Dnes můžeme chytat úhoře prakticky jen s udicí a rybářským prutem. Dříve se však používaly k ulovení hadů úplně jiné metody.

Úhoř říční jako objekt lovu totiž v našem prostoru provází člověka velmi dlouho, s velkou pravděpodobností už od prvopočátků jeho rybářských pokusů. S úhoři je proto spojeno mnoho starobylých a často velmi zajímavých forem lovu. Zároveň jeho poněkud atypický způsob života podněcoval člověka k vymýšlení stále nových a stále účinnějších rybářských zařízení a technik lovu, což posouvalo rybařinu vždy o krok dál směrem k její současné podobě. Pojďme se tedy společně vydat na krátkou exkurzi do dob, kdy rybařina vypadala úplně jinak, než je tomu dnes, a kdy chytání ryb s udicí a prutem představovalo nanejvýš jen jeden z mnoha způsobů, jak si člověk obstarával z vodního prostředí drahocennou obživu.

Úhoř a tradice jeho lovu

Ve starých časech, a platí to od doby kamenné prakticky až do konce 19. století, nemůžeme ve spojení s chytáním ryb užívat termínu sportovní rybolov. Cíl tehdejšího rybáře byl prostý a jednoduchý: použít takovou metodu lovu, která by umožnila nachytat, a posléze sníst či prodat, co možná největší množství ryb. Filozofii sportovního rybolovu jako způsobu zábavy a relaxace by lidé v minulosti patrně vůbec neporozuměli. Vůbec se tomu však nemůžeme divit. Takto přemýšlet může pouze člověk, pro kterého znamená rybařina životní nadstavbu, jíž si vzhledem ke své existenční situaci může dovolit. Chudý venkovský či městský člověk, a takovým byl ve své době i rybář, však byl nucen každodenně bojovat o holé živobytí a lov pro něj znamenal tvrdou práci, která musela přinášet maximální výtěžek. Je samozřejmé, že většina tehdy používaných způsobů lovu je v současnosti už zakázána a – viděno prizmatem dnešní doby – mohli bychom je bez uzardění označit za nešetrné či masařské. Jenže maso bylo prostě cílem tehdejšího rybáře a bohaté řeky dokázaly ve většině případů ztráty způsobené lovem přirozenou cestou nahrazovat. Přesto už i v hluboké minulosti zaznamenáváme některé rybolovné metody, které – pochopitelně v poněkud modifikované podobě – přetrvaly do dnešních dnů, a platí to i o způsobech lovu úhoře. Ten byl pro své jemné, ale zároveň tučné maso vždy velmi ceněn. Jeho pravidelné migrační tahy také umožňovaly se na tuto rybu zaměřit a lovit v určitém období značné množství kusů. Díky těmto skutečnostem představoval v minulosti úhoř jednu z nejcennějších a nejlovenějších říčních ryb. Dlužno podotknout, že „hadi“ se takto cíleně lovili v povodí řek Vltavy a Labe. V povodí Moravy je naopak úhoř rybou nepůvodní a až do konce 19. století, kdy se k nám začalo dovážet a uměle vysazovat úhoří monté, je tu rybáři prakticky vůbec neznali. Naproti tomu v Čechách byl lov úhořů všeobecně rozšířen a měl mnoho podob i ustálených forem. 

Škála způsobů, jimiž se lovili úhoři, je nesmírně pestrá. Bodné rány na tělech těchto „hadů“ mohou svědčit o mnohém…

Historické nástroje a zařízení k lovu úhořů

Vidlice 

Bodné nástroje patří mezi nejstarší náčiní používané k lovu zvěře. Už v pravěku vznikl speciální nástroj, určený k lovu ryb, a tím byla harpuna, neboli ost. Unikátní nálezy jednohrotých vidlic z období mladší doby kamenné byly zaznamenány v příbřežních oblastech Baltu. Tyto vidlice sloužily speciálně k lovu úhořů, přezimujících v bahnitých nánosech brakických vod. Rekonstrukce těchto dřevěných nástrojů, starých až 6000 let, prokázala, že se jedná typologicky o prakticky totožné nástroje, které se dnes vyrábějí ze železa a stále se k lovu úhořů někde používají. Ostatně o chytání úhořů nabodáváním na vidlice se čas od času doslechneme i v našem prostředí. Často jsou tyto historky spojeny se vzpomínkami na nejrannější lovecké zážitky. Jsou už součástí jakéhosi pytláckého folklóru, podobně jako třeba lov pstruhů do ruky nebo chytání na noční šňůry, o nichž bude v tomto článku ještě řeč.

Lov úhořů pod ledem s pomocí speciálních jednohrotých vidlic se praktikoval už v mladší době kamenné.

Slupi

Nyní se v našem povídání zaměřme na rybářská zařízení, která se v minulosti používala v řekách povodí Vltavy a Labe. Jedním z nejznámějších, typickým pro Vltavu, byly tzv. slupi. Slupi byly starodávná rybářská zařízení, která se však na Vltavě mnohde udržely až do moderní doby. Poslední zanikly až na konci čtyřicátých let minulého století. Jednalo se o pevnou rybí past, konstruovanou pro chytání pod jezy. Šlo vlastně o dřevěný žlab z tyčí, dlouhý asi 8 metrů, a široký i vysoký zhruba 80 cm, kterým se cedila voda, přivedená z nadjezí. Na konci pod úrovní žlabu byla připevněna dřevěná bedna, do které ryby, chycené do slupi a stržené proudem ve žlabu, padaly. Nahoře nad jezem bylo zařízení pro přívod vody a dole stabilní dřevěná koza, na níž byl konec slupi zavěšen. Do slupi se chytali zejména úhoři v čase třecích migrací od června do září, zejména však v červenci a srpnu. V tomto období se prý běžně chytli do jedné slupi i dva úhoři denně. Hadi se pak prodávali do restaurací v Hluboké nad Vltavou a Týně nad Vltavou. Ve dvacátých letech minulého století, kdy probíhala široká diskuze o zákazu lovu do těchto zařízení, se odhadovalo, že v celých Čechách se ročně uloví do slupí asi 46 tun úhořů. 

Vrše

Tradičním rybolovným zařízením používaným na Vltavě i Labi byly vrše. Jednalo se o speciální koše, určené k lovu ryb, pletené z vrbového proutí.  Vrše se kladly do vody špičkou proti proudu a zatěžovaly se kameny, které v proudu udržovaly vstup do vrše u dna řeky. Dovnitř vrše se pak dávala návnada, lákající ryby. Šlo třeba o kousky ryb, ale také maso škeblí nebo i nasekané hovězí maso. Svou velikostí, tvarem i způsobem pletení se však od sebe vrše značně odlišovaly. Zajímavé je, že na úhoře se vyráběly speciální vrše, které byly menší a hustě pletené, aby jimi „říční had“ neproklouzl. Úspěšnost lovu úhořů do vrší vycházela zejména z jejich nočního způsobu života. Tito velcí noční tuláci při svém slídění za potravou vyhledávají různé skuliny a úkryty u dna, a těmi se stávaly i položené vrše. Úhoře však také mohly do košů kromě návnady lákat i drobné ryby, které v hustých úhořových vrších velmi často také uvízly. Do vrší se chytalo hlavně na jaře v době hájení ryb, kdy bylo stražení úhořových vrší jedním z povolených způsobů lovu. Na Labi se prý kladlo 15 až 20 těchto zařízení najednou, a to nejlépe do míst, kde se v řece nacházely škeble. Později, kdy se začaly vytírat kaprovité ryby, se vrše kladly do míst jejich přirozeného výtěru, kam úhoři vyjížděli hodovat na jikrách. Chycení úhoři prý leželi ve vrších klidně a vůbec nijak se nesnažili osvobodit. 

Tradičním zařízením k lovu úhořů byly vrše – speciální koše pletené z vrbového proutí.

Měchy

V létě kladli labští rybáři do řeky speciální pasti na ryby, tzv. vězence, kterým se obecně říkalo měchy. Jednalo se o sítěný válec, většinou vyztužený pěti dřevěnými obroučkami, které se směrem ke špičce zmenšovaly. Do této konstrukce se chytalo zejména v létě, ideálně při zakalené vodě a úhoř byl přitom nejčastějším úlovkem. Měchy se líčily špičkou proti proudu. Kladly se večer z loděk do příbřežních míst, nejlépe na zatopená travnatá místa. Každý večer se líčilo asi padesát těchto pastí, které se ráno sebraly a přes den usušily. Pro obživu labských rybářů mělo toto zařízení velký význam a pro některé z nich byly měchy nejdůležitějším náčiním používaným k lovu ryb.

I když to z tohoto obrázku nevyplývá, sítě nejsou vhodným nástrojem k lovu úhořů.

Lov na udici

Dnes, jak víme, můžeme lovit úhoře jen na standartní sportovně-rybářské náčiní, tedy s pomocí udice a rybářského prutu. Z předešlého textu však vyplývá, že takovéto náčiní nebylo zdaleka jediné, kterým se ryby a konkrétně úhoři u nás lovili. 

Přesto je lov s pomocí udice (tedy kostěných a posléze kovových rybářských háčků) jedním z nejstarších rybolovných způsobů. O chytání úhořů na udici se zmiňuje lékař a přírodovědec Jiří Handsch ve svém latinsky psaném a česky dosud nevydaném díle Labské rybářství v Čechách a v Míšeňsku z 16. století. Uvádí dokonce speciální nástrahu na úhoře, kterou používali labští rybáři na úsvitu novověku. Skládala se z 8 dílů amonné soli, 1 dílu cibule a 6 dílů telecího loje.

Většina starobylých forem lovu na udici se však obešla bez rybářského prutu. Zejména ve vltavském povodí byl praktikován noční lov úhořů na tzv. provázky, což byla šňůra s asi 20 návazci, na které se nastražovaly rybky nebo dešťovky. Že lov „na šňůry“ zůstal v povodí Vltavy (ale i jinde) stále živý, byť už jen jako součást „pytláckého undergroundu“, známe z povídek Oty Pavla i mnoha dalších místních pramenů.  

V noci se úhoři často lovili bez prutů na tzv. provázky, což byla šňůra s několika návazci položená napříč řeky.

Další netradiční způsoby lovu

Úhořův tajemný, těžko postižitelný noční život od nepaměti jitří lidskou fantazii, což se promítá i do množství nejrůznějších forem, způsobů a technik, kterými zkoušíme hady ulovit, od těch nejprimitivnějších – chytání do holých rukou či rukavic, na nichž je přilepený smirkový papír – až po ty vysoce sofistikované. Zároveň je zvláštní, nakolik je lov úhořů reflektován i v uměleckých dílech, zejména v literatuře a ve filmu. 

Jméno Oty Pavla už bylo v tomto článku zmíněno. Ten v mnoha svých poetických povídkách (například ve slavných Zlatých úhořích, mistrovsky zfilmovaných Karlem Kachyňou) staví našim úhořům doslova pomník, nikoliv však mramorově chladný, ale stále živý, plný loveckého napětí, ale i ryzího člověčenství. Zároveň se v nich nevyhýbá ani popisu svých mladistvých pytláckých prohřešků a mnoho cenných poznatků o lovu úhořů v Berounce, například na už zmíněné noční šňůry, bylo uchováno i díky jeho knihám. Nejen rybáři-literáti si však ve svých dílech všímali úhořů. I velký český básník filozofického a metafyzického zaměření Vladimír Holan ve svém rozsáhlém díle několikrát zmiňuje úhoře. Ve známé poválečné básni Rudoarmějci popisuje setkání se sovětským vojákem, který se vydává s granátem na ryby:

Šli jsme spolu po hrázi rybníka. Měl v dlani

drobný granát a chystal se jej vhodit do vody

a odnést si nějaké ryby… Protipunkt slunce

zdůrazňoval jeho těšící se, skoro chuťový úsměv, 

když náhle pravil: „Netřeba! I ony chtějí žít!“

A jaksi znechuceně vmetl odjištěný granát 

do bahna na druhé straně břehu…

Po duté, masité explozi

vyplulo odtamtud k našemu údivu

několik omráčených úhořů…

Podíval se na mne, a klouzaje k nim dolů

kameníčkem, přesličkou a hadím mlíčím,

zavolal s milými rozpaky:

„Nu což, i politujeme, i sníme!“

Holan tu mimo jiné podává svědectví o lovu úhořů s pomocí výbušniny. Výbušné, stejně jako omamné a trávicí prostředky mají bohužel v „ilegálních“ metodách lovu úhořů také své pevné místo. 

Velmi naturalisticky pak působí popisy metod chytání úhořů na zdechliny zvířat, do jejichž útrob „vodní hadi“ pronikají a hodují na rozpadajícím se mase. Na Vysočině prý byla k těmto účelům používána mrtvá koza, ale i jiná hospodářská zvířata. Německý autor Günter Grass ve svém slavném románu Plechový bubínek (taktéž úspěšně zfilmovaném) popisuje velmi syrovou scénu lovu mořských úhořů na hlavu koňské mršiny. Méně drsně pak působí vynález jednoho mého kamaráda (kterého z pochopitelných důvodů nebudu jmenovat), který s úspěchem lovil úhoře do roury od kamen zatížené kameny, a to v úseku řeky Svratky přímo protékající Brnem.  

Úhoři zkrátka budou díky svému tajemnému a stále ještě málo probádanému životu asi vždycky přitahovat nejenom čistokrevné rybáře, ale i básníky, dobrodruhy, vynálezce a snílky. O to více nás může mrzet, že dnešní neutěšená situace našich „zlatých úhořů“, mnohde už balancujících na hraně přežití, má k hřejivé poetice próz Oty Pavla opravdu na míle daleko.

Text + foto: Tomáš Lotocki

Ilustrace: Jana Hauskrechtová