Neviditelnost – základ přežití!

Jednou z taktik boje o přežití je neviditelnost ve vodním prostředí. Příkladem je stříbřité zbarvení šupin u většiny tzv. „bílých ryb“. Tyto šupinky se pod hladinou chovají jako miniaturní zrcátka, ve kterých se odráží okolní prostředí. Je to dokonalé maskování umožňující nositelům, aby se stali téměř neviditelnými. Jak je možné, že dravci tuto neviditelnost „prokouknou“. Na každý tah existuje protitah! Někteří predátoři živící se převážně bílými rybami, jako například okouni a štiky, mají v očích vyvinuty lehce nažloutlé čočky. Tyto čočky jim umožňuje rozlišovat světlo odražené a neodražené. To znamená, že se jim výrazněji zobrazuje silueta bílé ryby oproti okolnímu prostředí. A bílé ryby jsou tím pádem nahrané!

Nažloutlá čočka denních dravců dokáže rozlišit obrysy kořisti, i když je jinak neviditelná.

Dokonalé mimikry dravců

Všechny druhy tuzemských rybích predátorů si zakládají na naprostém utajení. Aby byli v lovu úspěšní, musí kořist překvapit. Základním principem utajení je nenápadnost. Podívejte se pozorně na šat dravců. Na souši se nám zdají být pestří, ale v jejich životním prostředí během chvíle zmizí, jakoby se do dna propadli.   

Třeba taková štika – tmavě zelená barva hřbetu se jí tlumí směrem k břichu, a tam přechází do odstínu slonové kosti. Boky zdobí pár obrazců a skvrn béžové barvy. Vše dohromady tvoří dokonalé mimikry v obvyklém stanovišti dravce. Když štika číhá v trsech vodních rostlin, úplně splyne s okolním prostředím a poslední pohled překvapené rybky bývá až do otevřeného chřtánu útočícího dravce. 

Štičí mimikry jsou v zarostlé vodě naprosto dokonalé!

Podobné je to i s okounem. Ten rád postává ve stínu vyvrácených stromů, v zatopených keřích a rákosových polích. Jeho výrazné pruhy na hřbetě tak perfektně splývají se stíny, s větvičkami dřevin i se stvoly rákosu a jejich stíny. 

Okouní pruhy splývají se stíny ponořených překážek.

Predátoři dna a šera – sumec a úhoř (ale i třeba candát), mají z pohledu lidí velmi skromné zbarvení, ale ve špatných světelných podmínkách, ve kterých převážně žijí a loví, by jim byla jakákoliv extravagantní pestrost na škodu. 

Candáti - jako noční dravci, se vyznačují skromnějším zbarvením.

Naopak jeden z našich nejpestřejších dravců – pstruh potoční – má nádherný šat, který mu však při lovu kořist nevyplaší. Jak je to možné? Výrazné tečky na hřbetě a bocích potočáka představují jen různobarevná zrnka písku na dně průzračných potoků a bystřin. Pstruh potoční je navíc dokonalý rybí chameleón a dokáže se při změně stanoviště přizpůsobit novým podmínkám. Pokud žije v hluboké vodě ve stínu podemletého břehu, tak celé tělo hodně ztmavne a naopak pokud má stanoviště v mělké a otevřené vodě bude výrazně světlejší s řídkým tečkováním. 

Přes relativně pestré zbarvení potočák v rodném živlu splývá s okolím.

Stejně barevně přizpůsobiví jsou i mníci, u nichž okolní prostředí hraje rozhodující roli v barvě i kresbě jejich šatu. Mník dokáže okopírovat nejen odstín dna, ale jeho mramorování se přizpůsobí i například velikosti oblázků či zrn písku. Jelikož se jedná o stanovištního dravce, který se s výjimkou tření, nikam daleko nepouští, tak mu obvykle jeden v mládí vybraný „kabát“ vydrží na celý život a jeho odstín pouze ztlumuje nebo zvýrazňuje podle průzračnosti vody. Téměř bílé mníky obvykle chytíte, když je voda kalná jako kafe s mlékem, to je jiná. Na druhou stranu: nejtmavší a nejžíhanější jsou „jednofousové“, když je voda úplně průzračná.

Mník, úhoř a sumec se dokážou (podobně jako chameleóni) přizpůsobit zbarvení vody a nejbližšímu okolí.

Naprostá nehybnost a maximální rychlost

Kromě dokonalého maskování mají dravci úžasné ovládání těla v klidovém stavu. Trup je naprosto strnulý a pohybují se jen ploutve. Nenápadný pohyb ploutví nejen udržuje rovnováhu predátora, ale současně ho posunuje do nejlepší pozice k finálnímu útoku. Dravci sází převážně na rychlost vlastního výpadu, kterým obvykle kořist překvapí dřív, než se pokusí o útěk. Základem úspěšného útoku je vždy moment překvapení. Aby predátoři zabránili instinktivnímu úprku rybek, snaží se kradmo dostat co nejblíže k oběti, aby nestačila na útok vůbec zareagovat a tím se spasit útěkem.

Nehybnost před útokem - ničivá zbraň číhajícího predátora.

Sokolí zrak – skrytý trumf!

Zrak jako smysl vnímání je velmi důležitý při lovu hlavně u denních dravců – štik, okounů, bolenů a pstruhů. Významnou roli však hraje i u dravců „šerosvitu“ – třeba candátů. Oči těchto predátorů jsou umístěny spíše v přední části hlavy, aby umožňovaly lepší prostorové vidění. Díky prostorovému vidění je dravcům umožněna lepší perspektiva a odhad vzdálenosti, což je základem pro úspěšný lov. Predátor tak přesně může určit, kdy a kam má nasměrovat útok. Oči dravých ryb jsou také nepoměrně větší, aby propouštěly více světla, a tím umožňovaly lov za šera či horších světelných podmínek. 

Candáti mají navíc tzv. „kočičí oči“, což znamená, že za zornicí na zadní straně oka je umístěno jakési zrcadlo, které odráží světlo zpět z oka ven. Tím světlo prochází receptory dvakrát, jednou dovnitř a podruhé zase ven, čímž získává candát obrovskou výhodu oproti ostatním rybám, zvláště pak v orientaci a lovu ve zhoršených světelných podmínkách.

Vypouklé opalizující oči pomáhají candátům lovit za zhoršených světelných podmínek.

Vnímání pohybu kořisti

Většina predátorů má velmi dobře vyvinutou postranní čáru, která jim pomáhá rozpoznat pohyb proplouvající kořisti. Když se podíváte na hlavu štiky, spatříte mnoho malých pórů, které jsou také součástí postranní čáry a ty jí umožňují přesně zaměřit směr a pohyb kořisti, pokud se pohybuje ve směru před hlavou štiky. Velké množství těchto pórů dává štice zvýšenou citlivost tohoto smyslu. Tento smysl se ještě více zdokonalí, pokud dravec nešťastnou náhodou či nemocí přijde o zrak. Ani úplně slepá štika není odsouzena k zániku, pouze začne více využívat ostatní smysly. Zvláště čivné póry a postranní čára začnou při orientaci ve vodě a při lovu hrát dominantní úlohu.

Jak cítit a ochutnat potenciální oběť?

Smysly jako je čich a chuť hrají významnou roli pro predátory. Například pro sumce je nejvýznamnějším smyslem chuť spolu s čichovými buňkami rozmístěnými po povrchu celého těla. Rovněž vousy jsou pokryty těmito chuťovými buňkami, což sumcům umožňuje i při letmém dotyku ochutnat, zda je daná věc jedlá či nikoli. Také čich ostatních predátorů je vyvinut k rozlišení chemikálií vydávaných kořistí - buď za normálního stavu, nebo i při případném poranění. Tato čichová detekce umožňuje dravcům přesně určit v hejnu rybek poraněného nebo slabého jedince a na toho pak zaměří svůj útok. 

Sumec je téměř slepý - jeho hlavními jsou skvělé vnímání vibrace kořisti. Významnou roli hraje dále čích, hmat a chuť.

Řeč těla - řeč pohybu

Další schopností dravých ryb je jejich abnormální cit pro pohyb, podle kterého rozpoznají, zda je v kondici nebo je poraněná a tudíž hůře schopná úniku. Ve většině případů predátoři reagují čistě na základě vlastních instinktů a napadnou rybku, která se evidentně nepohybuje standardním způsobem. Činí tak proto, že příležitost uchvátit handicapovanou kořist nebývá tak častá, a pokud ji promeškají, nemusí se později znovu naskytnout. Z tohoto důvodu jsou tak úspěšné nástrahy, které v záchvěvech klesají ke dnu a zase se zdvihají vzhůru, nebo se různě se poškubávající ve sloupci. Tyto nástrahy a techniky napodobující pohyb raněné nebo umírající rybky, jsou úspěšné na všechny dravé ryby. Pokud takovou nástrahu dostanete do blízkosti jakéhokoliv vodního predátora, máte slušnou šanci na záběr a tedy i na doprovodný rybářský zážitek.

Shrnutí poznatků

Dravci využívají ochranného zbarvení a kradmých pomalých pohybu k nenápadnému přiblížení ke kořisti. Pro rybáře to znamená jediné: „Najdi kořist a našel jsi i útočníka!“ Predátoři využívají svého ochranného zbarvení především v kombinaci s okolním prostředím a splynutím s ním. Chytejte proto poblíž zlomů a terénních nerovností na dně, u zatopených keřů či vyvrácených stromu a podél okrajů vodní vegetace. Tato místa dravcům nabízejí dostatečnou míru utajení a umožňují jim skryté přiblížení k potenciálním obětem. Stopování a napadání kořisti ze zálohy je pro dravce specifické. 

Pokud do vody umístíte nastraženou živou rybku, pak se okamžitě začne plašit, ale pokud není na blízku dravec, brzy se uklidní. Rybička se poté výrazněji rozpohybuje, až bude cítit zvýšené nebezpečí těsně před útokem predátora. Například sumec se pomalu zvedá ode dna k nastražené rybě a vytváří si tak vhodnou pozici k nasátí kořisti. Protože rybka nemůže díky montáži z místa uniknout, začne panikařit a to bývá pro sumcaře první signál, že za okamžik přijde záběr.  Anebo také ne... :-) 

Text: Tumáš                                                                                                

Ilustrační foto: archiv CHYTEJ.cz