Začalo mne hryzat svědomí z úkonu, který poznal snad každý rybář. Chci zdůraznit slovo snad, protože z vlastní zkušenosti vím, že jsou i výjimky.
Zabil jsem krásnou a nádhernou svou první velkou rybu! Teď si jistě řeknete: „ No a co je na tom? Je to přece přirozené!”. Ano, je to přirozený pud lovce, který každý zná, ale lidský vývoj jde stále rychle kupředu a začíná vyznávat již jiné hodnoty, než onen slastný pocit z vítězství, který je na závěr boje obarven krví...
Od té chvíle jsem si začal vážit ryb daleko více než tomu bylo dříve. Teď přišla ta správná chvíle na patřičné sousloví – všechno zlé, je pro něco dobré. Alespoň se člověk zamyslí sám nad sebou.
Byl jsem vždy pyšný na to, že jsem byl ten, který ryby vždy rád pouštěl a když zabíjel, bylo to vždy jen pro potřeby handicapovaných vodních zvířat, která občas sem tam nějakou rybičku potřebovala.
Teď jsem zabil jen pro ten pocit lovce a pro svůj malý okamžik vítězné radosti, který zakrátko vyprchal.
Jen mne utěšoval falešný pocit z toho, že ten krásný duhák byl uloven na soukromém revíru a ke všemu za peníze a kdybych ho nechytil já,chytil by ho za chvíli určitě někdo jiný. Škaredé to utěšování. Asi ještě máme v sobě geny po pravěkých lovcích, které se ještě škaredě ozývají.
Ulovit takový hezký kousek na paní řece, která si svá tajemství velmi dobře ukrývá, tak bych ho s čistým svědomím a bez rozpaků pustil zpět stejně tak, jakoukoli jinou rybičku. Bral bych to jako povinnost k té nádherné řece, která mne dokázala obdařit tím nejkrásnějším dárkem a tím je stát se alespoň na pár chvil její součástí.
Začal jsem si uvědomovat, kolik týdnů života musí stát rybičku každý její centimetr a že nemáme právo zasahovat do řádu přírody, který nemůžeme ničím vykoupit. Co jsme pro tu přírodu tak velkého a světoborného udělali, že můžeme svévolně rozhodovat o zabíjení? Kdykoliv, když mám jakoukoli rybu již v rukách, tak odněkud slyším jak mi někdo jemným a tajemným hlasem povídá: „ Co jsi udělal proto, aby jsi mne mohl zabít?” Tehdy se začnu stydět a šupinatka je opět tam, kde byla před pár minutami. Tehdy dostávám takový zvláštní a opravdu velmi hezký pocit, jako kdyby mne řeka podávala ruku a říkala DĚKUJI.
Look> Článek je starý přes deset let, ale aktuální bude pořád. Asi jsme na stejné vlně, taky se tady hrabu už dva dny ve starších článcích, především od ospreye. Myslím, že dole v diskuzi to Mek napsal dost dobře a výstižně. Taky si vezmu rybku domů na jídlo, ale o dost víc jich pustím zpátky do vody, pokud jsou v dobré kondici. Je to jen o přístupu každého z nás.
Prošel jsem si všemi stadii od zabíječe, přes ortodoxního poušťeče. Dnes je ze mě uvědomělý rybář, který se řídí heslem všeho s mírou, ať už jde o zabíjení i pouštění. Není ani uměním ani hrdinstvím chytit a pustit 200 plotic nebo padesát potočáků, když pak 10 procent ryb skape na zranění a vyčerpání způsobená jemnolovem.
Hluboká úvaha. Já to mám podobně – když jsem na rybách delší dobu, než den, obvykle si nějakou ponechám k jídlu. Když jdu jenom na část dne, obvykle rybu pouštím.
Dobrý den, chci reagovat na Váš článek, přidat svůj názor. Myslím si, že tato problematika je velmi, velmi individuální, závisí na životních zkušenostech, charakteru, povaze apod. Je pravděpodobné, že Váš postoj se bude vyvíjet a měnit. Absolutně nechci někoho přesvědčovat o své pravdě. Váš článek respektuji, a myslím si, že je velmi upřímny a pro ostatní podnětný a zajímavý. Mohu přidat pro zajímavost svůj pohled. Od dětství chytám ryby, v té době jsem neměl problém ryby zabít, vykuchat… Potom jsem ten problém měl, myslel jsem si, že je špatné zabíjet živé bytosti. Toto období u mě trvalo téměř 10 let, kdy jsem skoro ani nechytal. Nevěděl jsem, jak se zachovat… Nyní už jsem zase tročku jinde a mám opět upravený pohled.
Chci se těch, kteří si tento text přečtou, zeptat na jejich názor, neboť je možné, že:
Žijeme ve světě, jehož přirozenou součástí je život i smrt. Myslím si, že není problém zabít rybu pro jídlo, naopak je to přirozené. Rád ryby chytám, rád je připravuji k jídlu, ryby ale také někdy pustím, záleží na situaci. Doufám, že jsem vás nenudil, mějte se :) P.