Hořavka duhová

Hořavka duhová

Rhodeus amarus (Bloch, 1782)

Hořavka duhová je malá kaprovitá rybka s velmi zajímavou rozmnožovací strategií. Proslavila se tím, že jako jediná naše ryba klade jikry do žaberní dutiny vodních mlžů.

Donedávna  se latinsky jmenovala Rhodeus sericeus amarus – tj byla poddruhem druhu Rhodeus sericeus. Zmíněný druh byl na základě novodobých analýz rozdělen na dva samostatné, z nichž Rhodeus sericeus žije na Dálném východě a v Evropě je zastoupen druh Rhodeus amarus.

Slovo „amarus“ znamená „hořký“. Souvisí to s chutí masa hořavky, které je opravdu hořké a jak píše klasik naší ichtyologické literatury Frič: „Chudí lidé, kteří vzdor hořkosti, jíž se tato rybka vyznamenává, ji přec ve větším množství požili, dostali silné dávení.“

U nás žije hořavka roztroušeně hlavně v níže položených oblastech státu, jinak obývá velkou část Evropy od Seiny na západě až po Sibiř. Chybí na Pyrenejském a Apeninském poloostrově, v Británii, Dánsku a Skandinávii. V minulosti bývala oblíbenou akvarijní rybkou a díky tomu byla vysazena na mnoha dalších místech - dokonce byla zavlečena do Severní Ameriky.

Hořavka dík svým malým rozměrům uniká na většině lokalit svého výskytu pozornosti sportovních rybářů. Zatím však stále obývá řadu stojatých nebo i mírně tekoucích vod na našem území. Důležitou podmínkou jejího výskytu je přítomnost mlžů, kteří jsou nezbytní pro její reprodukci.

Pokud se podaří hořavku ulovit, například při čeřínkování, není problém ji odlišit od ostatních druhů kaprovitých ryb nebo jejich potěru. Už tvar těla je velmi specifický - je poměrně vysoké a přechází do tenkého ocasního nástavce. Pokrývají ho poměrně velké šupiny stříbrné barvy a přibližně od poloviny těla až k ocasní ploutvi se táhne namodralý pruh. Ten je dobře patrný zejména u samců. V době tření se barvy samců ještě více zvýrazní, ruh září tyrkysově modrou barvou a je obklopen růžovým zbarvením. Navíc se na rypci a nad očima samců objeví bělavé hrbolky připomínající třecí vyrážku. Samice jsou barevně poněkud skromnější, ale zato se u nich v období výtěru objeví dlouhé kladélko potřebné k dopravení jiker dovnitř těla mlžů. Kladélko může být dlouhí jako tělo ryby a mezi našimi druhy jde o naprosto unikátní znak

Ploutve hořavky jsou výrazně vyvinuty. Zvláště hřbetní ploutev je dlouhá i vysoká a je vyklenutá do oblouku.Zvláštností tohoto druhu je nedostatečně vytvořená postranní čára, která je patrná jen na několika šupinách těsně za hlavou a vzácně nemusí být patrná vůbec.

Hořavka sice není mimořádně vzácným druhem, ale počet lokalit jejího výskytu pomalu klesá. Limitující je pro její výskyt dostatek vhodných vod s početným zastoupením mlžů jako je škeble rybničná nebo velevrubi. Proto byla v Červeném seznamu zařazena mezi druhy patřící do kategorie „ohrožený“. Podle vyhlášky 395/1992 Sb., která je z hlediska zákonné ochrany druhu směrodatná, však chráněna není.

Rozlišovací znaky

Hřbetní ploutev má 2 - 4 tvrdé paprsky a  7 – 11 měkkých větvených paprsků, řitní ploutev 2 - 4 tvrdé a 7 – 11 měkkých větvených paprsků.

V postranní čáře (velmi krátká) je 0 – 8 šupin, celkově je mezi hlavou a ocasem 34 – 42 řad šupin. Počet šupin nad a pod postranní čárou se neuvádí – v místě, kde se tyto údaje zjišťují, už není postranní čára vyvinuta.

Čeho si všímat při běžném pohledu

• vysoké ploché tělo přecházející v tenký ocasní násadec
• výrazná vysoce klenutá hřbetní ploutev
• modrý pruh v zadní polovině těla


 

• v době tření má samička kladélko
• redukovaná postranní čára

Výskyt v ČR

Hořavka se u nás vyskytuje ve stojatých nebo mírně proudících vodách, pokud se v nich zároveň vyskytují i velcí mlži potřební pro její rozmnožování. Obvykle ji najdeme v tůních, starých říčních ramenech, pomalejších úsecích tekoucích vod a v některých rybnících. V Čechách je zatím poměrně hojná v některých tůních středního Polabí a podobně se s ní můžeme setkat na mnoha místech v okolí velkých moravských řek (Dyje, Moravy a Odry).

Biologie

Hořavka je druhem, který nemá na své stanoviště velké nároky a pokud jsou splněny, může být na lokalitě početným druhem, schopným svou biomasou překročit i 10 % hmotnosti obsádky. V zásadě hořavky vyžadují poměrně  teplou, dostatečně čistou, stojatou nebo mírně proudící vodu s dostatkem vhodných druhů mlžů – nejlépe velevrubů (kterým hořavky dávají při výtěru přednost) nebo škeblí. Asi ideální podmínky nabízejí hořavkám stará říční ramena, zarostlé tůně a zavodňovací kanály. Místy se vyskytují i v rybnících. V řekách vyhledávají místa s pomalým prouděním, obvykle je proto najdeme v nadjezích a různých rozlitinách. Hořavky žijí společensky v početných hejnech. Hejna obvykle tvoří jedinci stejného stáří, proto s rostoucím věkem rybek postupně klesá jejich početnost. Tvrdí se, že hořavky jsou velmi stálé a nepřesouvají se z míst, kde žijí, na větší vzdálenosti.

Potravu hořavek tvoří v dospělosti řasy, rozsivky a detrit. Vodní organismy najdeme v potravě dospělých jedinců pouze ojediněle. Plůdek se ale během prvních 2 měsíců svého života živí převážně drobnými planktonními organismy. V příjmu potravy hořavky neustávají ani v zimním období a nepřestávají se v omezené míře krmit ani při teplotě vody kolem 2°C.

Pohlavní dospělosti může tento druh v některých případech dosáhnout již v prvním roce života, ale zpravidla se hořavky třou až v dalším roce.

Samci jsou v  době tření  pestře zbarveni – ztmavnou, modrý pruh na bocích se doslova rozzáří a kolem se objeví výrazně růžové zbarvení. Na hlavě jim narůstá jemná třecí vyrážka. Samicím postupně naroste asi 3 cm dlouhé kladélko.

Výtěr zahajuje samec, který napřed najde a „obsadí“ vhodného mlže. Potom od něj odhání ostatní samce a láká samice připravené k výtěru. Když se mu podaří některou svými pohybovými kreacemi zaujmout, následuje samotný výtěr. Samička při něm zasouvá kladélko do žaberní dutiny mlže a vypouští tam jikry. Samec mlíčí vypustí poblíž dýchacího otvoru mlže a ten je nasaje dovnitř spolu s vdechovanou vodou. Samec se postupně tře s několika samicemi. Jikry hořavek dozrávají postupně a samice během třecího období naklade jikry v dávkách po 20 – 40 jikrách do několika mlžů. Za rok samice naklade v průměru 90 až 230 jiker.

Tření probíhá v poměrně dlouhém období od dubna do konce srpna. Největší intenzity dosahuje na začátku tohoto období a pak znovu na přelomu července a srpna. Mladší kusy se třou dříve zjara, starší až během léta, což vysvětluje ono druhé letní maximum.

Nakladené jikry se vyvíjejí uvnitř těla mlže. Vylíhlý potěr se zachytí na jeho žábrech a zdržuje se uvnitř až do strávení žloutkového váčku. Hostitele opouští ve věku 20 – 30 dní, kdy měří 7 – 8 mm. Kdysi se tvrdilo, že hostitelští mlži na oplátku nechávají na žábrách hořavek vyvíjet svoje vlastní larvy – glochidie. Poslední výzkumy  ale nasvědčují tomu, že dávají přednost spíše jiným druhům ryb.

Hořavka má v přírodě větší význam jen na některých lokalitách, kde tvoří někdy i značnou část obsádky. Tam, kde žije hojně, dokáže díky tomu, že se živí odlišnou potravou než jiné druhy drobných kaprovitých ryb, zvyšovat celkovou produkci ekosystému. Následně se stává potravou dravých ryb.

Stáří a růst

Hořavka je drobná rybka dožívající se v našich podmínkách věku maximálně 5 let, obvykle však méně. Ve většině populací je podíl jedinců starých 3 a více let menší než 1% a místy se nevyskytují vůbec. Všude, kde se hořavka rozmnožuje, naprosto převládají rybky letošní a loňské generace.

Růst je rychlejší jen v prvním roce života. Po dosažení pohlavní dospělosti přirůstá hořavka jen asi 1 – 1,5 cm ročně.

Celková délka jen vzácně překračuje 8 cm a hmotnost 7 – 8 g.

Růst hořavky na vybraných lokalitách

(délka těla měřená od rypce ke kořeni ocasní ploutve používaná v ichtyologických pracích byla pro větší názornost přepočtena na celkovou délku, což může být příčinou drobného zkreslení)

Kanál Morava

Tůň malá Arazimova  u Čelákovic (Polabí)

Při pohledu na obě tabulky je vidět několik věcí – prudké zpomalení růstu po dosažení pohlavní zralosti, krátkověkost  druhu (zřetelněji se projevující na malé stojaté vodě) a skutečnost, že nejstarší ryby obvykle nejsou ty, které rostly nejrychleji (viz první tabulka, kde je pětiletá ryba menší než čtyřletá).

Sportovní rybolov

Hořavka dorůstá tak malých rozměrů, že obvykle uniká běžným rybolovným technikám s výjimkou lovu do čeřínku. Při lovu nástražních rybek v některých tůních a starých říčních ramenech může být poměrně běžným úlovkem.

Mimoto je možné ji ulovit na nejjemnější plavačkové náčiní. Záměrný lov tohoto druhu, který je veden jako ohrožený, postrádá smysl.

Hořavka duhová - fotografie

Odkazy

Naše články o této rybě:

K tomuto rybímu druhu není přiřazen žádný článek.