Řeka je nádherná. Plná života. Každou chvíli se na hladině objeví kolečko nebo se její hladina rozestoupí pod výskokem ryby. „Jaké štěstí, že můžeme trénovat právě tady!“ raduji se v skrytu duše nad rozhodnutím organizátorů závodů.

„Lov mořských pstruhů a lososů musí být na takové vodě hračkou!“ domnívám se, když vidím tu aktivitu ryb.

 

Začínam velkými a těžkými plandavkami a končím těmi nejmenšími rotačkami. To vše s jediným cílem – něco ulovit! Konečně se v mé dlani ocitá pstruží miminko.

 

To místní rybáři jsou na tom lépe. Díky lodím se dostanou i na ostrůvky v řece. Je zajímavé je sledovat. Nejčastěji chytají na cit na žížaly, popřípadě trolují po řece a tahají za sebou mušky.

 

Další den ráno je uprostřed městečka vybudovaný veliký stan jako ochrana před neustálým deštěm. Začíná losování. Následuje vyhlášení pravidel. Jedna nástraha = jeden háček nebo dvojháček bez protihrotu.

 

Na večer se k hotelu na parkoviště sjíždějí auta. Procházím kolem a zvědavě okukuji magnetické držáky prutů, které umožňují přepravu navázaných udic.

 

Ve 20.00 hod se scházíme pod duhovým obloukem. První kolo třídenních rybářských závodů je před námi. Je to odvážná myšlenka uspořádat noční závody.

 

K vodě přicházíme ještě za světla. Ryba, která má pod 30 cm, není hodnocená. Měření se provádí vážením. Aby se to nepletlo, tak během první půlhodiny vytahuji dva pstruhy těsně pod 30 cm. Že nejsou bodovaní? To mi vůbec nevadí.

Můj starý pan rozhodčí je obdivuhodný člověk. Kromě toho, že se řízl do prstu a já mu ho pomáhal zavazovat, o něm po celou dobu závodů prakticky nevím. V 1:04 se za mnou zjevuje jako duch. Opatrně mi pokládá ruku kolem ramen a ukazuje, že je konec dnešního kola.

 

Další den nočních závodů začíná stejně jako ten první. Usměvavá rozhodčí převažuje můj mokrý podběrák, ve kterém by se vážil případný úlovek.

Tentokrát mám štěstí na lepší úsek. Je zde mělčina a větší proud.

 

Stojím na kameni, zabrozený ve vodě a nahazuji do noci. Při dotyku se dnem zvedám rychle prut, aby zbytečně neuvázl. V tom mi plandavka podivně škobrtne.

„Že by dno?“

Zbytečná otázka. Divoký start ryby mi téměř srovnává prut. Snažím se udržet rybu na napnutém vlasci. Nejhorší je to v mělké vodě. Ryba cítí nebezpečí. Provádí sérii divokých skoků. Naštěstí je ve tmě nevidím. Určitě bych umřel strachy, že o ni přijdu.

Nakonec, ale přece končí v mých rukou.

 

Mám radost. Mořský pstruh 66 cm o hmotnosti 2,5 kg se nechytne každý den. Plním dnešní slib, který jsme si dali. Kdokoli z nás chytí pstruha, tak ho vezme, abychom ochutnali, jak chutná ryba čerstvě vytažená z moře.

 

Jaké je však naše překvapení, když se před hotelem potkáváme se třemi velkými pstruhy. Brácha vytáhl po půlhodinovém boji mořského pstruha 89 cm. Stejného má i Michal. Jediný rozdíl je v tom, že Tomův má přes 6 kg.

 

Zakončení závodů probíhá velmi netradičně. Prostorná hala místní hasičské zbrojnice se proměňuje v posvátnou růžovou řeku Ganga. Do ní postupně vstupují všichni rybáři i s vybavením, aby se očistili od nebezpečného parazita s latinským názvem Gyrodactylus salaris.

Ten, kdyby se dostal na naší rybářské výbavě do dalších vod, bez milosti by pokosil hodně rybích životů.

 

Konec závodů znamená předávání cen. Kdo by myslel, že se u předávání cen nemůže nic naučit, velmi by se mýlil. U nás jsme dělali klukům stojícím před námi malé parůžky. V Norsku se dělají rukama pořádné losí lopaty.

 

Na třetím místě v disciplíně přívlač skončil Michal Tichý. Všichni máme z jeho výsledku radost. Pro každého oceněného je to veliká čest, neboť současně s tím obdržel krásný diplom s ručně malovaným obrázkem od význačného norského malíře.

 

Úplně na závěr je oceněna největší ryba závodů. Pozornost všech médií se zaměřuje na bráchu. Záblesky fotografických blesků blikají jako za bouře. Kameramani včetně našeho se snaží urvat nejlepší místo pro natáčení. Následuje předání cenného dárku v podobě repliky starého vikinského nože. Obdivné poplácávání po zádech nebere konce.

 

Pokračování příště

 

Text i foto: Milan Rozsypal - Milhaus