo na nich nic, co by mne „bouchlo“ přes nos. Oproti jiným výrobkům, s výraznou pachovou stopou voněly daleko méně. Dlouho jsem si lámal hlavu, jak to kolínko nastražit, aby vydrželo bez úhony i delší nához. Zkoušel jsem i na vlas, ale výsledek byl stále stejný. Nejsem schopen posoudit, jestli kolínko spadlo už při náhozu, nebo až při stahování zpět. Každopádně to byl velký problém, ale každý problém by měl mít řešení!

A na jedno takové jsem narazil, shodou okolností ve stejném obchůdku, kde jsem kolínka koupil. Říkám tomu drátěný zázrak. Z nepoužitelných kolínek vytvořím hnětením hmotu, kterou pak vtlačím do miniaturní drátěné pružinky a tu pak pomocí silikonového pásku nastražím na háček, je to zhruba podobné kaprařskému „Déčku“. A mám vystaráno! Nástraha funguje spolehlivě, odpadává starost s neproměněným zásekem, protože ryba se zasekne sama, jako při lovu na boilies. Jako třešnička na dortu se může zdát parádní, pro kaprařinu typická jízda.

 

Je pravda, že ne vždy na kolínka berou jen líni, ale záběr kapra snad nikoho nezklame. Přišlo mi na něj i několik karasů.
U karase jsem zase vypozoroval, že má svůj typický „pozáběrový“ tanec - krouží dokola. Nebo to alespoň dělali ti, které jsem dostal na háček já. Oproti tomu zase lín neměl nikdy stejný postup po záběru a záseku. U některých jsem se zprvu domníval, že vodím kapra. Ze začátku jsou líni zdatní bojovníci, ale po zvládnutí pár výpadů se již odevzdaně nechali navést nad podběrák.


V případech, že jsem měl záběry na oba pruty, mohla přijít na řadu trocha experimentování a to jak s nástrahou, tak i s různými montážemi. Nejprve tedy nástraha. Literatura říká, že na líny by měla fungovat žížala. Literatura se u mých línů mýlila. Ani jeden neměl nejen o voňavé hnojůvky, ale ani o poctivě sbírané rousnice zájem. K dendrobenám jsem skeptický. Nějak mi přestaly fungovat tak, jak bych si u nich představoval. Sice vypadají jako větší hnojůvky, jsou i tak živé, ale stejně to není ono.


Když ryby žížaly ignorovaly, napadlo mě, co tedy nějaké pelety? Vybírám halibutí mikropelety. Nastražuji je na silikonové gumičce, nebo chcete-li silikonovém prstýnku opět pod háček. Jestliže jsem si myslel, že patentová kolínka je No.1, pak tedy je halibut peleta něco neuvěřitelného! Na body poráží kolínka.
Nezbývá mi tedy začít s experimentováním u patentkové nástrahy. Nevím, jestli to je změna, když jsem zůstal u stejné příchuti. Pouze jsem vyměnil hmotu z nepoužitelných kolínek za umělou nástrahu s dovětkem zázraku přímo na háček. Je to uměle vytvořená chemická látka, která se po namočení, buď jen háčku, nebo zmíněného košíčku pokryje práškovou hmotou a po několikerém opakování se vytvoří červená hmota, která na háčku vydrží neuvěřitelně dlouho. Funguje stejně jako kolínka. A to i ve vztahu k halibutím peletkám. Příchuť halibut je pro líny naprosto neodolatelná.

 

Přesto mi to nedalo a zkoušel jsem dál. Dá se říci, že mi nedaly spát ty žížaly. Mám dip s příchutí žížal, tak jsem se s ním snažil dochucovat různé nástrahy, které jsou schopny absorbovat jiné příchutě. Nejprve jsem tedy dal na háček lisovaný rohlík a nastříkal na něj žížaly v tekutém stavu. Výsledek – prudký záběr a nic. Podle kmitání špičky feederu jsem tipoval na plotici. Hotové rohlíkové boilies jsem také přichutil žížalou – výsledek byl absolutní nezájem. Staré dobré kolínko, obalené ve strouhance, opět dipované žížalou – výsledek karas. Sendvič vytvořený z kukuřice, červa a půlky žížaly – výsledek: plotice dlaňové velikosti.


Brzo z jara jsem se o líny pokoušel peletami s příchutí ananas. Myslel jsem si, že je oslovím ovocnou příchutí. Rybář míní, ryby mění. Líni na ovoce nejsou. Je ale na druhou stranu pravda, že ani na žádnou jinou nástrahu jsem tehdy nepřelstil žádného lína. Šli mi jen plotice a perlíni. Za týden už opět bodoval halibut, ale v poměru 3:2 ve prospěch kaprů. Jeden lín byl pěkně „zrychtovaný“ od štičích zubů a i souboj se mnou pro něho dopadl dobře – vypuštěním na svobodu, takže utekl dvakrát krátce po sobě hrobníkovi z lopaty, jen s tím rozdílem, že se za hrobníka nepovažuji.

 

Na závěr bych se ještě zmínil o jednom „doplňkovém“ lovu na malých, zapomenutých lesních jezírkách. Líni tam jsou, ale díky malé vodě jsou i malých rozměrů. Přesto tam občas zajdu a pocítím zase tu příchuť zakázaného ovoce, jako za mlada, když jsem pytlačil. I když o pytlačení v pravém slova smyslu nejde. Nepytlačím, jen si zachytám na revíru, který nikomu nepatří a ryby zase pouštím zpět. Takové ryby to musí mít těžké, přežívají ve stísněných podmínkách, v zimě pod silnou vrstvou ledu a v létě pod zeleným poklopem z leknínů.
Zajímavé je, že tady zase bezpečně funguje žížala. Jsou to krásná odpoledne, jen s matchovým prutem v ruce. Nepotřebuji žádný kbelík krmení, ryby poctivě reagují na pouhé nahození, protože to je pro ně signál ke krmení – něco spadlo do vody a je potřeba se toho zmocnit, než to uloupí někdo jiný. Když opravdu jsou zde ryby apatické, nosím v kapse jen trochu pstružích pelet a ty už je tutově nalákají!

 

Nedávno jsem diskutoval s jedním kolegou u vody (chytal na živou rybičku), o tom jaká je dobrá nástraha na dravce. Nemaje s tím žádnou zkušenost jsem se nechával poučovat. Na sumce je prý nejlepší právě lín. Kupuje je v supermarketech a tak je nemusí pracně lovit. Sice mě tak nevadí používat rybu ze supermarketu k lovu dravců, stejně jsou určené ke konzumaci, ale stejně bych asi (určitě) lína jako nástražku nepoužil. Můj zelený kamarád si to nezaslouží!

Text i foto: Jiří Ludvík – chj.rybar