Chytej.cz

Příspěvek v diskuzi "Z lovu"

Středa 14. prosince 2016 ve 12:06® rysTR
Datum lovu: 30.3.2014 | Revír: Jihlava 9 | Způsob lovu: Feeder

U řeky Konečně se zase otevírá naplno jaro. Už i u řeky se začínají dít věci. Sedím na jejím břehu a hřeji se na docela pálícím sluníčku. Je to ale jen dočasné. Jak se schová za mraky, zavane kdoví odkud studená vlna. A už oblékám, před chvíli odložený některý díl oblečení, které jsem při příchodu položil na hromádku, hned vedle udic. Stejně – jak se ale blíží večer, nezbude, než to zase celé na sebe postupně navléct. Voda v řece je docela kalná. Někde muselo asi řádně sprchnout. Naproti u břehu defilují po vodě čtyři káčeři. Plavou nejprve tam a pak zase zpět. A aby tomu dali nějakou dramatičnost, rozbíhají se najednou po hladině a vzlétají vysoko nad stromy, aby se zase kousek dál – a za velmi hlasitého káchání – spustili opět na hladinu. Přitom mi jeden z nich brnknul o natažený silon feederové udice, až vylétla z vidličky. Naštěstí ne až do řeky. Už jsem začal mít obavy, že se ten pitomý káčer zamotá do volného vlasce jak jeho kolega loni. Zajímavé na tom je, jaký mají i při letu výborný postřeh a zrak. Nataženému silonu z udice se na vodě vyhýbají na dálku a vždy s velikým respektem. Také – když letí nad řekou, vyletí v okamžiku jak raketa vysoko, jen když zahlédnou daleko před sebou nataženou udici nad hladinou. To, že se někdy zamotají do silonu je však veliká náhoda – může se to stát když letí nějaké velké hejno a zadní kačeny věří pak zcela těm vepředu. Tenkrát mi ten pitomý kačer z velkého hejna jen škrtnul pírkem na konci křídla o silon – a už jsem měl na konci udice zapřažené malé, živé letadýlko. Měl jsem co dělat, abych ho dostal na hladinu a pak ulovil, po přitažení – jak kapra – do podběráku. Ještě, že byl se mnou kamarád a pomohl mi. Kačer káchal jak o život a na druhém břehu se zastavovali lidé – a asi typovali kdo z koho. Přitom byl chycen jen ve smyčce – a pouze za to jedno pírko, které ale nepovolilo. Stačila jen jedna otočka silonu okolo jak máchnul šroubovitě křídlem a hned jsem měl o zábavu postaráno. Naproti u břehu vyjela ke břehu docela velká vydra. Stojí do půl těla ve vodě a předními tlapami se opírá o vysokou hliněnou a až dole trochu zatravněnou hradbu strmého břehu, čnící nad ní. V té chvíli si pak doslova narvává odtud trsy staré trávy do mordy. Pomáhá si přitom oběma tlapami a současně lavíruje zadními, aby se udržela ve vodě. Pak ještě kousek s nákladem poplave a ladným ponořením hlavy pod vodu zakončí celou podívanou. Ihned ji vystřídá malý, modře jiskřící ledňáček. Nikdo by nevěřil, že jich je u naší řeky tolik. A nejen zde. Kamkoli člověk přijde – a to od vrchního toku, až po Dalešickou přehradu – tak zde všude jsou. Malí jak pěnkavka a i ti docela velcí – větší jak kos. Létají podél břehu, těsně nad vodou, jako blyštivé modře se lesknoucí koule. Někdy se posadí třeba i na špici rybářského prutu a pozorují okolí a vodu. Mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že se jedná o docela nezapomenutelný zážitek. Člověk se nesmí přitom ani trošku pohnout. Ledňáček okamžitě zareaguje a je hned pryč. Někdy se bleskurychle potopí do vln řeky pod prutem a už táhne ven nějakou malou rybičku. Říkal mi můj dřívější Velký učitel, se kterým jsem začal chodit na ryby, že pokud ji drží za ocásek, hned s ní odlétne směrem k hnízdu, kde krmí mladé. Jinak si ji nadhodí hlavičkou směrem do zobáku a je v něm v tom samém okamžiku. Větší rybku pak docela jednoduše utluče o silnější větev tak, že ji drží za ocas a prudkým mrsknutím hlavou s ní o tu větev několikrát s přestávkami a velkou silou, třískne. Rybičku ale nechytí pokaždé. Někdy musí takových útoků udělat až deset, než vůbec něco uloví. Naproti ve strmém, hliněném břehu mají vyvrtanou hnízdní noru. Má dobrých osm centimetrů v průměru a samička nebo sameček tam přímo vlétává, jako lesknoucí se modrý šíp, který vždy s jistotou trefí svůj cíl. Pozoruji ho, jak už se snad po páté vrhá blízko břehu pod vodu a na nastražené udice jsem málem zapomněl. Něco mě stáhlo oči zpět ke špičce prutu. Musela se hnout, ale nyní už ční k obloze bez hnutí. Jen zakmitla, ale nejsem si tím vůbec jistý. Už se pomalu stmívá a ledňáček někam vymizel. Zato na protějším břehu něco černého leze pod větvemi. Uvažuji, co to může být. Asi norek – vydru bych poznal. Nakonec se z toho neznámého tvora vyklubal pořádně velký, černý kocour. Norků je zde ale také dost a už jsem jich tu viděl nepočítaně. Loni mi dokonce – potvora jedna – ukradl několik nástražních rybek plovoucích hned vedle mne v bandasce. Vždy se pomalu připlížil z vysoké trávy vedle, šmákl packou a už ji měl! Stačilo jen několik vteřin a už si pochutnal bezplatně na další večeři. A vůbec mu nevadilo, že mám od bandasky nejvíc deset centimetrů, položenou nohu v holínce. Kupodivu se zde již kolikátým rokem vyskytují i dříve vzácní bobři. Jen jak se začne šírat, vyrazí jako velký parník na řeku a plují v závěsu za sebou někam proti proudu. Při plavbě je vidět pouze širokou a dlouhou lebku s velkým čumákem nad vodou. Připomíná mi to kolikrát, jakoby tam plaval nějaký menší divočák. Okolí je jejich činností ale již hodně viditelně poznamenáno. Stromy, dole dokonale do špice okousané, leží v proudu řeky, který je přitlačuje ke břehu. Co čouhá nahoru je postupně rovněž dokonale okousáno, až z padlého stromu s košatou korunou leží ve vodě pouze velká kláda, kterou proud stejně někdy splaví dolů po řece. Někde je těch klád již kolem deseti a jsem zvědavý, až se jim podaří zastavit jejich pověstnou bobří hrází v těchto místech proudící řeku. Myslím si, že se současná „ochranářská akce“ s vysazováním bobrů a vyder do řek a rybníků jednou kvůli jejich nesmyslné a neracionální ochraně vymstí. Prut se najednou několikrát silně zatřepe. Už už jsem si myslel, že zabrala ryba, ale je to jen obyčejný netopýr. Létá nahoru a dolů – až nad vodu a přitom se někdy nedokáže vyhnout nataženému vlasci z udice. Někdy dovede dokonce obkroužit natažený silon v utaženém kroužku, který se dá počítat na nejvíce několik desítek centimetrů. Už se mi dokonce stalo, že se v letu a po nárazu na vlasec otočil a padl na vodu. Pak začal úpěnlivě pádlovat svými blanitými křídly, co nejrychleji po vodě – a směrem k mým nohám.Vylezl na břeh a ihned byl zase ve vzduchu. Asi věděl dobře, proč musí být co nejrychleji pryč z vody. Pokud by zde byla někde štika, nebo i jiný dravec, měl by dozajista smůlu! Rozmýšlím, co zítra. Jak tak přemýšlím, pohne se špička udice zprvu jen nějak nesměle a málo. Pak to ale najednou zabere jak lokomotiva, a tak hned slabě přisekávám. Na konci silonu tah zesílí a v tu chvíli začnu cítit souběžně rány do vlasce, které způsobuje cukání hlavou nějaké ryby, ve snaze zbavit se toho pichlavého háčku, který se zde odněkud v tom chutném červu vzal – a brání jí v dalším pohybu. Ihned povoluji ještě pro jistotu brzdu navijáku. Už mám svoje zkušenosti! Jen to udělám, už ryba vystřeluje někam pryč do proudu. Musím ji mírně přidržet a pak pomalu přitahuji špičkou a přitom vždy seberu navijákem dobrý metr vlasce. Daří se mi to, ale jen do okamžiku, než rybu přitáhnu kousek od břehu. Už vidím dokonce krmítko feederu, ale rybu pořád ne. Začíná se pomalu šeřit a voda v okolí rychle tmavne. Alespoň se podívat, co jsem to vlastně ulovil. Jak se pokusím vytáhnout hlavu nad vodu, ryba okamžitě vystřelí jak šíp a už je zase dobrých dvacet metrů dál v řece. Přitom zaječí brzda navijáku, jak kdybych dupl na brzdu. Tak se přetahujeme již dobrou půlhodinku a začíná pomalu už docela silné šero. Podběrák mám celou dobu již ponořený a připravený hned u kraje ve vodě. Na jeho konci a na mém pásku u kalhot je zapnuté staré jednoduché vodítko na psa, abych mohl použít obě ruce a podběrák mi někam neujel pod vodu. Pořád se ale nedaří! Udice je ohnutá do – na první pohled – nebezpečného oblouku – ale bez obav – to vydrží! Už jsem na ní chytil i mnohem silnější ryby, kde si užila mimo jiné i pěknou řadu cirkusových salt velkých štik, bolenů i candátů. Kdybych tam neměl tu žížalu, typoval bych to na amura. Už jsem ho zde také mnohokrát zažil – ale amur není masožravec a na červíka stopro nezabere. Konečně se mi podaří pozvednout hlavu ryby kousek nad hladinu.Vypadá to jako jelec s délkou hodně přes půl metru. Takového jsem zde vylovil a pustil před čtrnácti dny – a také zabral na žížalku. Ten se ale skoro vůbec nebránil! Pak ještě pár otoček sem a tam. Je vidět, že ryba už slábne! Ještě jedna a už je konečně v síti podběráku. Konečně je můj! Posvítím si náčelní lampičkou a s překvapením se dívám na nádherného říčního kapra – šupináče. Ti jsou nejdivočejší! A tento můj nezapřel v žádném případě svůj původ. Má přes půl metru a bohužel mám válečný úkol dodat na velikonoce nějakou rybu babičce do kuchyně. Máš kamaráde pro tentokrát smůlu! Ještě ho zapsat do sumáře úlovků a začnu balit.

foto/diskuze/z_lovu/2016/th-img121945.jpg
(0) (1) Komentáře k příspěvku: (1)Přidat komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní a přihlášení uživatelé.
  • Středa 14. prosince 2016 ve 14:26

    Bořík: Jak je tam u vás všechno pěkně pitomé – od kachen až kdovíkam? Bez těch „pitomých“ zvířat, jak píšete by u vody bylo pitomě smutno, nemyslíte?

Zobrazit další příspěvky z diskuze „Z lovu“.