Co má vlastně v životě smysl...?

Každý měsíc v roce má své kouzlo. Únor ho má ale tak nějak méně, než kterýkoliv jiný…

Stál jsem u okna a to, co jsem viděl, dokonale doplňovalo to, jak jsem se cítil. Olověné nebe bylo kladivem, co ve mně dokonale ubíjelo naději na to, že ten holý strom naproti přes ulici bude zase bohatý svým listím, na to, že ta mladá žena, co jde po té ulici mezi mnou a tím smutným stromem, se zase zbaví nutnosti zimního kabátu a celému světu na obdiv zase vystaví své krásné nohy, zkrášlené barvou bronzu a lemem minisukně.

Zase přijde den a já budu moci opustit ten blázinec velkoměsta a ač nevěřící, půjdu a vstoupím do chrámu. Zase projdu těžkou branou vůně lesa a odhrnu závoj zpěvavého ticha. Jako tisíce svíček na oltáři budou zase přede mnou plát odlesky vodní hladiny a já v ten planoucí oltář ponořím svou dlaň. Zase ucítím její dotek a zase uslyším ve své duši -,, Jsi vítán…!“

Třeba jako tehdy, kdy jsem se stal součástí podzimního obrazu a chůze po břehu Labe mě donutila si na chvíli sednout pod prastarým dubem. Nakrmil jsem jídlem své tělo a nikam nespěchajíc, nechal jsem pojíst i svou duši. Ta je bezedná a potravu pro ni určenou, jsem měl okolo sebe v nekonečném množství.

Po druhém břehu šla žena. Tlačila kolo a malé dítě, které bylo jejím pokladem si přidřeplo do trávy, aby sebralo ono ,, cosi“ a s výskotem běželo za ní, aby se svěřilo, jakou vzácnost lze najít v barvách podzimního listí. Mezi nimi a mnou byla řeka a těsně nad ní se mihl vzduchem létající smaragd. To ledňáček dokázal, že drahokamy žijí…

Klížily se mně oči, pod hlavou vojenský batoh a po boku rybářský prut. Najednou se chvěje zem a do toho zvuku, co jako by sem zdánlivě nepatřil, se ozve podivné frknutí.

Chlapec a dívka, oba na koních. Oba mladí, krásní a šťastní. Zbyl po nich pocit bezstarostného chvění a vůně koňského potu, smíšená s kořenitou vůní zeminy, kterou podkovy na koňských kopytech odhodily stranou.

Tehdy, toho dne jsem žádnou rybu nechytil, ale přesto jsem se vrátil domů šťastný. Moje duše pojedla dosyta života a já byl vděčný…

Byl jsem vděčný, jako třeba tehdy, kdy slunce slíbilo nádherný červnový den. Dravým rybám skončil čas lásky a začal čas boje.

Všiml jsem si ho už na Smíchovském nádraží. Stářím vyzáblé tělo měl oblečené do červenobíle kostkované košile a starých manšestrových kalhot barvy oliv. Na zádech měl ruksak a z něj mu vykukoval stařičký rybářský prut. Pár lidí se po něm ohlédlo, snad se i výsměšně pousmálo, ale to proto, že oni si nevšimli jeho očí.

Ty oči byly očima mladíka, byla v nich radost ze života, plamínky humoru a modř nebe.

Potkal jsem ho znovu ve chvíli, kdy jsem se marně snažil přemluvit nějakou tu štiku k útoku na mou třpytku. Nebýt té jeho červené kostkované košile, snad bych si ho ani v olšinách na břehu Berounky nevšiml. Když jsem ho viděl před tím na nádraží, tak jsem se ve své mladické nadutosti usmál při pohledu na jeho starý rybářský prut. Když jsem ho však spatřil, soustředěně nakloněného, jeho modré oči bez mrknutí sledovaly splávek z husího brku a jeho ruce neomylně zasekly přesně ve chvíli, kdy pantáta tloušť spolkl jeho nástrahu, tehdy jsem musel uznat, že mistra nedělá ,, vercajk“, ale zkušenosti a léty získaný grif.

Když jsem se s ním dal po chvíli do řeči, on vyslechl mé nářky nad štikami, co dnes neberou, aby mě poslal namířeným ukazovákem k nedalekému, zatopenému křoví, tehdy jsem pochopil význam slov -,, moudrost stáří a mladická nadutost“. Poradil mně tehdy, jak si mám stoupnout na místo směrem po proudu od křoví, jak nechat třpytku rotovat s proudem a tak mně pomohl ke krásné štice, která se pod tím křovím ukrývala.

Potkal jsem ho u vody ještě několikrát, ale potom přišlo léto, kdy ten moudrý pán zmizel. Snad zemřel, snad jen mu už zdraví nedovolilo dál chodit do chrámu Boha přírody a břehy jeho i mé milované Berounky přišly v jeho osobě o jednu ze svých součástí.

Byl jsem z toho smutný.

Smutný, jako tehdy, kdy jsem viděl umírat ryby po tisících. Tehdy, v jednom mlžném, zářijovém ránu, kdy skalice modrá, nasypaná nezodpovědným člověkem do vod jednoho jezera vedle Labe, dokončila svou proměnu v jed a po té, co z vody vyhnala tolik potřebný kyslík, zabila skoro všechny ryby.

Viděl jsem tehdy téci slzy hodně mužům. Ty slzy byly znamením hněvu a bezmoci nad lidskou blbostí a omezeností. Takové věci jsou smutné, ale dají se pochopit a jejich příčina je jasně identifikovatelná. Jsou však věci, které jsou také smutné a my se marně ptáme na důvody jejich vzniku.

Stojím u okna a je únor. Myslím na jednoho muže, kterého znám a je mně bližší, než kterýkoliv chlap na světě. Je jen o čtyři roky starší než já a zítra mu budou operovat páteř. Miluje přírodu a je to PAN rybář. Pokud by se nedej Bože něco nepovedlo, už nikdy by ke svým milovaným řekám po vlastních nohách nedošel a dost možná by je už nikdy ani neviděl. To pomyšlení nutí k pokoře a k tomu, rozmyslet si dobře, co vlastně má v životě opravdu smysl.

Stejně jako maso ze srnce prý pomohlo bratrům Oty Pavla přežít koncentrák, stejně tak já doufám, že čistá esence mých myšlenek a vzpomínek na naše milované řeky pomůže překlenout tuhle těžkou životní zkoušku tomu, komu koluje v žilách stejná krev, jako je ta moje.

Drž se brácho, Tvá řeka na Tebe čeká!!!