Začínají se též budovat umělé vodní nádrže a objevují se první nesmělé pokusy o cílený chov ryb. S nástupem křesťanství získává ryba ještě další podobu – stává se jedním z důležitých symbolů nového náboženství. 

Pádem západořímské říše v pátém století našeho letopočtu končí období starověku a začíná nová historická epocha – středověk. Nová evropská středověká společnost je již pevně budována na křesťanských základech a je nabíledni, že ryba, její lov, chov i snaha o domestikaci, hraje i v životě této společnosti důležitou roli. Na naší cestě po stopách dávného rybářství se tedy nyní přenesme z území starověkých říší zpět na českomoravskou hroudu a povězme si, jakou podobu mělo rybářství v době počátků našich národních dějin.

 

Velkomoravská říše

V nedávné době jsme si připomínali jedno významné dějinné výročí: 1150 let od příchodu věrozvěstů Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu. Tito soluňští bratři přinesli a rozšířili na naše území slovanskou liturgii a zásadně přispěli k formování naší státnosti i národních dějin. Velká Morava byla v té době již hospodářsky i politicky vyspělým státním útvarem. Šlo o svého času nejmocnější říši ve střední Evropě. Její centrum se nalézalo na jižní Moravě, v oblasti dvou větších řek: Moravy a Dyje. Tato oblast byla lidmi osídlena již v prehistorickém období, a jak dokládají archeologické nálezy, lov ryb hrál v životě těchto lidí velmi důležitou roli. Byly nalezeny kosterní pozůstatky například jeseterů nebo původních říčních kaprů sazanů. Také v období Velkomoravské říše a i později ve středověku dokázali místní lidé plně využívat bohatství, které jim přinášely dvě největší moravské řeky. Do Moravy i Dyje přirozeně migrovaly ryby z dunajského veletoku, což umožňovalo Moravanům lovit druhy, které se nikde jinde na našem území nevyskytovaly (vyzy a další druhy jeseterů, sazany, apod.). Četné archeologické nálezy z té doby dokládají, že Moravané používali všechny čtyři základní techniky tehdejšího středoevropského říčního rybářství: osti, vrše, sítě a udice. Z četných nálezů rybářských háčků lze usuzovat, že lov na udici už byl v té době značně rozšířenou a frekventovanou technikou. Většinou se jedná o háčky železné, občas se objevuje i udička bronzová. Tvarem se již víceméně podobají háčkům dnešním, zajímavé však je, že jen málokterý má zpětný hrot. Prozatím nemáme hmatatelné důkazy, že by se tyto háčky používaly i při lovu na udici s prutem. Na prut však už lidé lovili například v antickém Římě, a tak je pravděpodobné, že tento způsob lovu znali a používali i Moravané. Častěji však Moravané zřejmě lovili způsobem, který snad ponejvíce ve svých povídkách proslavil Ota Pavel: tedy na víceháčkové udicové systémy, neboli obyčejně šňůry.  A zatímco povedený tatínek Oty Pavla touží přehradit řeku táhnoucím úhořům, a proto donutí svého malého synka, aby ukradl mamince šňůru na prádlo, používali staří Moravané šňůry konopné, které zřejmě speciálně vyráběly pro tento způsob lovu. A protože úhoři tehdy v povodí Dunaje nežili, lovili s nimi zřejmě jiné velké druhy ryb, jako byly štiky, sumci, jeseteři nebo říční kapři. 

Novomlýnské nádrže na řece Dyji pod Pálavskými vrchy – zde se kdysi prostírala mocná Velkomoravská říše.

 

Kromě udic používali Moravané i harpuny, sítě a vrše, do nichž například s oblibou chytali piskoře. 

 

Háčky lovců z Velké Moravy se tvarem už často podobaly dnešním udičkám – většinou jim však chyběl zpětný hrot.

 

Háčky Moravanů byly většinou vyrobeny ze železa, případně, jako jsou tyto na obrázku, z bronzu.

 

Staří Moravané nelovili ryby pouze ze břehu, ale k chytání používali i různá plavidla, aby se k rybám dostali blíž. Cenné jsou v tomto směru nálezy člunů, vydlabaných z jednoho kusu dubového kmene. Nejdelší nalezený člun je dlouhý téměř 10 metrů a kromě přepravy osob sloužil zcela jistě i k lovu ryb.

 

Moravané používali k lovu ryb i dřevěné čluny, vydlabané z jednoho kusu dubového kmene, dlouhé až kolem 10 metrů.

 

Období rozkvětu Velkomoravské říše bylo z historického hlediska poměrně krátké. Už koncem 9. století se těžiště moci přesouvá na západ do českých zemí, k nově formovanému přemyslovskému státu. Lidé z Jižní Moravy však pochopitelně nezmizeli a na středním toku Moravy a dolním toku Dyje rozvíjely svoje lovecké dovednosti další a další generace rybářů. Příznivé klima a úrodná půda moravských sprašových zemin byly předpokladem hojnosti ryb a tedy i bohatého úlovku. Vždyť ještě hluboko ve dvacátém století se na řece Moravě živilo lovem okolo stovky rodin profesionálních rybářů.

 

Teplé klima a úživné sprašové půdy v oblasti soutoku řek Moravy a Dyje nabízely rybám vhodné podmínky k životu a tím i možnost obživy mnoha generacím zdejších rybářů.

 

České země a počátek chovu ryb

Český přemyslovský stát, jehož historické kontury se nám z mlhy pověstí, mýtů a dohadů začínají rýsovat ve druhé polovině 9. století, je z rybářského hlediska spojen zejména s počátkem rybníkářství a cíleného chovu kapra. První rybníky, určené k chovu ryb, se u nás začínají budovat zřejmě někdy na přelomu 10. a 11. století. Historických pramenů máme však velmi poskrovnu. Staří letopisci, z jejichž textových památek můžeme ponejvíce čerpat znalosti o životě v tehdejší době, měli důležitější úkoly, než popisovat listy pergamene informacemi o rybářství a chovu ryb. Jistým zdrojem vědomostí je pro nás v tomto smyslu Kosmova kronika česká. Kosmas se ve své kronice zmiňuje například o rybníku a slupu k lovu ryb, které v roce 1034 věnoval kníže Břetislav I. Sázavskému klášteru. Kláštery se obecně ve středověku významně starají o rozvoj rybníkářství, neboť ryba není vnímána jako maso a je proto považována za důležité postní jídlo (nikoli však vánoční). V době častých a přísně dodržovaných půstů se tak výrazně zvedá jejich konzum. Další rozvoj rybníkářství nastává za vlády Lucemburků, kdy s rostoucím vlivem šlechty získává chov ryb i světský charakter. Císař Karel IV. přikazoval šlechtě i městům zřizovat na příhodných místech rybníky a sám panovník také na vlastní náklady mnohé nádrže vybudoval. Rybníkářství se postupně rozmohlo natolik, že každá ves zřizovala uprostřed návsi rybník (tzv. návesníček), který kromě chovu ryb sloužil i jako požární nádrž. V době Karla IV. činila výměra rybníků odhadem 75 tisíc hektarů a hlavní chovnou rybou byl pochopitelně kapr.

 

Ve středověku se za nejchutnější rybu všeobecně považoval kapr.

 

O tom, kdo k nám poprvé přivezl násadu kapra a kdy se tak stalo, historické prameny mlčí. Prakticky jisté však je, že se jednalo už o domestikovanou rybu. V předchozím díle našeho seriálu jsme zmiňovali staré Římany, kteří odlovovali divoké kapry z dunajských vod a přechovávali je v malých rybníčcích, tzv. piscinae. Zde také vzniká první evropská kulturní forma kapra, která se však od původní dunajské formy zatím liší jen velmi málo. Vlivem změněných životních podmínek se však tělo stává již o trochu vyšší a hlava o něco menší. V této podobě se pak kapr šířil i do dalších zemí.

 

Dnešní gurmáni už dají často přednost jiným rybám, například okounům.

 

Zajímavostí je, že kapr byl od prvopočátku našeho rybníkářství hlavní chovanou rybou a také jeho maso bylo ze všech ryb hodnoceno jako nejjakostnější. I středověký člověk si mezi jednotlivými druhy vybíral a například příliš kostnaté ryby, jako byly různé bělice nebo parmy, nenacházely na trhu uplatnění. Kaprovi však dával tehdejší člověk přednost i před rybami lososovitými nebo dravci, jako je štika nebo okoun. Je to zajímavé, neboť z dnešního hlediska není kapr vnímán po stránce kulinářské jako ryba prvotřídní jakosti a v některých zemích, kam byl kapr introdukován později, je považován za rybu vyloženě podřadnou (z gurmánského, nikoli ze sportovního hlediska). Možnou odpovědí na tuto hádanku je samo měřítko, jakým tehdejší člověk posuzoval kvalitu potravin. Pohybujeme se v době, kdy každodenní život byl stálým bojem o přežití a kdy člověku při neúrodě reálně hrozilo, že bude trpět hlady. A jako medvěd, lovící táhnoucí lososy, si z nich přednostně vybírá energeticky nejhodnotnější kusy masa, dával i středověký člověk přednost potravinám tučnějším a více kalorickým. A kapr, jehož maso je tučnější a šťavnatější, asi lépe odpovídal tehdejším nárokům na hodnotnou potravinu, než taková štika se svým suchým bílým masem. Tím se dá zřejmě vysvětlit i záliba tehdejších lidí – a to i bohatých aristokratů – v konzumaci bobřích ocasů, které byly považovány za mimořádnou pochoutku (pro svůj šupinatý ocas se bobr počítal mezi ryby a směl tak být konzumován i v době půstu) a který se přitom ve skutečnosti skládá prakticky jen ze sádla a šlach.

 

Lov ryb na českých řekách 

Několika větami se zmiňme i o středověkém lovu ryb na českých řekách. I podél českých řek žili rybáři už v prehistorickém období. Osídleny byly zejména oblasti Polabí, Povltaví a Poohří. O lovu ryb na řekách se opět zmiňuje ve své kronice Kosmas – z kruté pověsti o Durynkovi a Neklanovi, která popisuje úkladnou vraždu dítěte při zimním lovu ryb, je patrno, že Kosmas znal i metodu chytání pod ledem (moderní terminologií lov na dírkách). Jiné historické prameny hovoří například o lovu ryb na Sázavě (zmínka je i o tehdy jistě velmi rozšířeném lovu raků). Dá se předpokládat, že lov ryb na řekách měl své ustálené formy a ani středověk nepřinesl v českých zemích nějaké závratné novinky v technikách lovu. V našich podmínkách té doby se rybáři mohli jen stěží uživit z pouhých výnosů lovu. Pravidlem tak bylo, že rybářské rodiny měly ještě další zdroj obživy, jako bylo kupříkladu pletení proutěných košíků, těžba písku, převoznictví apod. Podle některých novějších výzkumů se v tomto istorickém období na českých řekách živilo lovem nejvýše 150 rybářských rodin. Rybářské právo bylo původně svobodné a teprve s rozvojem feudálního práva došlo k jeho omezování, kdy se i řeky včetně jejich přírodního bohatství stávají soukromým majetkem.  Rybáři pak museli majiteli pozemku odvádět daně (desátky) z veškerého úlovku.  

Samostatnou kapitolou pak bylo rybářství na Vltavě, provozované v samotné Praze. Ve středověku bývaly v Praze hned čtyři rybářské osady: Podskalí, Kampa, Benátky na ostrově Štvanici a V rybářích, což byl ostrůvek v místech dnešního Klárova na Malé straně. Na přelomu 14. a 15. století mělo mít v Praze domy 46 rybářských rodin. Údajně mezi nimi byli třeba i specialisté na lov sumců – tzv. sumečníci. V místech, kde žilo větší množství rybářů, začínají postupně vznikat cechy, zvané též rybářská bratrstva. Ta však začínají vznikat většinou až později, zejména v 15. a 16. století, kdy již středověku zvoní hrana a přichází nová epocha lidských dějin a s ní i nové problémy a nové výzvy.

 

V příštím díle se zaměříme na období po skončení husitských válek, představíme si tzv. zlatý věk českého rybníkářství a řekneme si, jak asi mohlo vypadat složení rybí obsádky v českých a moravských řekách v době před více než čtyřmi staletími.

 

Text + foto: Tomáš Lotocki

Kresby: Jana Hauskrechtová

* Kresby jsou volnými výtvarnými parafrázemi ilustrací z knihy Rybářství a jeho tradice Jiřího Andresky, která pro mne jako celek byla jedním z důležitých pramenů informací k tématu historie lovu ryb