Určitě každý z vás zaregistroval, že ženy čím dál víc fušují do ryze mužských věcí. Možná je to tím, že se snaží o to, aby se nám co nejvíce vyrovnaly. V ryze chlapských sportech, jako je hokej nebo fotbal, nám ženských týmů přibývá jako hub po dešti. Na silnicích za volantem je vidět, troufám si říct, víc řidiček než řidičů. V podobném duchu se nám to vyvíjí i u vody. Ještě před pár lety bylo možné spatřit u vody ženu tak maximálně relaxující na sluníčku. Dnes se setkáváme s rybářkami docela běžně a často.

Ryby ženu baví!

Jak moje k rybolovu přišla…

Jako každý rybář, tak i já jsem se jako vždy, když jsem se vrátil domů od vody, podělil o zážitky z lovu se svou drahou ženou. V té době o rybaření neměla ani páru, a tak vše, co jsem ji tlumočil, znělo v jejích uších, jako bych mluvil cizím jazykem. Nedokázala si představit ani děj, který jsem ji vyprávěl. I proto ode mě přišel nápad, abych ji přemluvil k návštěvě vody. Ne za účelem opalování se a relaxu, ale za účelem rybolovu, kdy jí vše ukážu a určitě nějakou první rybku i vytáhne. Nečekal jsem ani v nejmenším, že ji nebudu přemlouvat dlouho. Přikývla, sotva jsem ji své přání nadnesl a dodala, že by zkusila i chytat. 

Hned následující den jsme vyrazili společně k vodě. Na první pokus jsem vytipoval malou říčku plnou plotic a jelců. Revír jsem vybral tak, aby často přicházely záběry, a má drahá polovička nezývala nudou.

První úlovek!

Rozbalili jsme pruty u malého jezu. Pro začátek jsem zvolil sestavu – rousnice na háčku zatěžkaná třemi bročky. Nahodil jsem do tišinky pod splav, seřídil brzdu navijáku a pověsil číhátko. Manželce jsem vysvětlil, jak si má počínat, až přijde záběr a udělil ji teoretický rychlokurz ve zdolávání ryby. Po několika drbancích přišla plynulá jízda policajta k prutu a v tom okamžiku jsem zavelel: „Sekej!“ Jak jsem řekl, tak se i stalo. Prut se ohnul, brzda se protočila a vlasec jen drnčel. Žena měla vykulené oči, pusu dokořán, zrychlený dech a tep jako dostihový kůň. Měl jsem co dělat, abych zachoval vážnou tvář, jelikož pohled na ni byl vážně legrační. Po mém krátkém navigování se na hladině svíjel slušný úhoř. O to větší potěšení a zážitek to pro mou ženu byl, když jsem konstatoval, že právě vytáhla rybu, kterou já v sezoně ještě nevytáhl. Po dalších chycených úhořích přišel i okoun, jelec a nějaká parma. V očích ženy bylo vidět nadšení jako u dítěte u vánočního stromečku. Hned jsem věděl, že to určitě nebyla naše první a zároveň poslední výprava k vodě. Že jsem se nemýlil, bylo jasné už po návratu domů, kdy hned v kalendáři ladila den, kdy máme společně volno. Termín mi oznámila záhy - pozítří vyrážíme znovu!

V noci měla problém usnout. Následující den se pochlubila kolegyním v práci a nedovedla pochopit, že jí nerozuměly. Po několika dalších vycházkách bylo rozhodnuto, že si žena udělá papíry. Bylo víc než jasné, že ji rybolov strhnul vlnou dosavadních zážitku. A to jsme zatím lovili jen menší ryby...

Úhoř byl první rybou mé ženy

Rybolov na ostro!

Přišel okamžik, kdy se má žena zařadila do Petrova cechu. Po úspěšném absolvování školení a přezkoušení, přišel čas zakoupit povolenku. Až do té doby jsem vše u vody dělal sám a má žena pouze lovila. Nastal okamžik změny, kdy byla pod mým mírným nátlakem nucena začít dělat i doprovodné činnosti. Byl to zároveň okamžik, kdy mi začínaly přibývat šediny ve vlasech, vrásky na čele a napadlo mě heslo: „Žena začíná chápat až v okamžiku, kdy já chápat přestávám, proč ona nechápe!“ Stručně řečeno, raději učit rybařit deset dětí, než jedinou ženu! V čem spočíval problém? Bylo jich víc...

Úskalí začátečnice

1) Pozornost u vody: nemohla se naučit bedlivě sledovat pruty, protože současně monitorovala dění kolem vody. Naznačil jsem, že to nepřipadá v úvahu - buď jedno, nebo druhé! Snadno totiž může přijít o prut, který ryba stáhne při záběru. Teprve tohle varování jakžtakž zabralo.

2) Technické věci: seřízení brzdy, měření hloubky při lovu na splávek a podobně. To byl velký kámen úrazu! 

3) Přesnost nahazování: rozptyl pěti metrů a více, tedy vždy mimo zónu zákrmu.

4) Rozeznávání ryb: na obrázku ano, u vody jen obtížně. Alespoň tedy ty druhy, co ještě neulovila.

5) Zapamatování si různých způsobů lovu, včetně vázání rozličných montáží: předem říkám, že ze začátku jsem se jí snažil naučit pouze dvě základní techniky lovu - položenou a plavanou. Další techniky a složitější sestavy jsem bez zbytečných komentářů navázal raději sám.

6) Výběr místa pro rybolov: na neznámé vodě vždy vybrala místo, kam by si málokdo sednul.

7) Samostatné nákupy rybářských potřeb: pouze podle toho, jak moc se jí zboží líbí, účel neřešen!

Prostě skoro vše (ještě po čtyřech letech chytání) dělala přesně naopak, než ostatní rybaří. Jelikož jsem si na to za ty roky zvykl, tak už jen suše poznamenám, že to stokrát opakovat nehodlám. Vždy odpoví, že ví, že to dělá špatně. Na což kontruji, že když to ví, tak proč to tak furt dělá! I proto vzniklo i mé heslo...

Jinak s ní bývá u vody sranda. Málokdy odhadne, jak velkou rybu má na prutu, protože jí chybí cit a odhad. I když má všechen vercajk docela naddimenzovaný, přece jen dost ryb ji ukáže pouze ocasní ploutev s němou poznámkou: „Takhle ne! Na co máš brzdu?“ 

Na druhou stranu je však docela odvážná a do všeho je „hrrr“. V počasí, kdy i já se rozmýšlím, jestli jít k vodě, zavelí: „Jde se! Dneska budou brát!“

Nejvíce však miluje podzimní lov dravců a v tom se jí opravdu daří. Upřímně, ono se jí daří celkově! Určitě na tom mám svou zásluhu, protože jí většinou vždy posadím do míst, kde bych sám chytal. Proto na mě zbude o něco méně atraktivní místo. 

Největší výhodou a maximálním kladem rybáře, který chytá společně se ženou je fakt, že nemusí doma řešit výčitky typu: co bude dělat o víkendu, proč zase táhneš k vodě a mě necháváš doma samotnou, apod. A to rozhodně stojí za ten malý kompromis v podobě větších starostí u vody. Z mého úhlu pohledu se zdá, že jí rybařina bere víc a víc. Dokonce mi už fušuje i do lovu sumců. Několik „velikánů“ už sama, nebo s malou pomocí, zdolala. I její samostatné vycházky začínají být častější, což je samozřejmě jen dobře. Rád se teď podělím o několik zážitků z různých výprav za rybami, i když v nich ne vždy byla v hlavní roli má drahá polovička...

První slušný kapr!

Jelikož jsme chytali ryby už od časného jara, když se rozpustily ledy, do května jsme si oba vytáhli několik kapříků do dvou kil. Jak to tak z jara bývá, do plné kondice a síly jim chyběla spousta energie. Jejich zdolávání bylo hodně vzdálené obvyklé bojovnosti. Já tuto skutečnost znám moc dobře a věděl jsem, že zlom přijde, až se kloudně oteplí voda. Má žena tuto změnu znala zatím jen z mého vyprávění. Poznala ji na vlastní kůži až v květnu prvního roku, kdy oficiálně začala rybařit. 

Bylo slunné odpoledne a my se vydali na naši oblíbenou štěrkovnu. Na plavačkovou montáž jsme nastražili zrna kukuřičky z plechovky, trochu jsme přikrmili a zabořili pohledy do našich splávků. Tu a tam přišel malinký cejn nebo plotice. Náhle jsem zpozoroval bublinky na hladině kolem manželčina splávku. Upozornil jsem ženu, aby bedlivě hlídala. Mohlo se sice jednat pouze o větší hejno drobotiny, ale i aktivitu cejnů, línů, amura nebo kapra. Zkušeně odvětila, že to bude asi hejno plotic. Z ničeho nic přišel typický kaprový záběr! Hned po záseku bylo jasné, že to malá ryba rozhodně nebude! Prut se hrozivě ohnul a cívka se ani nehnula, jelikož brzda byla dotažená na krev. Po rychlém povolení brzdy se stalo, co se stát asi muselo – vlasec z ní vyletěl rychlostí světla a následně vznikla parádní paruka. Věděl jsem, že ryba to nyní může utrhnout kdykoli. Na rozpletení čas nebyl! Řekl jsem ženě pouze to, ať si s rybou nenásilně pohrává, dokud se neunaví. Jiné východiska ani nebylo! Manželka kapra udržela po celou dobu na brzdě. Když si kapr odebíral vlasec při úprku, rybářka zároveň ručně odmotávala vlasec z navijáku. Byla to její první větší ryba a bylo evidentní, že si s ní absolutně neví rady. Konečně se zdolávání společnými silami zdařilo a krásný kapr byl v podběráku. Ženě oči zářily radostí a štěstím, což zároveň platilo i pro mě. Udělalo se pár fotek a úlovek slavnostně dostal svobodu. Po mém zrekapitulování celého zdolávání od fáze záběru až do konce jsem se ozval s informací, kde má drahá nasekala chyby. Záhy jsem zjistil, že mluvím sám se sebou, jelikož má žena byla ponořená do svého životního rybářského zážitku, takže vnímala jen to, že něco plácám. Konečně když z ní spadla opona snění a chtěla znovu nahodit, zjistila, že má na navijáku vlasec v jednom chomáči. Její dotaz, jak se to mohlo stát, mě opět vrátil do reality. A mohl jsem udělat ústní rozbor předešlé zdolávačky zopakovat...

Pěkný a vlastnoručně ulovený kousek

Když už pstruh, tak pořádný!

Tato příhoda se rovněž datuje do období prvních vycházek k vodě. Vyšli jsme si jednoho červencového odpoledne na místní říčku s cílem ulovit úhoře. Počasí přálo - bylo po bouřce, voda přikalená, a tak o záběry v jedné známé tůňce neměla být nouze. Jenže po setmění jsme zjistili, že čelovka má vybité baterie a nemáme nic, čím bychom si posvítili, se rybolov stal hororem. Nejhorší bylo, že se do toho přihnala prudká přeháňka, takže i pod nohama začalo být kluzko. Rozhodnutí bylo rychlé - poslední cigaretka a balíme. Neuběhla však ani minuta, když se prut mé ženy dal do pohybu! A to tak razantně, že chybělo jen málo a zmizel by ve vodě. Přišel pozdní zásek a následovalo mocné zdolávání. Jelikož nic nebylo kloudně vidět, nevěděl jsem, kde ryba zrovna je, a co vlastně na háčku visí. Útrpně jsem čekal pod vyšším břehem s roztaženým podběrákem a rentgenoval jsem vodu, co z ní na mě vybafne. Když se přede mnou na hladině zjevilo velké stříbřité tělo, málem jsem se lekl. Když ryba projela v mé těsné blízkosti, identifikoval jsem, o jaký druh se jedná. Hned jsem ženě řekl ať je opatrná, že má na háčku velkého duháka. Jenže má dobře míněná informace jí dočista rozhodila! Z doposud bezchybného souboje se stala parodie na zdolávání. Věděl jsem, že o rybu nechce přijít, ale jelikož netušila, kde se ryba nachází, začala zmatkovat. Když měla přitáhnout, tak povolovala a naopak. Zpod břehu jsem ji nemohl navigovat, tak jsem jen útrpně čekal, jak to kino dopadne. Náhoda pomohla! Najednou jsem ucítil jakési drcnuti do ponořeného podběráku a reflexivně jsem ho zvedl. V tom žena zklamaně pronesla, že ryba je pryč. V jejím hlase bylo zoufalé zklamání. Nevěděla, že se ryba vypnula v podběráku. Řekl jsem, že se s tím musí smířit, že to se zkrátka stává. Vylezl jsem s podběrákem nahoru na břeh a pravil: „Dívej, co mám?“ Nechtěla tomu ani uvěřit. Duhák měl rovného půl metru. Mimochodem, já -  pstruhař - takového pstruha ze svazovky ještě nemám! Byl to manželčin první duhák a jiného zatím nechytila. Rozhodně ale stál zato!

Shopping time

Jak už to tak bývá, tak i u nás se zásoby vybavení a nástrah ztenčily, a nastal čas chybějící sortiment dokoupit. Má žena se chopila příležitosti a bez jediného upozornění (tedy aniž bych o tom měl ponětí) sama navštívila obchod s rybářskými potřebami. Po návratu domů mi hrdě oznámila, že byla dokoupit splávky a jiné drobnosti. Hned začala nákup vybalovat z tašky se slovy: „Podívej, jak je ten splávek hezký?“ Okamžitě jsem pochopil, že se její výběr nesl v duchu – beru to, co se líbí a co mi voní! Účel a využití nakoupeného sortimentu byl přitom vedlejší. Splávky byly vhodné tak na lov miniaturních nástražních rybiček a ty, co byly na chemické světlo, vzala bez světýlek. Nemohl jsem ji v žádném případě snahu vytknout, jelikož to byl její první samostatný nákup, takže nemohla ani pořádně vědět, co má koupit. Když jsem okomentoval splávky, že jsou moc malé, nadhodila, že stejně jiné neměli.

Následující den, sotva se vrátila z práce, pravila, že opět navštívila rybářské potřeby. Domníval jsem se, že tentokrát vzala větší splávky, které u vody upotřebíme. Trapně jsem se spletl! Vytáhla z kabelky úplně stejné splávky, co už koupila předešlý den. Zeptal jsem se, na co nám ty párátka do zubů budou?  Dostalo se mi odpovědi, že jsou moc hezké. Dodnes ještě ani na jeden nechytala...

Dravci a zase dravci!

Nikdy bych nečekal, že má drahá polovička bude se mnou trávit čas u vody i v podzimních a zimních měsících. Opak je mi pravdou!  Má žena stejně jako já soustředí větší část své dovolené právě na toto období. Pro mě bylo spíše záhadou, že ji najednou zima nevadila. Naučil jsem ji chytat štiky a candáty na vyvěšenou, což je nejideálnější způsob lovu, jelikož na rybáře nejsou kladené žádné extra nároky a jedná se celkově o pohodlné chytání. Navíc se dravec chytne takřka sám, což mé ženě vyhovuje asi nejvíc. Když se k tomu přidaly i úlovky štik 70 cm a víc, nebylo co řešit! Má drahá zvládala i velmi kruté povětrnostní podmínky jen a jen kvůli štikám, které se staly jejími favoritkami. Ze začátku se jich sice bála, ale dnes už ví jak na ně, aby neutrpěla kousanec. Mám nejraději chvíli, kdy u splávku zaloví velká štika, o které žena prohlásí: „Tak tuhle na háčku nechci! Co bych s ní dělala, kdyby se mrskala na prutu?“ Ale při tom od tohoto okamžiku chodí pouze a jen na to samé místo. 

Kvůli štikám mě vyhání z domova i v naprostém nečase

Také candáty chytá s oblibou! Dokonce jsem od ní loni dostal na frak v počtu zdolaných candátů. Do čeho mi však už druhým rokem fušuje, jsou sumci. Má k dispozici dvě plně funkční bójkové sestavy a vůbec se lovu „vousatých“ nebojí. První zážitek se sumcem se sjí přihodil předloni v létě. Tehdy se mi podařilo u vody usnout a v tom přišel záběr od sumce. Když má žena viděla, že nereaguji, přiskočila hbitě k prutu. Uchopila do jedné ruky prut, druhou chytla točící se cívku navijáku a zasekla. Takový odpor ryby nikdy před tím nepoznala, tudíž se sumcem na páku okamžitě prohrávala. Nechtěla za žádnou cenu pustit ani metr šňůry, kterou držela pevně v cívce. Nastala situace, že jsem zaregistroval, jak se kolem mě něco s rachotem mihlo, a uviděl jsem, jak sumec bere mou drahou do vody. Vyskočil jsem ze židle a chytil ženu za kapuci mikiny. Houkl jsem na ni, ať konečně pustí cívku, že musí jít opačným směrem od vody. Karta se nakonec obrátila. Manželka začala mít nad rybou tu a tam i převahu. Po dvaceti minutách přetahování vytáhla svého prvního sumce v délce cca 120 cm. Byl to pro ni zatím nejsilnější zážitek z rybaření, protože to byl souboj, kdy se jí ryba na nic neptala a v přímém souboji měla pořád navrch. Dnes už ví, jak na ně a s úspěchem je loví. Dokonce mi i zkušeně radí, kam jim to mám naservírovat a kde fousáče přímo cítí. 

No, a když už jsme u dravců, tak jsem si vzpomněl na další docela originální zážitek. Žena měla vyvěšenou rybičku v noci na splávek se světýlkem. Asi ve 23:00 hod. splávek zmizel, tak se šla podívat k prutu. Za chvíli mě volala, ať rychle přijdu. Když jsem dorazil a zeptal se, co se děje a ona na mě: „Koukej na ten naviják, to odmítám sekat!“ Posvítil jsem na naviják, ze kterého přes volnoběžku mizel vlasec rychlostí náhozu. Beze slova jsem přichytil cívku a sekl. Bylo mi hned jasné, kdo se snažil uloupit celý návin. Můj odhad potvrdil zdolaný sumec, který měřil něco málo přes metr. Když jsem se zeptal, proč záběr nesekla, dostalo se mi odpovědi, že se bála, že rybu nezastaví a poláme prut, nebo skončí ve vodě. Když jsem se zeptal, co by dělala, kdybych tam nebyl, pravila, že nic! Dodnes rádi vzpomínáme na tento zážitek.

Také candát je její favorit

Polámaný prut

I tato příhoda patří k těm úsměvným. Měl jsem co dělat, abych zadržel výbuch smíchu, který jsem chtě nechtě musel udržet v sobě a zachovat vážnou tvář. Na jednom rybníku měla má žena nahozeno na splávek kousek od břehu, ale nevěnovala mu dostatečnou pozornost, protože k ní právě připlula na návštěvu malá užovka. Jak to tak v rybařině bývá, záběry přijdou právě v těchto okamžicích. Ani tentokrát se pravidlo nezměnilo. Zaregistroval jsem pouze prudké ohnutí špičky prutu a hned jsem zvolal, že bere! Byla to pouhá setina vteřiny, kdy po prudkém záseku od leknutí prut udělal „křup“ a má drahá s otevřenou pusou nevěřícně koukala na to, co se stalo. Vypustila jen otázku: „Co teď? Ta ryba tam pořád je!“ Při pohledu na její vyděšenou postavu držící v ruce pouze rukojeť s navijákem jsem měl co dělat, abych si necvrkl do trenek. Pohotově jsem však přiskočil, přiručkoval po vlasci zbytek prutu k rukojeti a společnými silami jsme zdolali kapříka sotva 35 cm dlouhého. Vše jsem svedl na vadu materiálu, aby si má žena nemusela nic nevyčítat. Po této zkušenosti zasekává mnohem citlivěji.

Díky kaprovi poprvé zlomila prut

Mohl bych pokračovat dál, jelikož těch kuriózních zážitků mám v paměti dostatek. Tyto řádky jsou určené hlavně pro rybáře, s nimiž loví i jejich polovičky, nebo pro ty, kteří se chystají k „mokrému koníčku“ své ženy zlákat. Přátelé, chce to hlavně ze začátku mít pevné nervy a výdrž, ale jak jsem psal, rozhodně ten malý kompromis stojí za věčné nadávání našich žen, že jsou pořád samy doma a my pořád trajdáme k vodě.

Petrův zdar všem našim ženám - rybářkám.

Text a fota: Petr Ramian alias Petula