Nikde v České republice podobná voda není. Chybí nám tu pohoří, které by dokázalo dát řece tak obrovský spád a zásobovalo ji po celý rok chladnou křišťálově čistou vodou. Mockrát jsem se díval na ty staré černobílé snímky, na nichž se voda zmrazená závěrkou fotoaparátu řítí od tatranských vrcholů někam do údolí a říkal si, že jednou se tam musím podívat.

Takhle nějak to na těch fotkách vypadalo - jenom byl pan Štochl lepší fotograf a mohl si počkat na zajímavější světlo

 

Letos se mi konečně podařilo se k Belé dostat. Ne snad, že bych si tam zachytal. Ale já o to zachytání zas až tak moc nestál. Chtěl jsem tu řeku hlavně vidět.

Když jsme tedy s rodinou opouštěli Vysoké Tatry, zastavil jsem na malém parkovišti v Pribylině a zatímco se moji nejbližší vydali na prohlídku místního skanzenu, vyrazil jsem do terénu.

 

Než se podělím o své prchavé dojmy a pár narychlo pořízených fotografií, pokusím se Belou encyklopedicky představit:

Říčka Belá vzniká v západní části Vysokých Tater v nadmořské výšce 976 m n. m. soutokem Tichého a Kôprovského potoka.

Od místa vzniku  teče jihozápadním směrem a zhruba po 24 km toku se v Liptovském Hrádku v nadmořské výšce 629 m n. m.  vlévá do Váhu. Na své pouti překonává výškový rozdíl necelých 350 m, což například takovému Labi vystačí na pouť z východních Čech až k moři. Belá proto prakticky postrádá klidné partie, unáší obrovské množství materiálu, nepřetržitě eroduje své břehy a její řečiště se neustále mění.

 

Dalším důsledkem extrémního spádu je velmi nevyrovnaná průtoková bilance. Minimální zaznamenaný průtok je 0,46 m3/s a  průměrný 3,48 m3/s, ale stačí, aby v Tatrách zapršelo nebo začalo tát a údolím se během chvilky řítí řvoucí masa vody. Maximální zaznamenaný průtok je 179 m3/s a to už je sakra jiné kafe. Divoký proud pak odnáší veškeré menší částice, takže dno je tvořeno téměř výhradně valouny od velikosti lidské pěsti výše a jeho reliéf se každoročně mění.

Za zmínku stojí i fakt, že voda proletí celým korytem Belé za několik hodin, takže se nemá ani kdy ohřát. Voda v řece je proto na naše poměry velmi studená. Udává se, že její průměrná teplota je 4,46°C a ani v létě nepřekročí 10°C.

 

Vraťme se teď do Pribyliny. Je odpoledne 7. července 2011 a redaktor nejmenovaného českého rybářského serveru stojí na mostě, pod nímž se valí bělavá voda. Na hřebenech Tater před několika dny slušně nasněžilo a až do včerejška je skrápěl vydatný déšť. Koryto je plné vody, která se ale už stačila vyčistit. Nikde není vidět ani šupina.

Voda pod mostem ale není Belá. Je to jeden z jejích přítoků a jmenuje se Račková.

 

Na první pohled vůbec nevypadá špatně. Rozhoduji se podniknout kratičký výlet proti proudu a vzápětí už mizím v lese. Terén není zrovna nejschůdnější. Na břehu sice proužek polehlé trávy značí, že tu během posledních zhruba tří týdnů prošli nějací dva tři rybáři, ale já bez broďáků v podmáčeném terénu většinou daleko nedojdu. Nakonec využiju nedalekou silnici, po níž se přesouvám a zhruba každých sto až dvě stě metrů se proderu k vodě.

 

Nabízejí se mi zajímavé výhledy na říčku,  která místy teče prudce a místy ještě prudčeji.

 

Jako správná divoká voda se tu a tam rozlije, jinde podemílá břeh anebo se rozpadá na jednotlivá ramena.

 

Jak se koryto s každou větší vodou mění, několik z nich zůstalo slepých. Voda je v nich nádherně čistá, ale život v podstatě žádný. I najít larvu chrostíka je tu těžké. Zahlédnout rybu by asi byl zázrak.

 

Věřím ale, že tu jsou – štíhlí nepříliš velcí potočáci, kteří mají věčně hluboko do žlabu a stojí v hladovém toku pěkně daleko od sebe.

Utekla půlhodina, mám pocit, že už tu víc neuvidím. Vracím se na silnici a klušu dolů, abych měl co nejvíc času na svou Bělou.

Postupně se podle toku Račkové blížím k soutoku. Nedá moc práce si všimnout, že patřičné orgány se pokusily neposlušné říčce vtisknout pečeť civilizace. Jak se zdá, i na Slovensku je bagr nejlepším lékem na všechny neduhy libovolné tekoucí vody a lichoběžníkový profil koryta také ještě z módy nevyšel. Ach jo…

 

Konečně soutok. Vody Račkové splývají s daleko širším tokem, jehož barva je výrazně světlejší. Vlny, hukot, štěrkové lavice jsou z velké části zalité vodou.

 

Za chvíli už vidím mezi vrbami prosvítat nezaměnitelnou siluetu Kriváně.

Pokouším se postupovat podél břehu. Ten je v tomto místě regulovaný a vyložený obrovskými kameny. Asi má chránit nově postavené dřevěné domky, které tu všude kolem vyrůstají. Mumlám si něco o nepoučitelných optimistech. Ještě že ty chajdy mají poměrně vysoké betonové podezdívky…

Řeka se rozpadá na několik ramen a mám problémy dostat se dál. Pokusím se jedno rameno přebrodit. Voda je studená, jsem v ní po stehna, proud mě hrne, kamení se kutálí pod nohama… Mám strach o foťák, tak se radši vyhrabu ven a nakonec přejdu o kus níž jiné, daleko menší rameno. Podaří se mi vynořit se u jakéhosi plácku, který je poměrně ušlapaný a dokonce je tu zbytek ohniště. Asi to tu mají rádi vodáci.

O kus níž vidím místo, kde bych mohl sejít k vodě, smýt z nohou jehličí a zase se obléct. Hrnu se tam, ale pár metrů před sebou uvidím na cestičce pod keřem siluetu lidské postavy. Hlavu nevidím, ale zato vidím, jak ruce zhruba na úrovni pasu smotávají šňůru. Pytlák.

Mám pod paží hrst hadrů, v každé ruce botu, po břiše mi poskakuje zrcadlovka a z nohou pokrytých parádní „husinou“ mi okapává voda. Představa, že se v tomhle stavu budu na uzoučké cestičce vyhýbat s nějakým místním obejdou, mě zrovna neláká.

Vycouvám na plácek k ohništi, očistím nohy v trávě a obleču se. Člověk si je hned jistější. Doufám, že ten v tom keři si mezitím sbalil cajk a může se tvářit, že tam třeba hledá houby. Rozhodně odtamtud nevypadl.

Vydávám se po cestičce a uprostřed křoví se potkáme. Je to mladý Rom a není tu sám. Má tu s sebou nějakou Aranku či jak se to děvče, které je možná ještě pod zákonem, může jmenovat. Drží ji za všechno, co je na ní k držení a provokativně se mi dívá do tváře. Zahučím něco ve stylu: „Pardon, jenom procházím…“, protlačím se kolem nich a jdu dál. Když to tak vezmu, chlapec umí využít čas opravdu efektivně…

Dostávám se na pláň porostlou vrbovým křovím. Všechny větve jsou ohnuté jedním směrem a není těžké odhadnout, že za povodní se prostě řeka žene tady všude kolem. Teď je naštěstí v korytě. Několikrát se k němu proderu a nafotím, co jen se dá. Jak postupuji níž a níž, scény jsou stále méně fotogenické a Belá už jen uhání směrem k Nízkým Tatrám, které se rýsují na obzoru.

 

Jak tak fotím, podaří se mi vyplašit ještě jednu zamilovanou dvojici (ta nepytlačí) a vynořím se kousek od místa, kde se za vrbovými větvemi rýsují siluety domků, jejichž poněkud nekonvenční stavební styl a minimalistické provedení naznačuje, kdopak to tam asi bydlí. Jsou v příkrém kontrastu s nově postavenými luxusními sruby na druhé strany Pribyliny. Celá osada ostatně z tohoto místa vypadá jako malé ztělesnění vývoje architektury. Vzato širokým obloukem - po levici mám shluk domků konstrukčně odpovídajících nějakému ranému období lidských dějin, postupně to přechází do klasické slovenské dědiny s kostelem, následují stavby z počátku dvacáteho století, pak socialistický realismus, za ním podnikatelské baroko a konečně ty dřevěné novostavby spojující moderní vymoženosti s historickými tradicemi. Napadá mě v souvislosti s tím spousta myšlenek, ale s rybařinou nemají nic společného.

 

Rozhoduji se vrátit a ještě se podívat na most, který jsem viděl kus nad soutokem s Račkovou. Kličkuji ve křoví, třikrát se svlékám a oblékám při překonávání různých tůní a ramen. Nakonec se na ten zatracený most dostanu a mohu se potěšit pohledem na klasickou Belou - přesně takovou, jak jsem sji ji představoval. Tok se tu rozlévá do šířky, větví se na několik ramen a hlavně jsou tu ty obrovské plotny štěrku s naplavenými torzy stromů.

 

Pokochám se, udělám pár fotek a pokusím se objevit v proudech pod mostem aspoň maličkou rybičku. Neúspěšně. Asi jsou někde v těch tmavých rýhách, které vymlela voda mezi hromadami kamení. Byla by to pěkná výzva, chtít tady chytit nějakého lepšího potočáka. A taky pěkný boj v tom proudu. Kdoví, třeba to někdy zkusím...

 

Loučím se s řekou Belou a přeju jí, aby si dál mohla svobodně meandrovat mezi porosty vrb a hromadami kamení. Místním pstruhům a lipanům přeju slušné rybáře a co nejmíň pytláckých udic. No a celému Slovensku, které mám moc rád, bych pak popřál co nejsvětlejší zítřky.

 

Samozřejmě mě zajímalo i to, jak si na Belé zachytat. Protože Internet je mocná čarodějka, snadno jsem si vygoogloval vše potřebné. Revír je v péči Místní organizace SRZ (Slovenský rybársky zväz) v Liptovském Hrádku. Na jejích stránkách si můžete stáhnout popis revíru i kompletní rybářský řád:

MO SRZ Liptovský Hrádok

 

Jen pro ilustraci vytáhnu pár detailů pro ty, kdo neradi hledají.

 

Revír č. 3-0040-4-1 Belá č. 1

Čiastkové povodie rieky Belá od ústia do Váhu v Liptovskom Hrádku po cestný most v Podbanskom. K revíru patria potoky Pribylina, Račková od ústia do Belej po kamennú hať v ústí Račkovej doliny, potok Landorovec a potoky v Rakytinách nad obcou Pribylina, potok Krivuľa.

Dochádzka k vode:

Loviť je možné najviac 3 dni v týždni.

Doba lovu:

Od 16.4. do 31.8. možno loviť pstruha potočného.

Od 16.4. do 30.9. možno loviť sivoňa potočného, pstruha dúhového a pstruha jazerného.

Od 1.6. do 30.9. možno loviť lipňa thymiánového, podustvu severnú (ostroretka).

Denný čas lovu v jednotlivých mesiacoch:

apríl a september od 6:00 do 19:00 hod

máj a august od 5:00 do 21:00 hod

jún a júl od 4:00 do 22:00 hod

 

Na uvedeném odkaze najdete celou řadu dalších údajů a také kontakty na místa, kde je možné zakoupit hostovací povolenku (včetně telefonických kontaktů).

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey