Vyhledávání

Na hlavní větev fóra reagujte zde, na konkrétní odpovědi přímo u nich.

Příspěvky do fóra mohou vkládat pouze přihlášení uživatelé - nejprve se přihlaste v pravé části stránky. Nemáte zatím vytvořený účet? Zaregistrujte se zde.

Úterý 15. dubna 2008 v 17:39 ® paia reakce na …

krasnej pribeh.

reagovat

Úterý 15. dubna 2008 v 16:11 ® Renda

bucharovic:jedním slovem:PĚKNÝ.

reagovat

Úterý 15. dubna 2008 v 10:45 ® ART reakce na …

bucharovic : tak ty ses akt borec

reagovat

Úterý 15. dubna 2008 v 10:35 ® bucharovic reakce na …

Díky za pochvalu,moc práce to nedalo.Ten příběh jsem nenapsal já,ale život.Vím ,zní to jako klišé,ale je to pravda.Mě bylo jen dovoleno se zasnít,zavzpomínat a pak to šlo samo.Největší práci dalo sem ten příběh vůbec dostat,nějak mě stávkoval počítač a psal jsem to třikrát.Dvakrát mě to ,,spadlo".Až napotřetí se zadařilo.Zrovna ,,dělám" na dalším příběhu od Kocáby.Jestli se to podaří,tak se o něj podělím zas.Mám příhod plný šuplík v hlavě,jen mít čas a příležitost vyprávět je dál…Díky a zas někdy čau.

reagovat

Úterý 15. dubna 2008 v 0:43 ® regulus reakce na …

bucharovic – u mě máš plný počet možných bodů, především za memento.

reagovat

Pondělí 14. dubna 2008 ve 22:10 ® Kuba

moc hezky napsaný dalo to asi hodne prace a je to pěknej příběh 

reagovat

Pondělí 14. dubna 2008 v 19:13 ® bucharovic

O Michalovi který chytil a pustil…

Ruku na srdce přátelé,kdo z nás co jsme se narodili hluboko v minulém režimu nezačínal s rybařinou jako malý pytlák ?! Já to na sebe klidně prásknu.Bylo mě tenkrát něco přes deset let a mé dětství se jako kolem své osy otáčelo okolo jedné chatové osady poblíž Nového Knína na krásné říčce Kocábě.V osadě bylo nepsané pravidlo,že kluci do deseti let chytali ryby jen na ,,prut" z lískového keře a opravdový prut jim rodiče koupili právě k desátým narozeninám.Tehdy to byly takové ty dětské sady ve kterých byl žlutý plno-laminátový proutek,nesmrtelný naviják ,,Rexík" (aúú,toho namotaného vlasce pod cívkou..!! ),dále cívka dvacítky Silonu a spláveček.No,pro kluka co do té doby třímal v ruce jen lískový klacek to byl hotový poklad.Jak jsem psal,byli jsme pytláci,ale platilo přísné pravidlo,že jsme znali nejmenší lovné míry a ty se dodržovali vždycky.Až tak jsme byli ,,uvědomnělí„­.Kocába byla už tehdy pstruhovým revírem,ale pstruzi o tom asi nevěděli,nebo jim o tom nikdo neřekl.Jinak by tam tenkrát museli nějací být.To tam spíš byla spousta tloušťů,proudní­ků,plotic,sem – tam štička a občas úhoř.Tloušťům jsme říkali vodní prasata.Nebylo to myšleno jako nadávka,ale jak nazvat tvora,co sežere všecko na co příjde?!Je pravda (pstruhaři odpustí),že s výběrem nástrah jsme si dělali mnohem menší starosti než s dodržováním lovné míry.Chytali jsme na vše co lezlo po zemi,létalo nad ní,žilo pod kameny ve vodě i na suchu a konečně co se dalo ukrást mámě z kuchyně.Já vím,já vím – pytláci a ještě si na pstruhovce chytali na co chtěli!!! Zkuste se přes to na chvíli prosím přenést a pojďte se mnou proti proudu času… Při cestě od vody byly dvě možnosti.Buď se zadařilo a to se pak úlovku (mrtvému) protáhl vrbový proutek skřelemi a šlo se hrdě přes celou osadu – to byla cesta slávy.A nebo se nic nechytlo a to se pak šlo cestou hanby – lesem.Jednou jsme takhle vyrzili na ryby.Já a kamarádi Petr,Tomáš a Michal.Vydali jsme se proti proudu Kocáby a potichu jsme se vnořili do posvátného chrámu stínů olší,vrb a kopřiv.Až na Tomáše (lískáče) jsme měli všichni opravdové pruty.Malá říčka typu Kocáby je podle mně ta nejlepší škola rybařiny na světě.Člověk tam pozná význam vracáků a pochopí jaká tajemství se ukrývají pod pěnou v jejich otáčející se náruči.Krásně je tam vidět,jak z pod vymletého břehu vyjíždí opatrný tloušť na výzvědy.Jak se v proudech ode dna zvedají k hladině zvědaví štíhlí proudníci,jak v tišinách pod těmi proudy blýskají koketně zrcátky svých šupin baculaté plotice a mezi tím vším jako šedohnědé šipky poletují všudybylové hrouzci… Pro nás to byla škola k nezaplacení.Už si nepamatuji,jestli někdo z nás něco ten den chytil do té památné chvíle,kdy Michal vykviknul-,,mám tam rybu“. A měl!!Velká jarní voda vymlela v tom místě dutinu ve břehu na němž dlouhé a štíhlé listy trávy volně splývaly až na hladinu, aby se na ní rozprostřely jako vlasy bohyně Řeky.A právě pod nimi číhal samotář tloušť co udělal tu chybu,že lučního koníka plovoucího okolo nepovažoval za nebezbečného.Pozdě si uvědomil,že to píchnutí v masité tlamě asi nebude od kopajících nožiček nebohého hmyzu.Podle rodea které vypuklo se mu to ale asi moc nelíbilo.Kocába je malá říčka a tak není div,že co pár metrů jsou ve vodě nepříjemnosti se kterými se rybář musí vypořádat a co rybám skýtají ochranu.Kameny,vět­ve stromů,celé kmeny a konečně i kořeny jenž jako by žalovali do světa svou obnaženou nahotu.Zkrátka tloušť se ukázkově zamotal do spleti kořenů.Tak a je to ! Ale Michal tehdy nezaváhal,skoplnul z nohou kopačky a nedbaje nedostatečné krátkosti kraťasů vydal se do vody.Nemá smysl popisovat co se ve vodě dělo,už si to ani napamatuji.Na co si ale vzpomínám dobře byla ryba,kterou od hlavy k patě zmáčený,ale šťastný Michal položil do trávy.Nikdy jsme nic podobného v naší říčce neviděli.Válci podobné tělo mělo černo – černý hřbet. Vím zní to divně,ale jiný popis té barvy mě nenapadá.Veliká masitá tlama které jsme se skoro báli,boky se leskly tím zvláštním odstínem jaký může mít snad jen hodně staré stříbro.Rudé ploutve veliké jako podšálky se podobaly krvavým vějířům.A ty oči!! Zlaté penízky s černou tečkou uprostřed… Nevím jak dlouho jsme stáli nad tou krásou v němém úžasu.Najednou se ta ,,věc" u našich nohou prohnula jako luk a přivedla nás zpět ,,na zem". ,, Ty vole co TO jeeee??!!" vydal ze sebe typickou klukovskou hlášku ,,lískáč" Tomáš.,,Já nevím,asi tloušť „ – snažil se šťastný lovec Michal dát najevo větší znalosti vodní zvířeny. ,, Kolik měří ?“ To se ozval praktik Petr.V mžiku se vedle tlouště objevil metr a konec jeho ocasu dosáhl k číslici-52. ,,Cože ?! 52 cenťáků??!! Tak dneska se jde přes osadu,to jasný „-povídám já. Ale Michal řekl tu památnou větu co do smrti nezapomenu – ,, Zbláznil jsi se ?! Vždyť se se mnou tak krásně rval,přece mu za to teď nerozbiju hlavu…!“ A po těch slovech Michal tak jak stál,vzal do rukou svého soupeře a hodil ho zpět do vody.Já vím,pstruhaři se zas chytaj za hlavu- tak velikej tloušť puštěný zpět do pstruhovky?! Těch pstroužků co sežere,té potravy co se mu vejde do jeho nenasytného břicha a co mělo patřit ušlechtilým pstroužkům…To teď neřešte přátelé a radši se se mnou ještě vydejte proti proudu času na břeh Kocáby.Stáli jsme tam jako opaření.Michal si kleknul k hladině a pomalu si omýval z rukou rybí sliz. ,,Jsi blázen!„-nevím kdo z nás to řekl,ale dokolnale to vystihovalo názor nás všech.A Michal řekl druhou větu,na jeho věk a dobu neuvěřitelnou- ,,Aspoň tady je pořád a třeba ještě trochu vyroste.Příště,až ho někdo chytí,tak to bude ještě větší boj !!“ Ať se na mně nikdo nezlobí,ale pro mě osobně je Michal zakladatel metody – Chyť a pusť.Vždyť on se vzdal té ,,slávy" jít hrdě přes celou osadu s rybou co by jistě courala ocas až po zemi.Mohl jít okolo zahrady naší společné lásky Veroniky a získat u ní ,,body".Zní to malicherně,ale pro jedenáctiletého kluka to byly věci nadmíru důležité.Ale on se toho všeho vzdal,ne proto že by to po něm někdo chtěl,ale z vlastního tozhodnutí.Tenkrát jsem ho měl za blázna,dnes před ním smekám.Tehdy Michal svůj boj nad tlouštěm a hlavně nad sebou samým vyhrál.Nikdo z nás tenkrát netušil,že Michala čeká za nějakých 25 let nejtěžší boj jaký může člověk bojovat- boj o život.Bojoval v jedné nepřehledné zatáčce kdesi u Marijánských Lázní a prohrál. Nechal tady hezkou mladou ženu,malého synka a nás kamarády.V našich srdcích nechal plamínek vzpomínek na fajn kluka,kamaráda a tátu.Já,i když nejsem věřící tajně doufám,že se ,,TAM" jednou sejdeme a půjdeme spolu zas na ryby.Zase bude Kocába plná ryb a prázdniny budou trvat věčně…Do té doby mám ale ještě jeden cíl.Až příjde čas a malý Michalův synek doroste z ,,lískáče" k opravdovému prutu a bude chápat co mu říkám,tak bych mu chtěl vyprávět tenhle příběh o tom,jaký byl jeho táta kdysi frajer. Doufám,že toho malého klučinu budu jednou slyšet říkat – ,, To jsem chytil krásnou rybu viď strejdo ?! A jak se se mnou rvala !!Pojď,pustíme jí zpátky do vody strejdo jó....." Věnováno Michalovi

reagovat

Pondělí 14. dubna 2008 ve 12:02 ® zlomiljsemprut reakce na …

Ahoj

reagovat

Neděle 13. dubna 2008 ve 22:00 ® HaD

Všem se velmi omlouvá, že jsme výsledky nevyhlásili. Teď budu nějakou dobu mimo, ale pak se to napraví. Díky za pochopení.

reagovat

Neděle 13. dubna 2008 v 17:19 ® inker

Ve svých 53 letech jsem se dal na rybolov.Po absolvování všech peripetií jsem se stal majitelem rybářského lístku. No a jednoho dne jsme se švakrem a jeho rodinou vypravili na Novomlýnskou nádrž-Dyje 5.Ve Strachotíně na schodech jsme rozbalili nádobí a těšili se na úlovek.Slunko pálilo a tak jsem si řekl že se osvěžím ve vodě.Špatný nápad.Uklouzl jsem na posledním schodě a teď to začalo,Vidličku jsem si zapíchl do podpaždí,narazil si dvě žebra a jedno naštípl,zajel pod vodu jak úhoř.Žena volala v tričku se nekoupej budeš si to prát ale sestra říká,on se nekoupe on se topí.Záchrana bylo to že byl pod vodou velký kámen o který jsem se zachytil a odtud mne vytáhl z vody švagr.Bez úlovku a velkou bolestí jsme jeli domů.Asi dva měsíce v pracovní neschopnosti. Tak skončil náš výlet.

reagovat

Sobota 12. dubna 2008 ve 21:18 ® sus1 reakce na …

Robur :Nooo, jestli nosíš ,, žabky''tak . . . ))))))))

reagovat

Sobota 12. dubna 2008 ve 21:06 ® Robur

řeknu to jinak, vyvinutý jedinec váží víc než jeho boty

Regule nezajdem zamušit zítra na Svitavu?

reagovat

Sobota 12. dubna 2008 ve 20:25 ® sus1 reakce na …

Robur : Dle čeho soudíš ,že seš dobře vyvinutej jedinec???????!!Jak si to poznal?????????

reagovat

Sobota 12. dubna 2008 ve 14:24 ® regulus reakce na …

Robur – jestli si myslíš, že když jsi se pokusil polichotit Pifovi a Keltovi, že tě mine strašná kletba HDU, tak seš na strašně velikým omylu.

reagovat

Pátek 11. dubna 2008 v 19:23 ® Tomash

Já si vzpomínám na docela úsměvný příběh, kdy jsme jako 8letí smradi chodili pytlačit na jeden chovný obecní rybník v Jižních Čechách. Vždy jeden pytlačil a druhý hlídal. Bylo to snadné, protože z jedné strany byl rybník obklopený vysokou kukuřicí, kam v případě potřeby nebyl problém zaběhnout a lehce se spasit útěkem. Střídali jsme se v hlídání po kaprovi. Kapři brali statečně jakékoliv sousto, co se na háčku objevilo. Jedno ráno padla skutečně silná mlha a nebylo vidět na krok. Byli jsme s bratrem domluvení, že když někdo půjde, tak zapíská – staré babičky a pošťák na kole se nehlásí – ti jsou neškodní a neudají nás porybnému. Brácha stáhnul prvního kapříka, majznul ho, schoval v kopřivách a hrdě mi podal pytlačku. Na důkaz hrdinství a důležitosti si ještě připálil cigáro, které jsme úspěšně ukradli našemu dědovi. Dal jsem si práska na kuráž a šel pro kapra. (Byli jsme holt drsní chlapáci ) Nastražil jsem rousnici a prvního kapra jsem propásnul. Nevadí, brzy zabere další. Opět jsem nahodil. Dlouho se nic nedělo. 5min, 10 min a pořád nic. Najednou slyším přímo za sebou kroky – kouknu přes rameno a vidím zhruba 10m ode mě chlapa, jak jde přímo ke mně! Vlezl jsem si do kopřiv a v duchu proklínal nespolehlivého bratra. Ten šmejd utekl a nechal mě porybnýmu na pospas! V představách už jsem viděl porybného, jak mě mlátí a topí, protože mu pytlačím jeho kapříky, ale když došel chlap ke mně ještě blíž – rozpoznal jsem v něm místního slepce s bílou holí!!! Chodil ráno na vycházky a dnes šel zrovna po hrázi. Tak proto mi ho brácha nehlásil!!! 

reagovat

Pátek 11. dubna 2008 v 0:43 @ ???

jseš masař sežrat takovi pěkny ryby!!!!!

reagovat

Čtvrtek 10. dubna 2008 ve 20:51 ® Robur

n a konci má být ohrozí. Halt nepovedenj vtip

reagovat

Čtvrtek 10. dubna 2008 ve 20:50 ® Robur

ber to takhle, pokud jsi zdatně vyvinutý jedinec jako třeba Frk, Já, Had, Pif, Kelt tak tě sumec neohrozí. Pokud je to ale s vyvinutím naopak......, ale zde bohužel nemohu jmenovat, protože by mně Prutos s Regulem nadávali , tak tě sumec neohrozí.

reagovat

Čtvrtek 10. dubna 2008 v 19:30 ® doktor.fiSh

Raz mi vravel kamarát, že na priehrade Nemečky pri Topoľčanoch, sú veľké sumce a že sú naozaj veľké hovorí aj tento fakt ? Povera ? – : Hovorí sa, že jeden rybár ktorý sa snažil uloviť sumca, si na noc priviazal udicu o nohu, vraj „keby náhodou zabral sumec, zobudí ma“. Avšak ako to býva v živote zvykom, nie je vždy všetko tak ako si to naplánujeme. Rybár spal a keď sumec zabral, rovno rybára stiahol do vody a utopil ho. (zoberte si ponaučenie aké chcete a ak neveríte, nevadí, možno to ani pravda nie je, ale vravel mi to kamarát…

reagovat

Neděle 16. března 2008 ve 14:24 ® iwanhoe

iwanhoe.blog.cz Ostatní příběhy a zážitky nejen z rybařiny 

reagovat

Středa 12. března 2008 v 7:42 ® Režisér.Standa reakce na …

To byl nádherný příběh. Žádný z těch nudných co čteme v čítance. Tento mněl začátek i konec abych řekl pravdu úplně přesně jsem si to predstavil jak tam stojím já.

U mně by jsi dostal jedna podtržená i když nejsu učitel,ale žák kterému je 13. Taak hodně štěstí.

reagovat

Čtvrtek 6. března 2008 v 0:49 ® iwanhoe

Tak ještě jeden na rozloučenou … Jo, Horská Kamenice. Tam když se trefí stoupající voda, tak je to paráda téměř „na hod“. Jednou jsme si tam s kolegou Havlasem vyrazili, hostovačku v Železňáku zakoupili a razili dál – na oblíbené místo až k vyústění náhonu elektrárničky. Velmi nás překvapilo, že voda teče nikoliv náhonem jako obvykle, ale hlavním tokem – jindy je tomu naopak a „hlavní tok“ jen živoří. Za chvíli jsme oba provozovali mušení „na Hitlera“ jako z učebnice, a účinné přizvedávání neslo ovoce. Co ovoce, „sad ovocný“ to byl Ryba za rybou lipani a potočáci a nejmenší kolem 30 a nej byli těsně pod 40. Prostě normální Nirvána. A najednou … náhon se rozběhl, voda v něm nabírala na síle … a po chvilce již nastal soumrak dosud velmi úspěšného mušení. Ale co, už jsme stejně potřebovali změnu a z toho místa bychom jinak snad ani nevylezli. Takto už důvod byl a celkem jsme vlastně „tu změnu“ i uvítali. Véna se nečekaně „obětoval“ a přinesl z auta, celých 20m vzdáleného svačinku od matky Havlasové. No jistěéé. Domácí sekaná, měkkoučký chlebík (prý, aby nás nadlehčovalo) … ba i okurčička byla. Zblajzli jsme vše řádně, řádně i zapili, bo to se musí a splnými pivními mozoly, že vyrazíme kousek výše na hlubší proudné místo. Nutno poznamenat, že až dosud jsem já osobně chytal jen v obyčejných holinách – no tam to stačilo a moje lenost i jen k přezouvání je nebetyčná … a že si konečně opróbuji ty nové brodící botěnky – tuším firmou Kettner dodané. Tož jsem botky vybalil (dovezl jsem je ještě v balíku – tak jak mi došly) a první botku pěkně i nazul. I medil jsem si, jak mi nárt pěkně vklouzl a jak ani přes lýtko neškrtí … a tu se podívám na Vénu. Co tak blbě zírá, co se mu na botkách nezdá. „Co je?, " ptám se ho. "To je nějaký divný“ dí Véna. „A co?“, ptám se logicky já. „No já nevím“, odpovídá pro změnu nelogicky Venda. Pokrčil jsem rameny a uchopil druhou botku brodící. Véna se začal hrozně řehtat. I já jsem okamžitě pochopil … „Už vim, " dí Véna., "už to vim“ …"Já už to vím taky ty vole" , odpověděl jsem mu bodře. Ty botky byly totiž obě pravé. Málem mě šlehlo. Představa nuceného chytání téměř ze břehu po celý dlouhý zbytek dne mě nijak zvlášť nerajcovala. Zato Véna si smíchy málen cvrnknul do neoprenů – no stihl je servat z „malýho Vény“ pod pás fakt až na poslední chvíli. Řval, až slzel hajzlík jeden a přitom si močil na nohy. Vzpoměl jsem si, že Véna měl minule v tašce i broďáky a zadoufal jsem, že byl línej je po posledním chytání doma vyndat. Potvrdilo se. Ani jsem se ho neptal a jednu botu – samozřejmě levou, jsem si půjčil. Nijak mi nevadilo, že mám jednu botku brodivou černou a druhou zase zelenou. I Vendovi to připadalo kupodivu normální a tak jsme vyrazili proti proudu. Pár místeček jsme prochytali a i když byly už jen menší rybky a zdaleka ne tak v hojném počtu jako zrána, tak jsme si krásně zbytek dne užili. Jen jsem si tak v duchu představoval, že k „reklamaci“ – výměně pošlu jen jednu botku a někdo ji tam určitě v domnění, že závada je pouze v její neodolnosti proti živlu vodnímu vymění a pošle mi nazpět novou – jak jinak, opět pravou. Ale nestalo se – kupodivu 

reagovat

Čtvrtek 14. února 2008 v 16:53 ® Vydrain reakce na …

Robur – ) to je přímo hamletovský dilema )

reagovat

Čtvrtek 14. února 2008 v 15:37 ® Robur

hehe, Vydro, připomněla jsi mně kolegyni, která na ulici polykala antik. piluli a spadla jí na takovém typickém venčišti psů, tak řešila vzít či nevzít…

reagovat

Čtvrtek 14. února 2008 ve 13:32 ® Vydrain

U mě vede výlov klíčů z kanálu

reagovat

Čtvrtek 14. února 2008 ve 13:24 ® Kobr reakce na …

story o okounech u mě vede!

reagovat

Neděle 3. února 2008 ve 21:15 ® piskot reakce na …

Dík,psal sem to z patra.

reagovat

Sobota 2. února 2008 ve 23:04 ® cormoran

Piskot> Dobrej příběh a ještě líp napsanej…fakt čtivej

reagovat

Sobota 2. února 2008 ve 20:52 ® piskot

Byl pozdní listopad a lehce pod nulou.Koukám z okna přízemního bytu a dumám,jak by asi bylo u vody.Mám tři měsíce po svatbě a tak mi je proti srsti prchnout na ryby. Manželka od hrnku teplého čaje mne nenápadně pozoruje a jako blesk udeří: proč se tedy nezbalíš a nejedeš,stejně s tebou jinak nic nebude,kdo se má koukat jak vlhkým okem sleduješ běžící mraky. Ptám,se jak ví,že myslím na ryby a žena jen s úsměvem konstatuje,že jsem průhlednej a jsem čitelný jak slabikář. Trochu jsem se zalekl,ale s úsměvem manželku líbám a už sedím ve svém autě a uháním k vodě. Nebezpečnou rychlostí si to šinu k Orlické přehradě s vědomím ,že ranní okouny stejně nestihnu,ale ty náhoďáčky vždy sem tam najdu.
U Solenic mmne překvapuje přeháňka deště se sněhem,ale jsem rybář skalní a nic mne nezlomí.Když však vyjíždím na hráz a slyším jak vichr píská v oknech auta,začínám pochybovat a vzpomínám na manželku,jestli nejsem třeba tak trochu sobec,když ji nechávám doma samotnou a to hned po svatbě. Musím mimo téma dodat,že svatební cestu jsme trávili na Sázavě a nejvíce času jsem věnoval rybařině. To už myšlenky střídá obava ze sjezdu k Hřebenské zátoce. Parkuju na svém oblíbeném fleku a spěchám dolu k vodě. Navazuji základní černobílé kopyto s desítkou hlavou a zkouším klín zátoky,jestli tam přeci jen nezůstal okoun z ranních nájezdů. Vlny mají skoro půl metru a snažím se zahalit co to jde.Zase mne napadá,co asi manželka a nořím se do myšlenek jak jen se samotný rybář na tak velké vodě může zamyslet. Jako robot měním nástrahy a občas i nějakou utrhnu.Blížím se více a více ke špičce a tam také vítr nabírá na obrátkách a tak špičku obcházím a beru to přes kopec do sousední zátoky.Chytám skoro tři hodiny a ještě ani kontakt.Pevně věřím v kotevní lana v druhé zátoce a byť vím,že tam co druhý nához,nástrahu utrhnu,doufám v alespoň jednoho pruhatce. Daří se a po další hodině a nasazeném zelenočerném kopytu tahám prvního okouna a jsem šťastný jak blecha,že nebudu bezrybka.Pouštím jej a chytám z tohoto místa ještě další tři a to ve stejné velikosti 27cm. Zvažuji přesun zpět ,do Hřebenské zátoky a tentokrát volím cestu zpět přímo nad špičkou ,kde za lepšího počasí tak rád vláčím. Opírám se ramenem o borovici a kochám se nádherným výhledem na vodní dílo.Zapaluji cigaretu a připadám si hrozně královsky a pocit absolutního splinutí s vichřicí a šlehající ledovou krupičkou mne povznáší do pocitu pána všech vod. Se zalíbením pozoruji tříštící se vlny o skálu kde normálně sedím a chytám a jak si tak užívám plné chvilky mám pocit,že mám halucinace.Neb,ja­koby ve vodní tříšti sem tam prolétla malá rybka! Zapaluji další cigaretu a stávám se lovcem okamžiku a opravdu je vidět hodně rybyček ,jak se nekontrolovatelně míhají ve vodním cirkusu. Chvilku na to spatřim pruhovaně tělo jak v tom cirkusu tančí s rybkama a chvilku na to dalšího. Lovec se ve mně probudil okamžitě a obtížně sestupuji po skále dolu k vodě,a jakožto člověk s vytvarovaným tělem ,neb kulatá je tvar,ztrácím kontakt s podkladem a letím neovladatelně po skále dolu. Mám štěstí a odnesly to pouze kalhoty a trochu rozbitý loket,stejně první co kontroluji je vláčák. Nedbám bolesti a ještě na půl v leže nahazuji kopyto do pěnícího živlu.Než stihnu došponovat ,dělá toto za mne ryba na druhém konci a už zdolávám majestátného pruhatce a má krásných 38 cm.Vůbec nedbám vichřice a stálých facek ledových krupek a okamžitě nahazuji proti větru znovu a ihned tahám dalšího okouna.Je jakoby stejný a tak ho raději usmrcuji a opět myslím na manželku,neb bude mít velkou radost a kdo by z této delikatsky neměl ,že? Jsem už skoro promočen,ale pokračuji v lovu a zdolávám takto ještě osum okouních klonů stejné velikosti. Dohromady tři tyto krasavce mám za sebou a jsem neskonale šťastný a těším se domů jak bude žena koukat. Odcházím ze špičky a přes veškerou snahu už nemám ani kontakt.Uvažuji zdali to nebyl sen a jen Ti tři krasavci v tašce mne ubezpečují,že nikoliv.

Otvírám dveře bytu a manželka nežli stihnu cokoliv říci povídá,táto bude véča viď? Zase nechápu jak to ví,ale vím ,že jsem knihou a tak se ani neptám. Ryby sám připravuji a jsem rád,že jsem vzal jen tři,neb okouna čistit je jeden z největších důvodů proč je pouštím a jejich masíčko je jen slabou náhradou za propíchané ruce od trnů a ostrých skřelí.
U prostřeného stolu vše manželce vyprávím a v duchu jsem strašně rád,že jsem na světě. Děkuji rodíčům a dědovi,že mi ukázali tu nejlepší cestu životem,tedy s rodinou a kolem vody.

reagovat

Sobota 2. února 2008 v 9:48 ® Robur

Pife, ty jsi vynechal hospodu, tvoje historka je neuvěřitelná a pointa nečekaná

reagovat