Nikdo z vás ho s velkou pravděpodobností neznal, ani znát nemohl, ale o to nejde.

Jde o to, že přes tři čtvrtiny svého života věnoval jedinému koníčku. Přes čtyřicet let byl vyznavačem cechu rybářského a tím se řadí mezi nás „tiché blázny“. Pochází z Moravy, po vojně se oženil a se svou ženou usadil v Jablonném v Podještědí v Severních Čechách.

Kdysi mi vyprávěl o tom, jak když on poprvé rybařil, tak pár kroků od něj seděl pan Jan Werich, s kterým se dal do řeči a probrali vše co se ryb a lásky k nim týkalo. Mnoho z nás ještě tehdy nebylo na světě. Tenkrát prý stála povolenka 3,- Kčs. Vyprávěl mi i o tom, jak procházel říčky a potoky ve svém okolí s mušákem ze štípaného bambusu a toulal se tenkrát ještě neposkvrněnou přírodou severních Čech. To už byl na světě i jeho syn, mimochodem později velmi dobrý muškař...

Později, jak léta přicházela, zaměřil se spíše na „sedící“ metody rybaření hlavně tedy na kaprařinu. A to už jsem byl na světě i já.Už od malička mě vedl k lásce k přírodě a k rybaření. Bral mě s sebou na ryby, objížděl se mnou i různé dětské závody v rybaření.

Jeho největším přáním bylo, až jednou zemře, aby to bylo u vody. To se mu bohužel nesplnilo. Vždy když mu život podlomil kolena, dokázal se vzpřímit a jít dál. I po třech infarktech na nic nezanevřel a už vůbec na svou rybářskou vášeň. Když mu minulý rok museli vzít pravou nohu, byl na tom velmi špatně. Do nemocnice se dostal po Novém roce a domů až po Velikonocích. Začal ztrácet svůj smysl života, ale i po těchto těžkých chvílích ho opět našel a s elánem sobě vlastním se začal znovu zotavovat.

Už v létě jsem naložil do auta jeho vozík a vyrazili jsme na Labe, Kristýnu a další a další revíry v našem okolí, kde jsme se dostali s vozíkem.

Na podzim dostal novou naději, „novou“ nohu sice z lehkých slitin, ale přece. Celý podzim, celou dlouhou zimu se učil znovu chodit, abychom na jaře mohli opět vyrazit k vodě vyrazit.

Je březen 2006, když se vrací z Ústí nad Labem, kde mu upravovali jeho „novou“ nohu. Přichází však nachlazení, později zápal plic a komplikace s druhou nohou a to znamená okamžitý transport zpět do pekla, do nemocnice.

Je to brzy ráno, 11. dubna kdy osud zasazuje poslední ránu, čtvrtý infarkt, je konec. Konec člověku, jehož srdce už tak velmi oslabené nemohlo vydržet.

Konec člověka, který velký kus svého života strávil u vody, v prostředí sobě nejbližším.

Konec člověka, jemuž tímto skládám svůj hold. Břetislav Fiala, velký člověk, rybář, můj děda 25.1. 1940 - 11. 4. 2006

Ilustrační foto: HaD