Odpoledne vyrážím na nástražní ryby, ale skoro vůbec není možné chytit vhodnou rybku. Blíží se čas, kdy máme s Jirkou sraz, a já nemám za hodinu lovu ani jednu. Obvykle se považuji za mistra plavačkového prutu a mám jich za necelou půlhodinku dostatek a dnes nic. Nervózně popocházím po jezu a pozornost je na 100% nasměrována na splávek. „Au”, zařvu. Nedíval jsem se pod nohy a kopl jsem se do chodidla. V tu chvíli mám záběr a sekám. Ukázkový skalák mi zvedá náladu. V okamžiku kdy ho vylovuji z vody, zaujme mou pozornost barva vody stékající po jezu dolů. Je temně rudá. Letmý pohled na levou nohu a je mi jasno. Bližším zkoumáním zjišťuji, že jsem si rozsekl chodidlo. Rána je asi 1 cm hluboká a začíná mě v ní škubat. „Něco snad vydržím, ne?”, povzbuzuji se nahlas a lovím dál. Jsem bos a tak stojím pouze na patě, aby mi nešla voda do rány. Pálí to jako čert, ale s vypětím všech sil během čtvrthodinky vydoluji ještě tři skaláčky. Trochy se mi motá hlava. Horko jak v peci, noha stále silně krvácí. Rychle se přemísťuji k Jirkovi, kde se mi dostává „první pomoci” a jde se na ryby. Šití nepřichází v úvahu. Jdu přece na sumce a to by byla jen ztráta času. Lov probíhá přesně podle scénáře posledních dní, tedy bez záběru. Následující den ještě podnikám krátkou výpravičku na Orlík, kde kromě tří sumečků do 85 cm nic opět nezdoláváme.
Odjíždím do Polska s rodinkou. Tajně si do auta schovávám lehký proutek s myšlenkou „co kdyby”. Asi třetí den navrhuji kamarádovi společný rybolov v moři. Pobřeží zavlažuje lehký deštík. Znalecky ubezpečuji Štefina, že to hned přejde a vyrážíme. Sice ještě nikdy ryby nechytal, ale pud lovce zřejmě dřímá v každém „chlapovi”. Déšť navzdory mé předpovědi nabývá na síle, nicméně s heslem „nejsme z cukru” pokračujeme v putování na to „pravé” místo. Tím místem je vlnolam, kde je členité pobřeží a dno se zde vcelku rychle svažuje. Přelézáme zídku a šplháme přes balvany k vodě. Bohužel se mi smeká už tak pochroumaná levá noha. Ztráta stability a následuje pád z téměř dvou metrů mezi kameny. Přitom déšť už nabral intenzitu lijáku. Celý pomlácený a promočený na kůži lezu po kamenech zase nahoru a zjišťuji škody. Zlomená rukojeť prutu. Kleju jak topič. Co dál? Pomlácená a odřená levá noha a ruka, roztržené kalhoty od Bushmana (skoba cca 25 cm). Cloumá se mnou vztek. Přesto ještě nahazujeme s poškozeným prutem. Po pěti minutách vyvěšujeme bílý prapor a vzdáváme to. Leje jako z konve a my utíkáme (já vlastně spíše belhám) zpět do hotelu bez úlovku. Celkem mě překvapuje, že to manželka ani nijak nekomentuje, ale myslím si, že vím co se jí honí hlavou. „Blázen”. Asi jsem. Začínám si říkat, že když to opravdu nejde, nemá to cenu „lámat přes koleno”, chce to dát si oddych nebo se věnovat něčemu jinému. Asi o dva dny později mi to však nedává spát. Přeci neodjedu poražen. Dokulhávám k vodě a několik platýzů si na zlomený prut přece jen chytím.
Takže nevím, zda při neúspěchu polevit či nikoliv. Pravdou však zůstává, že kdo vytrvá, ten zvítězí. A tak si už zase říkám CHYTEJ a „lámu to dál přes koleno”!