Asi se v mojí dušičce ozýval hlas z dětství, kdy jsem ještě se špulkou v kapse lovil okouny na třpytku na jezu v Želině. Vážení, to byl lov! Malá třpytka na padesátce vlasci se jenom volně spustila ze zdi do vody a škubavým pohybem se oživovala. Během odpoledne člověk chytil i 50 okounů a žádný neměl pod 25 cm (největší kusy kolem 40 cm). Jó, kde jsou ty časy... Jednou jsem zahákl sumce kolem metru a ten mi utrhl kapsu se špulkou – naštěstí – jinak jsem letěl ze zdi za ním.

ilustracni foto Dalším takovým momentem bylo neustálé otcovo dotírání, že jediný správný rybolov je chytat štiky na pořádnou lžíci. Otec, dokud rybařil, praktikoval pouze tento druh rybolovu a zřejmě s ním slavil úspěchy. Jeho vyprávění, že v šedesátých letech nebyl problém nachytat plný kufr embéčka štik, zní dnes trochu nevěrohodně, ale svědků má na to dost. Naštěstí se začal posléze věnovat myslivosti a hlavně ochraně zvěře, a proto nám tu nějaké zubaté zůstaly. A i když se teď pomalinku k rybaření vrací, zajímá ho feeder a vůbec pouze jemná rybařina, takže je to dobrý.

Takže jak to začalo? Samozřejmě jako skoro dnes všechny změny, internet a neuvěřitelné příhody z vláčení a spousta zaručených nástrah za ty nejlepší ceny. Vytáhl jsem ze sklepa letitý Wonderod ještě z Tuzexu. Na nový super 5 ložiskový naviják dle doporučení z časopisů namotal 200 m. černého vlasce, zakoupil asi 10 rotaček a několik twisterů a vyrazil jsem lovit. Protože znám Ohři 12 jako své boty, nedopadl jsem, jak si mnozí myslí, jako sedláci u Chlumce, ale když spočtu ulovené ryby a ztrátu materiálu, tak to zase nebylo nic moc. Přesto jsem nezanevřel a postupně se zdokonaloval a zakupoval nové a nové věci, vyměnil prut, naviják, zjistil jsem, že výhodné je brodit a hlavně jsem začal lovit na pstruhových vodách.

Definitivní propad vláčení tedy nastal až na malých tocích, mnou i v diskusi Chytej.cz tolik opěvovaná Velká Libava se stala mou Mekkou, kam si chodím odpočinout, tam noha rybářova zatím naštěstí projde málokdy a kde už pár tečkovaných tygrů znám a přesto je pro mne pokaždé jiná a dokáže mi připravit všelijaká překvapení. Vůbec malé toky většinou tečou celkem neposkvrněnou krajinou, jsou obtížně přístupné. Projít pralesem dvoumetrových kopřiv, než se člověk doplazí k té správné tůni, je místy výkon nadlidský. Také mračna hmyzu, která tím uvedete do stavu bdělosti, nejsou zrovna malá, ovšem odměna bývá většinou sladká. Ryby v těchto vodách obvykle na nástrahy reagují důvěřivě hlavně z neznalosti, proto se můžete nadít nenadálého úlovku daleko více na malém potůčku než na profláknuté a zarybňované říčce. Ovšem to neznamená, že to jde tak snadno. Místy nahazujete skoro vleže, ponejvíce ovšem v kleče. Jeden špatný hod zaručeně rozplaší celou tůň. Takové větve z olší dokážou pěkně zamotat hlavu i super borcům. Ale co... pár utržených třpytek nebo marmyšek za to rozhodně stojí.

Vrátíte–li se, propadli jste přívlači jako já. Nejvíc se těším jako každý na pstruhové zahájení, ale ne na „granuláče” a vysazené ryby, ale na své staré i nové známé z těchto malých toků, které jsem více než 1/2 roku neviděl a nemohl jsem je ani dráždit novým materiálem. Nový materiál, který jsem celou dobu hájení zkoušel ve vaně. S manželkou jsem vybíral ty nejvhodnější barvy a tvary. Tedy samozřejmě je vybírám sám, ale takticky se snažím ji do toho vtáhnout, aby lépe pochopila mou vášeň. Marně.Zajímavé je, že tohle manželku baví a celkem mi to i trpí. Když vyložím svou vláčecí bižuterii na stůl a po sté si ji prohlížím a přerovnávám, prakticky nemá námitek a dokonce se i zajímá, ale nedej bože, když vyndavám popáté za odpoledne prut a kontroluji očka a upevnění navijáku – to už fakt běsní.

Blíží se nám už další zahájení a já už začínám opět hořet po své Ohři a dávám si různě cíle – že se budu věnovat více přehradám a že nejvíce budu používat gumy, ale jak to nakonec dopadne, to se teprve uvidí.