Pracovníci školy dodrželi slovo a den před výlovem jsem dostal telefonicky instrukce, takže jsem se následující ráno dostavil v plné polní na místo činu a vrhl se do práce.
Rybníček už byl spuštěný, stokou zvolna odtékaly poslední hektolitry vody a kolem panoval čilý ruch typický pro všechny výlovy – kádě, nějaká technika, lidé horečnatě pobíhající, lidé postávající a samozřejmě i ryby.
Ovšem v případě zde lovených ryb se člověk musel hodně ohnout a dobře dívat, aby nějakou viděl. Ale byly tu – třícentimetrové hubené kudličky s velikýma očima a tlamou, kvůli kterým se celá tahle akce podnikala.
Tahle rybka uhynula v průběhu výlovu, ale z obrázku je možné si udělat dobrou představu o její velikosti
Pro lidi věci neznalé bych teď mohl vysvětlit, co přesně pojem „rychlená štička“ znamená. Jde zhruba o to, že štika je dravec se značnými sklony ke kanibalismu a nelze ji odchovávat v rybnících hromadně jako kapra. Respektive jde, ale za cenu neskutečných ztrát, takže to nikdo v praxi nedělá.
Při umělém výtěru se ale pracuje s poměrně velkými počty jiker a je pak otázkou, co s vylíhlými rybami. Čerstvě vylíhlá štičí embrya se na nějakou dobu zavěšují na vodní rostlinstvo nebo jiné předměty a po spotřebování žloutkového váčku se rozplavou a začnou lovit plankton. V té chvíli je třeba něco s nimi udělat. První možnost je rovnou je vysadit do revíru, ale v tomto věku by nebyla úspěšnost vysazování příliš vysoká. Nabízí se proto druhá možnost. Vysadit štíčata do menší nádrže s bohatým výskytem planktonu, který se dá ještě navyšovat dovozem nachytaných planktonních organismů z jiných lokalit a nechat je vyrůst v relativním blahobytu do velikosti kolem 3 cm. O moc déle to nejde, protože plankton rychle dochází a přestává malým zubaticím stačit, takže mezi nimi začne silně bujet kanibalismus. Štičky je proto třeba slovit a vysadit do revírů.
Se svými rozměry jsou už na tom podstatně lépe a vysazování takto odkrmených násad je tedy účinnější. A protože štičky v prostředí bohatém potravou rostou rychleji než v přírodních podmínkách, označuje se takto odchovaná násada jako „rychlená štička“.
Rybníček, jehož výlovu jsem přihlížel, byl osazen štičími embryi 13. dubna a výlov probíhal 29. dubna. Ryby tedy strávily ve svém přechodném domově pouhých 16 dní. Za tu dobu ale stihly vyrůst z délky něco přes centimetr na v průměru 3 cm. Už teď ale byly vidět značné individuální rozdíly – některé rybky měly s bídou 2 cm a jiné 3,5 cm. V budoucnu se tento rozdíl ještě zvětší.
Rybník byl poměrně hluboký a nepřipadal mi jako nějaká úrodná pláň plná planktonu, takže jsem celkem chápavě kýval při sdělení, že obsádku bylo nutné dokrmovat planktonem z okolních rybníků.
Samotný výlov probíhal jednoduše. Rybník byl opatrně spouštěn a odtékající voda se pod hrází vylévala do konstrukce ze síťoviny, u níž seděl někdo ze studentů školy a permanentně odlovoval splavený štičí dorost. Slovené rybky pak přesouval do kádě.
Když se v kádi sešel větší počet štíčat, bylo možné odpočítat patřičné množství a připravit je na cestu. Počítání se samozřejmě neprovádí jednotlivě. K určení počtu ryb se použije odměrka.
Protože velikost rybek je každý rok jiná, musí se spočítat obsah několika odměrek (předpokládám tiše, že to bude práce pro studenty) a výsledný průměr je pak vzat jako počet ryb v jedné odměrce. V téhle by mělo být kolem 380 štiček.
Počítá se s určitou rezervou, protože ne všechny ryby zážitek spojený s výlovem „rozdýchají“ a tak tři odměrky jsou poctivá tisícovka.
Odlovené a napočítané ryby se přepravují v polyethylenových pytlích, které se dofoukají kyslíkem z tlakové lahve. Aby nedošlo k jejich proražení, jsou použity dva pytle vložené do sebe a během plnění jsou umístěny v plastových nádobách.
Štičky se do pytlů prostě přelévají - obvykle v počtu tisíc kusů na jeden pytel.
Štikopád
Určitým problémem je to, že dost štiček se drží v rybníku dokud to jen trochu jde. Postávají ve stoce, zejména v každé její větší prohlubni a za žádnou cenu se nechtějí vydat po proudu, aby mohly být lapeny pod hrází. Tady nezbývá než je lovit tam, kde jsou a to je opět práce pro studenty.
Vzhledem k velikosti ryb je lovicí náčiní dost netradiční – velký cedník a polévková lžíce.
Protož cedník nabírá i nečistoty a mačkat ryby v prstech nelze, je třeba lovit cedníkem a lžící přenést úlovek s minimem nečistot do kyblíku.
Vykašlat se na tuto práci by byla škoda – sloví se takto pěkných pár stovek, možná i tisícovek ryb navíc a štičí násady, jak známo, nikdy není dost.
Protože jsem si chtěl pár štiček odvézt, zkusil jsem si je „odpracovat“. Navíc jsem od přírody lovec a nevyužít příležitosti by byla věčná škoda.
Zkušenosti s cedníkem a lžicí mám sice nulové, ale postupně jsem do toho pronikl a podařilo se mi nalovit určitě víc štik než loni s prutem za celou sezónu. Velikost, pravda, pokulhávala.
Zajímalo mě, jaké ztráty nastaly během těch 16 dnů výkrmu. Ptát jsem se ale ani nemusel. Zklamání nad vysokými ztrátami bylo hlavním tématem rozhovorů provázejících celý výlov. Zatímco loni představovaly ztráty jen třetinu z celkového množství vysazených embryí, letošní bilance byla zoufalá – ze 200 000 vysazených štiček bylo sloveno asi 13 000. Přežila tedy jen asi každá patnáctá. Příčinou špatných výsledků bylo zřejmě letošní nevyrovnané počasí v velkými teplotními výkyvy.
Bylo to nepříjemné nejen z obchodního hlediska, ale i z toho důvodu, že si pro štičí násadu přijížděli zástupci různých organizací ČRS a řadu z nich bylo nutné odmítnout. Většinou se to podařilo telefonicky, ale kurýr až odněkud z Plzeňska dorazil a mohl si odvézt už jen cenu útěchy v podobě pouhých 500 štiček.
Ptal jsem se i na cenu. Ve Vodňanech stojí rychlená štička 0,40 Kč za centimetr délky (v průměru tedy 1,20 Kč za kus), někde prý i 0,50 Kč za centimetr. Chybějící desetitisíce štiček jsou proto nemalou finanční ztrátou. Ještě víc mohou chybět všude tam, kde se s jejich vysazením počítalo. Zvlášť když počasí bylo stejné i v jiných odchovných zařízeních a tak se dá očekávat, že výsledky asi nikde nebudou právě oslnivé.
Co říci závěrem? Snad jen to, že jsem se díky svému povolání dostal někam, kam bych se jinak dostával jen těžko a zase si o kousek rozšířil obzory. Práce s odchovem rybích násad je nevděčná, piplavá a s nejistými výsledky. Zejména to platí pro lososovité ryby a dravce. Přesto má pro nás všechny, kdo se pohybujeme kolem vody s prutem v ruce velký význam. Výskyt mnoha druhů už je dnes závislý zejména na umělé reprodukci a ti, kdo odchovávají ryby pro nás rybáře, ať už jsou z Vodňan, Děčína nebo Beskyd, si kromě těch 40 haléřů za centimetr či jiné podobné taxy (v případě, že se jim něco podaří odchovat a prodat) zaslouží i náš vděk. Pánové, případně dámy, děkuji Vám.
PS: Vyzpovídal jsem během výlovu kdekoho a tak jsem se nakonec zeptal i jedné ze štiček, co si myslí o péči, která jí byla věnována a jaký je její vztah k sportovním rybářům obecně. Evidentně je to jen blbá ryba. Přeberte si její odpověď sami :-))
Text i foto: M. Horáček – Osprey