Přesto až 2. polovina 20. stol. přinesla odhalení celého spektra účinků, které má tento kov na lidský organismus. Existují dostatečně podložené vědecké důkazy o tom, že olovo způsobuje celou řadu zdravotních problémů. Za hlavní cílový orgán toxicity olova se dnes považuje nervový systém, jehož poškození u dětí vede ke kognitivním (úroveň koncentrace pozornosti, paměti, myšlení) poruchám a nežádoucím behaviorálním projevům (pravděpodobnosti školního selhání, poruchám čtení, delším reakčním časům, delikventnímu chování a dalším příznakům indikujícím poškození CNS). Bohužel, tyto změny jsou nevratné a ani po odstranění olova z organismu nedochází ke zlepšení.

Hlavním důvodem, proč se v posledních desetiletích 20. století stala kontrola expozice olovem jednou z priorit institucí starajících se o veřejné zdraví, je skutečnost, že i nadále ve většině rozvinutých i rozvojových zemí je zátěž obyvatelstva olovem poměrně vysoká. Prozatím stále ještě natolik, že s sebou nese i toxické projevy a to přesto, že dominantní zdroje expozice jsou toho času pod dostatečnou kontrolou.

Hlavními zdroji pro kontaminaci prostředí se v minulosti staly olovnatý benzín, používání olovnatých pigmentů do barev, výroba keramiky, pájení konzerv za použití olovnatých pájek, výroba resp. likvidace olovnatých baterií, některé typy kosmetických přípravků a některá tradiční léčiva. Významným podíl mají ale i broky vystřílené při lovu a utřžené rybářské zátěže.

 

Přítomnost olova v jednotlivých složkách životního prostředí dosáhla varovného stupně. Ve srovnání s koncentrací olova v krvi lidí žijících před průmyslovou érou lidstva je v krvi současníků koncentrace olova o 3 řády (tj. tisícinásobně) vyšší.

Podíváme-li se na koncentraci olova v krvi dětí a dospělých ve světovém měřítku, jsou na tom nejhůře státy jako je Egypt, Maroko, Pákistán, následovány Nigérií, jižní Afrikou, přes Střední Ameriku, výrazně menší koncentrace jsou v Číně, na Filipínách nebo Koreji a nejmenší najdeme v Austrálii, Japonsku, Kanadě a USA. Přestože Kanada a USA mají nejnižší hladinu expozice obyvatelstva olovem, právě v těchto zemích je dnes zakázáno používat olovo jako střelivo v brokovnicích a omezuje se i jeho použití v rybářských zátěžích a jigových hlavičkách. Proč právě zde? Souvisí to s jeho masovým používáním. Celkové množství olova takto deponovaného do vod, mokřadů, bažin a lesů v Kanadě a USA se odhaduje na neuvěřitelných 9 000 tun ročně, kdy na broky připadá 6 000 tun a na jigy a zátěže 3 000 tun. V některých exponovaných místech se nacházejí neuvěřitelná množství olova - až 860 000 broků na hektar, což představuje 86 broků na čtvereční metr.

V případě rybářských zátěží a jigových hlaviček je možné najít lokality, kde je výskyt od 0,7 kusů na čtvereční metr až po neskutečných 189 ks/m2 (Jižní Wales, UK).

(Pozn. redaktora: Pokud průměrný český rybář utrhne ročně 300 - 500 g olova, dostane se do našich vod 90 - 150 tun tohoto kovu. V průběhu několika desetiletí se jedná o tisíce tun toxického materiálu roztroušeného v sedimentech na dně našich vod).

Olovo není korozivzdorné. Oxiduje, rozkládá se a stává se součástí koloběhu látek v přírodě.  Proto není současný způsob používání olověných broků a rybářských zátěží dlouhodobě možný.

Postup koroze olověných broků v půdě při obvyklé vlhkosti

 

Jigové hlavičky různého stáří - vpravo několik měsíců, dosud nepoužité, vlevo cca 2 roky, nepoužité, v popředí veteráni, kteří nějakým způsobem přežili opakované použití v průběhu několika let a nesou jasné stopy koroze

 

Každému, komu alespoň trochu záleží na ochraně jak přírody, tak zdraví svého a hlavně svých dětí, by nemělo být lhostejné, zda jím utržené zátěže budou představovat další zvýšení rizika expozicí olovem. A pomineme-li účinek na lidi, broky a zátěže uložené v sedimentech na dně vod a v jejich okolí představují velmi vysoké riziko zejména pro vodní ptactvo.

Proč právě ptáci jsou náchylnější? Není to tím, že by byli citlivější na olovo či jeho sloučeniny. Příčina tkví v jejich žaludku. Ptáci polykají drobné kamínky, aby jim usnadňovaly rozmělňování potravy. Takto se do jejich trávicího traktu dostávají i menší kousky olova. Spolknutý brok je zde vystaven mechanickému obrušování o ostatní kamínky uložené v žaludku a to spolu s kyselým prostředím výrazně urychluje rozpouštění kovu. Ten se pak snáze dostává do krve a způsobí rychlé úmrtí.

Právě z tohoto důvodu se nově i ve státech EU omezilo používání olověných broků v okolí vod a měly by být povinně nahrazeny ocelovými i přesto, že jejich účinnost v cíli je citelně nižší a znesnadňuje to lov.

U savců či ryb nejsou v žaludku obecně přítomny výše popsané mechanické vlivy. Kyselé prostředí je tam sice taktéž, ale brok či zátěž projde poměrně rychle trávicím ustrojím a je vyloučen z těla ven.

 

Čím olovo nahradit?


 

Nabízí se otázka, jaké mohou být použity náhrady olova. V současné době se požívá několik kovů, slitin či dokonce plastů  - viz následující tabulka.

Z uvedeného výčtu je patrno, že náhrada za olovo existuje. Alternativní materiály se liší hustotou, možnostmi opracování i cenou a náhrad za olovo proto bude v budoucnu zřejmě více, podle toho, jaké bude konkrétní použití daného výrobku.

V případě wolframu a jeho slitin je hustota materiálu větší než u olova, což umožňuje použít menší zátěže, které však mají stejnou hmotnost jako olověné. Docílíme tím jak delších hodů, tak i menší nápadnosti takové zátěže ve vodě. Wolfram je obecně pro vodní organismy, savce včetně lidí netoxický. V přírodě je stálý, nedochází tedy ani ke kontaminaci sedimentů. Problémem je ale jeho vyšší cena a podstatně horší opracovatelnost – například vysoká teplota tání (přes 3 000°C) nedovoluje domácí výrobu zátěží.

Určitou výjimkou je slitina wolframu a niklu. Nikl je považován za prvek karcinogenní a mutagenní pro lidský organismus, zvláště při dlouhodobém působení. Proto se coby náhrada za olovo jeví jako velmi nevhodný.

Ostatní náhrady jsou obecně málo toxické, či zcela netoxické jak pro vodní organismy, ptáky a savce, tak i pro člověka.

 

Co se týče dalších možných kandidátů, uvažoval bych ještě o dvou možnostech. Jedná se o kovy s mimořádně nízkou teplotou tání.

 

Cenově bude určitě dostupnější první varianta, Fieldův kov je však také netoxický a hlavně teplota tání 62 °C je přímo ideální pro domácí výrobu závaží, krmítek, jigových hlaviček a dalších nepostradatelných doplňků.

Je otázkou, jak dlouho ještě bude používání olověných zátěží v rybařině běžnou praxí. Jejich úplný zákaz asi nepřijde ze dne na den, spíše půjde o postupný přechod k náhradním materiálům. Již dnes se například v kaprařině setkáme s používáním kamenných zátěží.

 

Používají se oblázky s navrtaným otvorem, do něhož je zalité očko s obratlíkem. Zejména pro náhozy na kratší vzdálenost jsou plně dostačující. Použitý kámen ale musí být daleko větší než olověná zátěž, protože má jednak menší hustotu a jednak ho díky výrazně většímu objemu nadnáší daleko větší vztlaková síla než stejně těžkou olověnou zátěž. Proto se kamenné zátěže nehodí pro daleké hody.

Na této dvojici obrázků je dobře vidět rozdíl ve velikosti kamenné a olověné zátěže

 

Celkem reálnou možností by mohly být i železné nebo ocelové (oceli jsou slitiny železa s dalšími kovy) zátěže. Železo je levný netoxický kov, jehož nevýhodami jsou značná náchylnost ke korozi a vysoká teplota tání vylučující odlévání zátěží v domácích podmínkách. První problém by řešilo použití nerezových ocelí, druhý  by udělal radost velkým firmám, které, na rozdíl od malovýrobců, nakonec jistě dokáží výrobu ocelových zátěží technologicky zvládnout.

Možná největším problémem bude náhrada olova při odlévání jigových hlaviček. Jejich ztrátovost při lovu na některých lokalitách je vysoká a ekonomická stránka věci se tak ocitá na jednom z předních míst. Rybáři budou těžko akceptovat jigové hlavy v ceně několika desítek korun za kus a dokud bude olovo dostupné, jen těžko jim někdo zabrání vyrábět si jigové hlavičky podomácku. Existují už sice ocelové zátěže, které se dají nasadit na jigový háček podobně jako muškaři nasazují na své háčky tungstenové (wolfram) kuličky, zatím jsou ale poměrně drahé a nedostupné. Je otázkou, zda představují cestu, kterou se vývoj bude ubírat. Možné to je.

Tahle krabička obsahuje přibližně kilogram olova, které v průběhu jedné až dvou sezón skončí na dně našich vod. Kilogram železa by představoval podstatně menší problém.

 

Podobně je zatím otázkou jak a čím nahradit plavačkové broky. Snad jen cínové broky mohly částečně nahradit měkké a tvárné olovo. Kromě měkkosti a kujnosti je cín navíc i značně tažný, což dovoluje i výrobu celkem pevných drátků pro zatížení např. nymf atd.

Jak se zdá, začít bude třeba od velkých zátěží používaných v kaprařině nebo obecně při lovu na položenou, při výrobě krmítek, zátěží na sumcařinu apod. Tam půjde olovo přinejmenším zčásti nahradit bez velkých problémů. Jinde to bude náročnější a časem se prostě uvidí, s čím výrobci rybářského náčiní přijdou.

 

Dnes ještě trend ústupu od olova možná zatím vypadá zbytečný a nesmyslný, ale je třeba myslet na budoucnost. Toxická zátěž prostředí je záležitost, která postihne i řadu následujících generací a pokud má lidstvo na světě nějak existovat i v dalších desítkách a stovkách let, bude se muset hodně snažit.

Celou naši generaci čeká v dohledné době řada pravděpodobně nepříjemných změn v životním stylu i žebříčku životních hodnot. Ústup od olověných zátěží v rybařině je na pozadí všech těchto věcí jen drobný detail, byť pro nás rybáře jistě dost podstatný.

 

Text: Marian Rucki - sunet

Foto: autor a Osprey