Už nějakou dobu ve mně zrál nápad, že teď, když se rybařinou živím, bych se mohl pokusit o totéž. Vyfotografovat onen syrový projev štičí dravosti znovu – moderní technikou a v barvě. Samozřejmě jsem věděl, že to nebude jednoduché. Sláva Štochl byl vynikající fotograf s klasickými znalostmi a nerozpakoval se zajistit si takové podmínky, aby si byl jist kvalitou snímků, které byly v jeho době špičkové.

Jeden ze snímků slavné Štochlovy série (převzato z knihy Lovcem živé krásy, Panorama 1978)

 

Já jsem jen snaživý fotoamatér, který přečetl o fotografování jednu knihu a většinu znalostí získal metodou pokus – omyl. Trochu nepříjemné je, když se pokusíte uplatnit tuto metodu při práci s živými zvířaty. Takové nádraží lidským diletantstvím zdaleka tolik netrpí…

 

Ale vraťme se k tématu. Hlavní problém byl s obstaráním štiček vhodné velikosti. To se mi nakonec podařilo, když jsem se jako reportér vetřel na výlov rychlené štičky v areálu pokusnictví SRŠ Vodňany. Poté, co si zákazníci odvezli prakticky vše, co rybník vydal, nalovil jsem spolu se studenty školy ve stoce ještě asi 50 miniaturních zubatic, které by tam za normálních okolností asi už zůstaly.

Protože to bylo víc, než jsem mohl potřebovat, polovinu jsem jich cestou domů rovnou roznesl po jednom zarostlém rybníku. Zbytek jsem ubytoval na dvoře v kdejaké volné nádobě, kterou jsem našel. Někde byly štičky po dvou a ve velkém třicetilitrovém kýbli od barvy jich zůstalo osm.

 

Pro vlastní focení jsem si koupil desetilitrové akvárium. Schválně jsem pořídil zcela nové, aby sklo bylo úplně čisté bez jediného škrábance. Bylo mi jasné, že Sláva Štochl rozhodně nedonutil požírající se štiky, aby se mu postavily bokem, jen pouhým zbožným přáním.

Do akvária musel dát nějakou přepážku a zmenšit jim životní prostor natolik, aby se jinak v podstatě ani postavit nemohly. Udělal jsem totéž a zhruba 3 cm od čelního skla umístil v akváriu sklo, která rozdělilo nádrž na dvě části, ale nebránilo cirkulaci vody.

Do akvária jsem vybral dvě „lepší“ štičky a pro začátek je umístil tak, aby je přepážka oddělovala. Všechny ryby jsem pak masivně nakrmil planktonem.

 

Trvalo několik hodin, než ryby v akváriu překonaly stress a začaly přijímat potravu. Vadilo jim hlavně ostré osvětlení. I ryby v kýblích na dvoře se začaly krmit, což se dalo snadno poznat, protože nakrmené štičky měly silně vyboulená břicha.

 

Následující den došlo na dvoře k prvnímu případu kanibalismu. Jedna větší štička sežrala svou spolubydlící. Další dvě ryby uhynuly. Byly podivně nahrbené a co bylo zajímavé, přestože obě byly ve společnosti minimálně jedné další štičky, nebyly přes svůj zjevný handicap napadeny.

Mezitím jsem se pokoušel vyfotografovat svoje dvě modelky v akváriu. Zjistil jsem, že budu bojovat se dvěma věcmi – nedostatkem světla a hloubkou ostrosti. Pokusil jsem se dát akvárium pod střešní okno a přisvětlovat z poměrně malé blízkosti halogenovou lampou.

 

Navzdory vší snaze jsem se ale jen stěží dostával na časy kolem setiny sekundy a to při tak nízkých clonových číslech, že hloubka ostrosti byla kolem 3 - 4 mm.

 

 

Při pokusu o silnější nasvícení už se ryby nechovaly přirozeně a snažily se ukrýt v tmavších koutech nádrže. Pro štičku v zadní části, kde byla umístěná rostlina, nebyl žádný problém úplně se schovat a kudlička vpředu se zase namačkala někam do rohu, kde se nedala udělat fotka. Tohle je jeden z problémů fotografování zvířat – vůbec se nesnaží vám to ulehčit.

Upravil jsem tedy světlo na únosnou mez a s fotoaparátem na stativu čekal, až se ryby začnou chovat normálně, budou přijímat potravu a přirozeně se pohybovat v osvětlené části nádrže. Mezitím jsem se je „učil fotit“.

 

Strávil jsem s nimi hodiny a vzpomínal na štiku, kterou jsem choval v akváriu před lety. Znovu jsem mohl pozorovat, jak výrazná je u štiky „řeč těla“. Štika dává polohou trupu a zejména pohyby ploutví najevo spoustu svých vnitřních pocitů a tak jako u psa poznáte z jeho pohybů, jakou má náladu a co právě hodlá udělat, dá se to samé vykoukat i u štiky - jenom je škála emocí tohoto vodního dravce poněkud chudší.

Z držení těla ryby vyčtete její zdravotní stav (dobrý, špatný) a z pohybů základní emoce (zájem – spojený obvykle se snahou něco sežrat, nezájem – někdy přímo apatii a také strach). Po takovémto školení jsem velmi nevděčným divákem rybářských videí, která většinou zachycují ryby znejistělé přítomností potápěče s kamerou nebo vystresované předchozím zdoláním na udici – ať si komentátor říká co chce. Na té rybě to vidíte. Například každý ví, co znamená u psa ocas stažený mezi nohy. U štiky znamená něco podobného schlíplá hřbetní ploutev. Je to projev špatné kondice nebo strachu.

 

Během prvních dvou dnů jsem nafotil nějaké snímky, ujasnil si své možnosti a rozhodl se přikročit ke kanibalské části projektu. Trochu mě znejistělo to, že štiky na dvoře se rozhodně odmítly kanibalsky projevovat. Osm zubatých v největší nádobě žilo v dokonalé shodě, cpalo si žaludky perloočkami a nejevilo o sebe zájem. Další dvě štičky uhynuly a to opět se stejnými příznaky – rychlý skon během několika hodin, před smrtí silné křeče, po smrti nepřirozeně vyhrbené tělo. Umírali slabí i silní jedinci bez rozdílu. Takto nahrbenou štičku jsem viděl i na výlovu rybníka a myslím, že je jasné, proč jeho obsádka zaznamenala takové ztráty – mezi štičkami řádila nějaká choroba, zřejmě bakteriálního nebo virového původu. Ta zdecimovala jejich stavy a pokračovala v tom i u mě doma.

 

Zajímavé bylo, že spolubydlící umírající kolegyni vždy naprosto ignorovaly a nikdy se ji nepokusily napadnout.

Vzal jsem na dvoře jednu menší neduživě se tvářící štičku a dal ji do akvária k jeho obyvatelkám, které díky vyšší teplotě vody rostly znatelně rychleji než jejich vrstevnice. Obě ji ale naprosto ignorovaly, jako by se mi snažily dát najevo, že na to, aby projevily kanibalské sklony, pocházejí z příliš dobré rodiny.

Po dvou dnech spokojeného soužití jsem se rozhodl rybám v akváriu zastavit přísun krmiva v naději, že je to přiměje k akci. Po týdnu koukání na mou štičí omladinu už mi nemohlo uniknout, že vzájemně se požírající štičky na Štochlových fotkách jsou hubené jako braňky.

 

V akváriu tedy nastaly hladové časy a jeho osazenstvu se začala propadat břicha. Asi po šestatřiceti hodinách začala řeč těl vypovídat o tom, co se v žíhaných hlavičkách honí. A potvrdilo se mi to, co jsem už před časem tvrdil. Štiky jsou osobnosti a individuality. Každá je do jisté míry jiná a projevuje se to v mnoha aspektech jejího života – dokonce i v ochotě zabrat na vláčecí nástrahy.

V otázce kanibalismu možná hraje osobnost štiky hodně důležitou roli. V akváriu vykazovala největší akceschopnost ryba obývající zadní část s rostlinou. Vždycky byla dost sebevědomá a chovala se velmi vyrovnaně a cílevědomě. Nikdy se moc nebála, nezmatkovala, krmila se pravidelně, ale neměla sklony se přežírat. Teď pravidelně dvakrát třikrát denně připlouvala ke sklu a se zájmem si prohlížela některou ze svých spolubydlících. Dělala to s výrazem pragmatického vědce a bez velkých emocí.

Menší štička v přední části akvária, která vždycky byla ve špatné kondici, snášela hladovění nejhůř. Občas si ale připlula prohlédnout svou větší kolegyni a nervózně vlnila hřbetní ploutví. Bylo vidět, že by ráda zaútočila, ale je si vědoma, že nejméně o polovinu těžší kolegyně je nad její možnosti. Záchvat vzrušení ji pak obvykle přešel a frustrovaně se stáhla někam do ústraní.

Poslední ze štik, největší ze všech, buď byla od samého začátku srab anebo ji poznamenal život ve stísněném prostoru přední části akvária. Každopádně se rozhodla tiše trpět a přítomnost menší kolegyně, na kterou fyzicky bez potíží „měla“ v ní nevyvolávala žádný zájem. Dokonce ani když se díky nedostatku potravy rozvinula u nejmenší štičky choroba, která už připravila o život řadu ostatních, nevyvolaly její křečovité pohyby u její spolubydlící žádnou snahu využít situace a pořádně se nakrmit.

Než jsem pochopil, že jediná štika v akváriu, schopná za dané situace spáchat akt kanibalismu, je obvyvatelka zadní části, nejmenší ryba uhynula. Moc mě to netěšilo. Už mi bylo jasné, že fotky vzájemně se požírajích štiček nevznikají za zcela idylických podmínek a nejsou provázeny zrovna laskavým přístupem fotografa k modelkám.

Rozhodl jsem se nechat věcem volný průběh, obě štiky jednorázově nakrmil a pak odstranil přepážku, která je oddělovala.

 

Ryby na dvoře se mezitím kanibalismu zcela vzdaly a skromně přežívaly na perločkové dietě. Z osmi štik v největší nádobě nakonec dvě uhynuly, ale zemřely provázeny lhostejným nezájmem spolubydlících. Zbylých šest ryb se v atmosféře vzájemné tolerance dožilo konce mého experimentu a skončily nakonec v řece.

Jak jsem tak koukal na ten všeobecný mír a pohodu,  napadlo mě vzít jedinou zatím úspěšnou kanibalku a dát ji do vaničky, kde bydlely dvě vzájemně se tolerující štičky. Hned druhý den se ukázalo, že kanibalem se prostě musíte narodit, i když jste štika. V koutku vaničky ráno postávalo štíče s vybouleným břichem a z tlamy mu trčel rybí ocas. Očipované jsem ty zubejdy neměl, ale jsem přesvědčen, že ryba, která už se jednou pořádně nakrmila, usoudila, že nemusí strávit zbytek života lapáním perlooček. V přírodě by to zřejmě právě ona dotáhla nejdál – nejrychleji by rostla, zlikvidovala by konkurenci v podobě svých vrstevnic a vyrostla by možná v metrového „krokodýla“, což je ve štičím světě něco jako udělat mezi lidmi kariéru. Anebo by také skončila v útlém věku s trojhákem hluboko v žábrech, protože nejžravější štiky to dnes vůbec nemají lehké.

Vraťme se ale k akváriu. I tam nakonec došlo k útoku. Sebevědomá obyvatelka zadní části si nakonec vyšlápla na svou zamindrákovanou kolegyni. S velkými potížemi a na dva pokusy ji nakonec ulovila a dokázala ji zčásti nasoukat do sebe. Pak s ní postávala asi dvě hodiny v různých částech akvária a nakonec ji vydávila a nechala být. Fotografování mi rozhodně neulehčila, většinou se zdržovala v nejhůře dostupných a nejméně fotogenických částech nádrže.

 

Tím skončil celý můj projekt. Pochytal jsem všechny zbylé štičky a vysadil je na řece do vyhřátých mělčin – k pramalé radosti tamních hejn potěru. Popřál jsem jim hodně zdaru a následující den odjel na sever, kde jsem se chtěl věnovat o něco větším štikám.

 

Musím říct, že mě docela překvapilo, jak složité to s tím kanibalismem ve štičím světě je. Ví se, že existuje a dokonce se ví i to, že intenzita kanibalského řádění je závislá na teplotě vody. Ale nejsem si jist, zda už někdo řešil, kdo vlastně ten kanibalismus provozuje. Já mám pocit, že tenhle do jisté míry extrémní způsob obživy je hodně závislý na individualitě každého jedince. Jsou rození kanibalové, příležitostní kanibalové i štiky s nedostatkem sebevědomí potřebného k úspěšnému napadení kolegyně. Vždyť i v lidském světě jsou agresoři a oběti. Nevím, jestli vás to potěší, ale v tom štičím je to zřejmě podobné. Všechno, co jsem v životě zatím viděl, tomu nasvědčuje.

V zubatém světě neúprosný přírodní výběr směřuje k tomu, že agresivní jedinci schopní se živit příslušníky vlastního druhu to nakonec dotáhnou nejdál. I když v poslední době už to také není stoprocentní pravda  - do přírodního dění zasáhl člověk a agresivní hltavé jedince decimuje lovem na udici.

Proto také na mnoha revírech dorůstají největších rozměrů pasivní ryby, které nestartují po všem, co se kolem pohne a jsou velmi rezervované ve vztahu k nástrahám rybářů. Kolikrát ani nevíte, že tam jsou.

Potvrzuje to i jeden výzkum z USA, kde v malé nádrži, která se dala celá prochytat, vysadili hejno očíslovaných okounků pstruhových a lovili je na udici způsobem chyť a pusť. A jak myslíte, že to dopadlo? Překvapuje vás, že jedna ryba byla za dobu pokusu ulovena šestnáctkrát a čtvrtinu hejna tvořili jedinci, kteří nezabrali ani jednou? Mě po zkušenostech získaných pozorováním štičí omladiny už ani ne.

A taky už tak trochu vím, proč se i na místech, která jsem nevím kolikrát prochytal, nakonec najednou vynoří velká ryba, o jejíž přítomnosti jsem celou dobu neměl ani tušení.

 

Je zvláštní, jak se můj původní záměr vyfotografovat kanibalismus malých štiček změnil v bádání nad tím, že jednotlivé štiky jsou osobnosti s různou povahou. Je něco jiného, když si po letech lovu myslíte, že to tak asi je a pak vidíte na vlastní oči, že to tak opravdu je. Jsem rád, že jsem to viděl a další pokusy zatím provádět nebudu. Podmínky v přírodě jsou mnohdy krutější než v mých kyblících a akváriu, ale tam se to děje tak nějak samo. Nechat ryby hladovět a čekat, až se sežerou, mi nepřipadá úplně fér.

 

Ale jednou, pokud se naučím opravdu dobře fotit a vyřeším otázku kvalitního nasvícení akvária, se k tomuhle tématu vrátím a ještě se s tím poperu. Dlužím to Slávovi Štochlovi, který zanesl do mé dětské duše semínko inspirace. Děkuji mu a doufám, že by mi odpustil, že jsem si do tohoto článku půjčil jeho víc než půl století starou fotku. Kdyby byl naživu, poprosil bych ho o svolení. Takhle mi nezbude, než se mu omluvit, pokud ho jednou potkám na tom druhém břehu, kam si člověk nemůže vzít s sebou ani vlastní tělo. On už tam je a já se tam dříve či později dostanu také.

Následující snímky věnuji jeho památce. Byl to dobrý rybář, fotograf a patrně i člověk. Ovlivnil mě a jistě i řadu dalších. Zaslouží si tedy, aby jeho jméno bylo připomenuto. Pane Štochle, tyhle fotky jsou pro Vás.

 

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey