Ježdík obecný

Ježdík obecný

Gymnocephalus cernuus (Linnaeus, 1758)

V našich vodách je ježdík často nenápadnou a pro někoho bezvýznamnou rybkou. Ve skutečnosti je to ale druh s obrovským rozšířením a v některých oblastech svého výskytu má i hospodářský význam.

Setkáme se s ním téměř ve všech evropských státech s výjimkou jihu Evropy (i když v Itálii byl introdukován). Žije i ve Velké Británii a na východ zasahuje až na Sibiř a k Aralskému jezeru. Obývá i brakické vody Finského a Botnického zálivu.

Vzhledem k tomu, že se jedná o zástupce ostnoploutvých, připomíná ježdík do jisté míry okouna. Liší se ale od něj absencí červené barvy na ploutvích  a tmavých okouních pruhů. Jeho tělo je pokryto jen drobnými tmavými skvrnkami na šedozeleném podkladu. Hřbetní ploutve splynuly v jediný celek, jehož přední část je vybavena ostrými trny, zatímco zadní polovinu podpírají měkké větvené paprsky. Trny jsou hlavní ochranou této drobné rybky a hřbetní ploutev není zdaleka posledním místem, kde se s nimi na ježdíkově těle můžeme setkat. Další trny vznikly přeměnou prvních paprsků břišních ploutví a řitní ploutve a ostrý hrot najdeme i na zadním výběžku skřelové kosti. V ohrožení se ježdík prohne do oblouku, vztyčí ploutve, odchlípí skřele a udělá ze sebe obtížně uchopitelný objekt plný do stran trčících hrotů. Bohužel mu toto obranné chování proti větším predátorům vodní říše příliš nepomáhá a tak je navzdory svému snažení oblíbenou kořistí zejména candátů.

Hospodářský význam ježdíka je malý. Na většině tekoucích vod není příliš hojný a místy dokonce mizí. Pouze v některých nádržích a stojatých vodách tvoří ježdíci početná hejna a jsou významnou složkou potravy dravých ryb. Rybáři je tento druh příležitostně využíván jako nástražní rybka a ojediněle je nebo spíše býval i konzumován. V tomto ohledu má daleko větší význam například v ruských vodách, kde je loven zcela běžně a polévka z ježdíků je považována za delikatesu. Ve Finsku byl nebo je dokonce chován uměle pro „ježdíkový kaviár“.

U nás se ježdík na chovných rybnících vyskytuje jen ojediněle jako nezvaný host a ve vzácných případech se dovede i přemnožit.

Rozlišovací znaky

Hřbetní ploutev má 10 – 17 tvrdých paprsků a 10 – 16 měkkých větvených paprsků, které tvoří opticky oddělenou část, řitní ploutev má 1 - 3 tvrdé a 4 – 9 měkkých větvených paprsků, v prsní ploutvi je 11 – 16 měkkých paprsků a v břišní 1 tvrdý a 5 měkkých.

V postranní čáře je 33 – 46 šupin, nad postranní čárou je 5 – 8 a pod postranní čárou 10 – 14 šupin.

Čeho si všímat při běžném pohledu:

• výrazná hřbetní ploutev tvořená ze dvou zřetelně odlišených polovin srostlých do jednoho celku, první polovina je s trny, ve druhé jsou jen měkké paprsky
• tělo je relativně vysoké, přibližně jako u okouna
• drobné tuhé a drsné šupiny
• zbarvení v zelených, šedých a nažloutlých odstínech a vždy bez pruhů – jen drobné tmavé skvrnky


 

• ústa nejsou úplně malá, ale podstatně menší než u okouna nebo candáta

Výskyt v ČR

Stojaté i tekoucí vody – u nich obvykle dolní toky, spíše v nižších nadmořských výškách až zhruba do úrovně nadmořské výšky ÚN Lipno, kde také žije.

Na tekoucích vodách nebývá příliš početný, ale v údolních nádržích může v některých letech vytvářet početná hejna.

V přehradách s členitými břehy, jako je například Orlík, může být ježdík bohatě zastoupen.

Pomalejší úseky řek s tvrdším nerovným dnem ježdíkovi také vyhovují, ale obvykle tu nebývá příliš hojný.

Biologie

Ať už žije ježdík ve stojaté nebo tekoucí vodě, vyhovují mu hlubší místa s tvrdším buď písčitým nebo kamenitým dnem, pokud možno mimo hlavní proud. Na nádržích žije hodně ježdíků v kamenitých sutích podél břehů na hloubce několika metrů.

Oblíbeným prostorem, kde se tyto ryby nejraději zdržují, je oblast dna – pokud možno členitého. Podobně jako jiné příbuzné ryby z čeledi okounovitých se i ježdíci sdružují v hejna často složená z ryb různého věku. Obvykle se pohybují  v hlubších partiích a za šera vyjíždějí ke břehům za potravou. Ačkoli jsou ježdíci zvláště zjara a na podzim aktivní celý den, nejčilejší jsou zřejmě v době soumraku a v noci.

V zimě se ježdíci shlukují k přezimování na hlubokých klidných místech a tam, kde jich je hodně, jsou naskládaní třeba i po stovkách. Tráví tak ale zřejmě jen období nejtužších mrazů.

Mladší ježdíci se živí převážně planktonem, ale s rostoucím věkem se stále více orientují na bentickou potravu – tedy na organismy žijící na dně. Podle lokality, kde žijí a ročního období tak v jejich potravě mohou převládat larvy pakomárů nebo muchniček, blešivci, někteří měkkýši, rybí jikry a u starších jedinců i potěr ryb. Na řece k tomu přibudou i organismy unášené proudem (třeba žížaly), pokud propadnou až ke dnu.

Pohlavní dospělosti dosahuje ježdík obvykle ve druhém, někdy až ve třetím roce života. K výtěru obvykle dochází v dubnu až květnu při teplotě vody kolem 11 °C. Jikry jsou kladeny v několika dávkách na dno, někdy na kameny a písek, jindy na kořeny nebo i na vodní rostlinstvo. Trdliště jsou zpravidla mělčí zarostlá místa. Počet jiker se v různých částech areálu rozšíření zřejmě dost podstatně liší, protože různí autoři uvádějí velmi rozdílné hodnoty. V našich podmínkách to bude pravděpodobně 1 000 až 6 000, někdy i víc, z území Ruska jsou udávány i hodnoty v řádu desetitisíců. Může to být mimo jiné dáno i tím, že v Rusku dorůstají ježdíci podstatně větších rozměrů.

Význam ježdíka je v některých (zejména tekoucích) vodách nepatrný, ale v mnoha údolních nádržích je významnou složkou potravy dravců a požíráním jiker i potravní konkurencí je schopen do jisté míry ovlivňovat početnost jiných druhů ryb.

Stáří a růst

Ježdík je krátkověká pomalu rostoucí ryba, která se u nás dožívá většinou do 6 let, jen z několika lokalit na našem území známe i sedmileté exempláře a z Dyje dokonce osmileté.

Na území Ruska byli zaznamenáni dokonce jedinci ve stáří 10 – 11 let. Díky vyššímu věku i rychlejšímu tempu růstu dorůstá ježdík zejména na západní Sibiři mnohem větších rozměrů než u nás, vzácně prý i přes 30 cm.

Naši ježdíci jen poměrně málo přesahují délku 16 – 17 cm, i když se ojediněle najdou i kusy přes 20 cm dlouhé.

Růst ježdíka obecného ve vodách ČR

(délka těla měřená od rypce ke kořeni ocasní ploutve používaná v ichtyologických pracích byla pro větší názornost přepočtena na celkovou délku, což může být příčinou drobného zkreslení)

Tabulka dokonale předvádí, jak ošidné jsou statistické údaje. Pravděpodobně nejrychleji rostoucí ježdíci by mohli pocházet z rybničního prostředí, kde mají pro rychlý růst ideální podmínky, ale je nesmírně těžké získat z rybničního prostředí starší exempláře. Tím by se dala vysvětlit velká maxima u prvních tří let. Po dosažení pohlavní dospělosti, která u větších jedinců nastává dřív, se růst zpomaluje a tyto ryby se zpravidla nedožijí nejvyššího věku. Proto je velikost ryb u 5. a 6. roku téměř shodná.

Sportovní rybolov

Ježdíci se nejčastěji loví do čeřínku, ale není problém je ulovit s jemnějším náčiním na plavanou nebo položenou na drobnější živočišné nástrahy. Zejména se osvědčily menší žížaly a někdy i bílí červi.

V uplynulých letech se mi podařilo ulovit několik ježdíků i na přívlač a to na miniaturní aromatizované „gumy“ přírodních barev a nejmenší velikosti smáčků.

Ježdík obecný - fotografie

Odkazy

Naše články o této rybě:

• Chudý švec