O Dušičkách chodíme na hřbitov položit květiny na hroby svých zesnulých a zapálit za ně svíčku.

Jak se v něm ale chovají ryby? Nechávají rybářovu duši topit se ve smutku, nebo dokážou svoji aktivitou tento podzimní svět aspoň trochu projasnit? O tom bude především řeč na následujících řádcích. 

Dušičkové počasí – jako encyklopedické heslo

Dušičkové počasí je označení pro mlhavé a sychravé podzimní počasí, kdy většinou mrholí nebo slabě prší a které se opravdu u nás vyskytuje počátkem listopadu kolem dne Památek zesnulých, tedy Dušiček. Při takovémto smutném pošmourném počasí se říkalo, že když na Dušičky prší, duše zemřelých oplakávají své hříchy. Dušičkové počasí jako takové je samozřejmě termín lidový, ale emancipoval se i v meteorologické mluvě a všichni dnes víme, co si pod ním představit. Dušičky máme především spojené s návštěvou hřbitova, kam se chodíme poklonit svým blízkým, položit jim květiny na hrob a zapálit za ně svíčku. Proto je takové počasí v těchto dnech spíše vítáno. Většinou ještě nepanují mrazy a podvečerní návštěva hřbitova za dušičkového počasí má zvláštní, neopakovatelnou a v pravém slova smyslu duchovní atmosféru.

V listopadu nás na rybách doprovází sychravé počasí, mlhy a všudypřítomná oblačnost.

Dušičkové počasí a lov ryb

Listopad je opravdu na pohled měsícem smutným a nepřívětivým. Ač astronomicky zcela přináleží podzimu, je už jakýmsi předvojem zimy. Stromy už dávno přispěly na sběr barevného kovu a krajina jakoby vystoupila z barev – po pestrém říjnu začíná vládnout monotónní šeď. I rybařina se už začíná podobat té zimní. Dny se zkracují, voda pročišťuje, chladne a ryby se stahují z mělčin do hlubších partií. Hladina, kde ještě před pár týdny rozpustile dováděly rybky, je teď poseta jen stovkami mrtvých listů a i ve vodě život jako by utichl či přímo umřel. Je to však jen zdání. Pod hladinou je stále živo – ryby, stažené už většinou do hlubších partií ke dnu, však nedávají svoji aktivitu tak okatě najevo, jako tomu bylo v předchozím teplejším období. To však neznamená, že nejsou stále při chuti.

Na podzim rybolov komplikuje i množství spadlého listí, plujícího po hladině.

Až na vyloženě teplomilné druhy, jako jsou úhoři nebo sumci, můžeme na mimopstruhových revírech úspěšně lovit snad všechny rybářsky zajímavé ryby, včetně těch kaprovitých. Na své si však v listopadu mohou přijít zejména vyznavači dravců a přívlače. U některých šupinatých predátorů se s blížící se zimou sháňka po potravě ještě zvyšuje. Štiky, candáti i okouni už zcela ztratili svoji ležérnost, jíž nás dožírali v letních dnech i v časném podzimu. Jak se blíží zima, ubývá ve vodě jejich přirozené potravy. Jarní potěr povyrostl, není už tak snadno ulovitelný a navíc už je taky řádně probraný. Dravci se však musí krmit ostošest – na jaře je čeká nesmírně náročný výtěr a dospělé ryby musejí velkou část energie vkládat do tvorby a vývoje pohlavních produktů – jiker a mlíčí. U některých ryb tvoří tyto pohlavní žlázy v době výtěru až třetinu jejich celkové hmotnosti. Ryby dávají do jejich vývoje tolik energie, že například zanedbávají i svůj imunitní systém a jsou proto v této době náchylnější k různým chorobám a infekcím. I proto bychom se měli chovat k uloveným rybám obzvláště šetrně, zbytečně je nestresovat a omezit manipulaci mimo vodní prostředí na nutné minimum. Úspěšné rozmnožování je podmínkou zachování druhu, a s tímto vědomím bychom měli k rybám, jimž už se začínají pěkně kulatit bříška, vždy přistupovat. Čistě z loveckého hlediska je však zapotřebí chvíle, kdy ryby potřebují přijímat hodně potravy, umět náležitě využít. A takové období nastává právě v pošmourných listopadových dnech, kdy nad vodou visí sychravý opar a slunce, pokud ještě občas hřeje, pak už jen slabě, jako to světlo za dušičky. 

Na mimopstruhových vodách si v listopadu přicházejí na své zejména vyznavači přívlače.

Podzimní přívlač

Abychom však právě v takovém počasí dokázali být se svými vláčecími nástrahami úspěšní, musíme také něco vědět o návycích a biorytmu ryb. Přívlač v létě a na sklonku podzimu – to jsou totiž dvě poněkud odlišné disciplíny.  Už jsme si řekli, že se dravci s podzimem stahují z mělčin do hlubších partií. V studené vodě také ztrácejí na rychlosti a agresivitě, na což musíme i my zareagovat pomalejším vedením nástrahy. Čím je voda chladnější, tím volněji bychom měli vláčet. Hladinové, agresivně pracující či rychle vedené nástrahy pro ryby pomalu ztrácejí na atraktivitě. I proto jsou v této době zvlášť účinné gumové nástrahy, které dobře pracují i při velmi pomalém chodu. Tím nechci říct, že si na „popíka“ nebo rotačku už dobře nezachytáme, nicméně twister nebo smáček, jimiž trpělivě prochytáváme dno, jsou ideálními nástrahami pro toto roční období. Listopad dělá vpravdě čest svému jménu a spousta spadaného listí ve vodě nám dokáže lov velmi zkomplikovat. I proto je dobré používat nástrahy s jednoháčky, na který se listí tak snadno nezachytí. Na zprůzračnění vody a sníženou agresivitu dravců reagujeme také tím, že zjemníme náčiní a chytáme na slabší vlasce a šňůry. Záběry candátů a okounů už většinou postrádají razanci a projevují se pouze ztěžknutím. Ryby také ztratily mnoho ze své dřívější bojovnosti, a proto si rybolov náležitě vychutnáme, použijeme-li velmi jemné náčiní. Se smáčky a podobnými drobnými gumovými nástrahami je třeba neustále pracovat a takzvaně je cítit v ruce, a toho nemůžeme docílit tehdy, pokud je umístíme na třicítku vlasec a do rukou vezmeme nějakou těžkou přívlačovou „baldu“. Čím je voda chladnější a průzračnější, tím jsou ryby opatrnější, respektive méně ochotné vydávat drahocennou energií honěním se za pochybnou kořistí, a proto je třeba dokonale vyladěné sestavy, aby nástraha pracovala přesvědčivě a vzbudila v predátorovi důvěru.

Okouny i jiné menší rybkožrouty lovíme v listopadu s úspěchem na drobné smáčky.

Poslední zvonění

Listopad je však důležitým měsícem nejen pro fanoušky lovu přívlačí na vodách mimopstruhových, ale i pro ty, kterým navždy učarovaly divoké bystřiny našich pstruhových a lipanových toků. Zatímco klasické „kaprové“ vody neznají přestávku, a rybářský život se tu ani v zimě nezastaví, na pstruhových vodách se pomalu blíží poslední zvonění. To nastane 30. listopadu. Potom pstruhovky na více než čtyři měsíce osiří a lososovitým rybám nastane čas zaslouženého klidu. Potočáci jsou sice hájeni už teď, ale podzim na pstruhových revírech je ve znamení lovu jedné z našich nejkrásnějších, ale zároveň dnes už i nejohroženějších ryb. Jako by osud této ryby tak trochu symbolizoval ono dušičkově uplakané počasí, které vládne v době, kdy je lovecká sezóna na samém vrcholu. Pojďme tedy druhou část našeho článku věnovat původní rybě našich řek, která si pro svoji krásu a ušlechtilost naši pozornost jistojistě zaslouží. 

Gumové nástraze, pomalu vedené u dna, candáti na podzim odolávají jen těžko.

Rytíř pod barevným praporem

Většina z vás už asi pochopila, že řeč bude o lipanovi podhorním, který je s listopadem spjatý nejen tím, že je v tomto období na vrcholu potravní aktivity, ale i samotným svým jménem. Název lipan je totiž zřejmě odvozený ze slova lupen – tedy list (slavný český zoolog Antonín Frič ho dokonce ve svých více než sto let starých textech nazývá „lipenem“). V podzimních měsících, kdy přichází ta pravá lipanová sezóna, totiž jeho vysoká hřbetní ploutev při sbírání potravy z hladiny nápadně připomíná spadlé podzimní listí, unášené vodou. Tím se dostáváme k dominantnímu znaku lipana, jímž jsou pestře zbarvené ploutve, kterým vévodí nádherná a vysoká hřbetní ploutev (nazývaná též prapor), která je – zejména u samců – vyzdobena bohatými barvami. Jinak je jeho tělo spíše méně nápadné a opravdu tak trochu připomíná rytíře v kovovém brnění, který pod pestrobarevnou korouhví brázdí naše pstruhové revíry. 

Rybařina na pstruhových vodách je na podzim ve znamení lipanového muškaření.

Lipan je typickou rybou podhorských oblastí (odtud i jeho druhový název), obývá tedy rychle tekoucí a prokysličené toky našich vysočin a pahorkatin, které po něm nesou také označení lipanové pásmo. Uchytil se však i ve většině sekundárních pstruhových vod pod přehradními nádržemi, kde doprovází pstruhy. Lipan je rybářsky výjimečný tím, že se chytá prakticky jen muškařením. Příležitostně ho sice můžeme ulovit i na maličké třpytky a na mimopstruhových revírech (pokud se na některých ještě vyskytuje) i na běžné drobné nástrahy rostlinného či živočišného původu, ale zasvěcený pstruhař loví lipany výhradně na umělé mušky. A lipanová sezóna začíná s podzimem a vrcholí právě v listopadu. 

Vysoká hřbetní ploutev lipana připomíná při sbírání z hladiny spadlé podzimní listí, unášené vodou.

Lov lipanů na konci podzimu je bezesporu vrcholem celé lovecké sezóny na pstruhových revírech. Ono sychravé dušičkové počasí je přitom koloritem, dodávajícím lipanovému muškaření zvláštní kouzlo a poetiku, kterou může pochopit snad jen ten, kdo už tuto atmosféru někdy zažil. V čase, kdy se nad vodami válí šedivé chuchvalce mlh a kousavá zima zalézá nejen za nehty, vstupuje muškař ve svých brodících kalhotách dobrovolně do ledové řeky, aby z ní vylovil štíhlého elegána, jehož pokrevní příbuzenství s pstruhy a lososy prozrazuje snad jen jeho tuková ploutvička na modravě zbarveném hřbetě.

Tělo lipana v podzimním zátiší spadlých listů patří k vrcholům – nejen rybářské – poetiky. Jak dlouho se však z tohoto pohledu budeme moci ještě těšit?

Ještě to není tak dávno, co býval muškař za svoji nezdolnost a otužilost prakticky vždy bohatě odměněn. Tyhle časy jsou však zřejmě nenávratně pryč. Lipanů rok od roku ubývá a stávají se kriticky ohroženým druhem našich vod. Jen podle statistik úlovků z pstruhových revírů Moravského rybářského svazu kleslo množství ulovených lipanů za poslední čtvrtstoletí zhruba dvacetinásobně. Nebudu se na tomto místě podrobněji rozepisovat o příčinách tohoto tristního stavu (ostatně článek zevrubně se zabývající příčinami katastrofální situace na našich pstruhových revírech bude na stránkách CHYTEJ uveřejněn v nejbližších dnech). 

Řekněme si jen, že za mizením lipanů z našich vod stojí mix nejrůznějších důvodů –

lipany dlouhodobě ohrožují zejména rybožraví predátoři, nemalý vliv však mají i další faktory, jako je rybářský tlak, vysoké průtoky v jarním období, včetně silných povodní v době tření, změny původních charakterů toků, nízká potravní nabídka a v neposlední řadě katastrofální hospodářská činnost na velké části našich pstruhových vod, projevující se i nedostatečnou péčí o genofond lipana podhorního. Zmíněné příčiny se bohužel vzájemně doplňují a vytvářejí jedovatou směs, která rychle vyhání tuto nádhernou rybu z našich vod. 

Abychom však náš dušičkový příběh nekončili vyložené truchlivě, pozitivní je snad aspoň to, že si tristní situaci našich lipanů už mnozí rybáři uvědomují a snaží se s ní v rámci svých možností něco dělat – ať už formou zvyšování míry či dokonce zaváděním revírů s celoročním hájením lipana nebo podporou umělého odchovu a vysazováním kvalitních násad.

I ryby mají svoji duši! Jenom tuhle?

Nezbývá tedy než doufat, že se tento negativní trend podaří přece jen zvrátit. Zmizení lipana by totiž bylo pro naše pstruhové vody a vůbec celou přírodu ztrátou jen těžko nahraditelnou.

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor, Josef Ptáček