Piskoř pruhovaný

Piskoř pruhovaný

Misgurnus fossilis (Linnaeus, 1758)

Piskoř pruhovaný rybou, kterou podle obrázku v knížce pozná snad každý, kdo se o ryby trochu zajímá, ale živého ho v přírodě viděl jen málokdo. Býval běžnou, typickou a nezaměnitelnou rybou, která obývala mělké stojaté vody a říční ramena ve většině níže položených oblastí našeho státu.

Dnes je čím dál vzácnější a je těžké se s ním setkat. Poněkud hojnější by mohl být na východě našeho státu, v Čechách se vyskytuje už jen místy - tam, kde se v okolí řek dochovaly původní neporušené tůně s čistou vodou.

Celkově se vyskytuje ve velké části Evropy, zhruba od řeky Seiny ve Francii až po Volhu.

Piskoř je vybaven řadou speciálních adaptací, které mu usnadňují život v do jisté míry extrémních podmínkách, v nichž často žije. Aby přežil v mělkých často téměř vysychajících vodách s nedostatkem kyslíku, vyvinulo se u něj střevní dýchání. Tato schopnost je založená na vstřebávání vzdušného kyslíku sliznicí střeva. Piskoř nabírá vzduch ústy do zažívacího traktu, protlačuje ho až do přední části střeva a tam je hustě prokrvená sliznice schopna odebírat z polknutého vzduchu kyslík a předávat ho do krve. Tato funkce je využívána i při dostatečném obsahu kyslíku ve vodě a nikoli jen ve chvílích, kdy ryba nedokáže získat dostatek kyslíku pomocí žaber.

Anglický název Weatherfish signalizuje, že piskoř velmi citlivě reaguje na změny počasí - konkrétně na změny atmosférického tlaku. S blížícími se tlakovými změnami vyplouvá piskoř k hladině a čile se pohybuje. Díky tomu byl často chován v domácnostech v menších akváriích nebo jen v pětilitrové láhvi od okurek a využíván jako přírodní barometr. I v přirodě se můžeme s tímto chováním setkat – za dusných večerů by se měli piskoři objevovat u hladiny, pokud se ovšem na lokalitě vyskytují.

Český název piskoř je prý odvozen od pískavých zvuků, které vydává ryba vytažená z vody na souš.

Vzhled piskoře je skutečně nezaměnitelný. Jeho tělo je podlouhlé, velmi  štíhlé a ze stran ze stran zploštělé. Pokud se díváte na tutéž rybu shora a ze strany, může to budit až dojem, že se jedná o dva odlišné druhy.

Tělo je zakončeno kulatou ocasní ploutví a kolem ústního otvoru je rozmístěno 10 dobře vyvinutých vousků, což je vůbec nejvíc ze všech  našich ryb. Boky jsou pokryty jemnými šupinkami.

Zbarvení je velmi působivé až dekorativní. Tvoří ho rovnoběžné světlé a tmavé pruhy různé síly v ostínech okrové, naoranžovělé a hnědé barvy. Jejich odstín se liší lokalitu od lokality, takže některé ryby jsou světlé s jemným tmavým pruhováním, jiné hnědooranžové a u některých lze pozorovat i nádech zelené barvy.

V minulosti byl piskoř oblíbenou velmi odolnou nástražní rybkou a ojediněle i konzumován, dnes je na seznamu chráněných živočichů ( podle vyhlášky 395/1992 Sb. patří do kategorie "ohrožený") a je cenným indikátorem kvality životního prostředí.

Rozlišovací znaky

Hřbetní ploutev má u ryb z našich vod 2 – 3 tvrdé paprsky a 5 – 6 měkkých větvených paprsků, řitní ploutev 3 tvrdé a 5 (vzácně 6) měkkých větvených paprsků.

V postranní čáře je 135  – 175 šupin.

Čeho si všímat při běžném pohledu:

• 5 párů vousků


 

• dlouhé tělo s kulatou ocasní ploutví
• výrazně pruhované zbarvení boků


 

Výskyt v ČR

Piskoř obývá spíše menší vody, obvykle stojaté nebo mírně proudící. Poměrně často proniká do chovných rybníků a jejich stok. V poslední době je ale jeho výskyt ostrůvkovitý a nadále se zmenšuje.

V minulosti byl uváděn z Polabí (tůně kolem Kolína), z tůní kolem řeky Moravy, rybníků na Vodňansku nebo tůní a ramen na horním toku Lužnice.  Většina těchto údajů je ale staršího data. Jeden z posledních údajů hovoří o výskytu v Mušovské nádrži a přilehlých kanálech.

Krásné staré rameno řeky v oblasti, kde by se měl piskoř stále ještě vyskytovat.

Na této mělké tůni, kde se pravděpodobně skutečně vyskytuje, musí piskoř naplno využívat všechny své speciální adaptace.

Biologie

Piskoř pruhovaný je rybou stojatých nebo mírně tekoucích vod, často se vyskytuje v tůních a starých ramenech v okolí řek, v některých rybnících a jejich stokách, zavlažovacích kanálech a na dalších podobných lokalitách.

V mělkých vodách, kde žije, se většinou zdržuje v blízkosti dna a u hladiny se objevuje hlavně při návalech aktivity před náhlými změnami počasí a samozřejmě i při získávání vzduchu pro svůj přídavný dýchací aparát ve  střevě. Jeho aktivita stoupá s příchodem šera a během dne můžeme tuto rybu najít ležet na dně, často i zahrabanou do měkkých nánosů. Bylo prokázáno, že piskoř je citlivý na obsah škodlivin v sedimentech dna.

Potravou piskoře jsou bentické organismy (larvy vodního hmyzu, měkkýši, červi,…) a pravděpodobně i detrit. Celkově se ale o jeho výživě ví velmi málo.

Tření piskořů probíhá v dubnu až červnu. V chladnějších nebo výše položených oblastech (piskoř byl doložen z max. nadm. výšky 595 m n. m.) je to spíše ve druhé polovině tohoto období.

Jikry jsou nalepovány na vodní rostlinstvo. Při výzkumu plodnosti ryb pocházejících z okolí Vodňan byl u samic s délkou od 15 d0 26 cm zjištěn počet jiker od 5 000 do 35 000. Literatura však ze zahraničí uvádí i hodnoty přes 100 000 kusů. Je to možné, protože ze zahraničí byly hlášeny úlovky této ryby blížící se délkou hranici 35 cm.

Potěr, který se z jiker po krátké době vylíhne, má zvláštní nitkovité žábry, které postupně zmizí.

Poslední výzkumy naznačují, že podobně jako u sekavce se i u piskoře vyskytují polyploidní jedinci (tj. se zvětšeným počtem chromozómů) a rozmnožování je možná komplikovanější, než se původně zdálo.

Piskoř je v našich vodách druhem obývajícím svým způsobem extrémní stanoviště. Na některých místech je jednou z mála ryb, které tu vůbec dokáží přežít. Byly zaznamenány tůňky v okolí řek obývané výhradně tímto druhem. Místy je nebo spíše býval také potravou dravých ryb, hlavně štik a sumců. Na otevřených vodách je ale jen okrajovým druhem bez většího významu.

Spíše je třeba v piskořovi vidět původní nesmírně zajímavý druh se zajímavou biologií, adaptacemi a způsobem života, jehož postupné mizení nás upozorňuje na zhoršování kvality životního prostředí a mizení některých biotopů.

Stáří a růst

Růst piskoře nebyl na našem území ve větším měřítku zkoumán a pravděpodobně není k dispozici tabulka udávající růst na některé lokalitě rok po roce. Souvisí to mimo jiné s tím, že šupiny piskoře jsou příliš malé na určování věku a při jiných způsobech určování věku je třeba rybu usmrtit.

Navíc o piskoře nebyl zájem ze strany komerčních ani sportovních rybářů a není zajímavý ani z vodohospodářského hlediska (například konzumací planktonu ve vodárenských nádržích). Při obtížné dostupnosti tohoto druhu pak zřejmě nikdy nedošlo k rozsáhlejšímu výzkumu.

Obecně je piskoř brán jako středněvěká ryba (v praxi to většinou znamená max. věk kolem 10 let).

V několika vzorcích získaných na našem území měřil největší samec 220 mm a vážil 58,7 g, zatímco největší samice měřila 266 mm a vážila 98,5 g. Literatura připouští maximální délku do 35 cm, což by odpovídalo hmotnosti kolem 200 g.

Sportovní rybolov

Piskoř je dnes velmi vzácným druhem a vyskytuje se na lokalitách, kde se málo rybaří, takže pravděpodobnost úlovku této ryby je malá. Při lovu na udici by mohl při lovu na menších tůních zabrat na drobnou živočišnou nástrahu – na plavanou i na položenou. Pravděpodobnější je ovšem úlovek do čeřínku.

Jako chráněný druh by rozhodně neměl být loven záměrně a v případě náhodného ulovení by měl být vrácen vodě.

Piskoř pruhovaný - fotografie

Odkazy

Naše články o této rybě:

K tomuto rybímu druhu není přiřazen žádný článek.