Ráno nás probouzí bubnování deště a vzdálené hřmění. Obava ze špatného počasí je jak těžký kámen, který nás tíží. Rybaření to nevadí, ale natáčení škodí. Oddychneme si, až když déšť pozvolna ustává a všude nad okolními lesy se zvedají chuchvalce mlhy.

 

Příď naší lodi směřuje k mělkým místům na jezeře. Náš průvodce nám vysvětluje, že to jsou ta nejlepší místa, kam vyjíždějí štiky za potravou.

 

David jako jediný muškaří. Včera se mu dařilo a dnes je to stejné. Dlouhým strímrem pochytává rákosové porosty. Pomalé vlnění chlupů na nástraze je pro štiky neodolatelné.

 

Brzy kotvíme v řídkém porostu mladého rákosu. Moc si od toho neslibuji. Všude okolo vidím na dno. Není divu! Vždyť je tady sotva půl metru hloubky.

 

To ovšem nevadí číhající štice. Ukrytá ve změti dlouhých trav číhá na kořist. Běda okounovi, který se dostane do její blízkosti.

 

Napodobeninu okouna sice nemám, ale brzy se ukazuje, že to vůbec nevadí. Štika si dala říci i na velkého Slidera v barvě bílé ryby.

 

Po několika divokých výpadech se snaží štika alespoň zamotat v podvodním rostlinstvu. Měkké trávy jí ale příliš nepomohou a tak ji během krátké chvíle bez problémů vytahuji.

 

Když jsme v nejlepším, objevuje se kousek od nás švédská loď s posádkou. Rybáři na celém světě si dobře rozumí. Stačí jen ukázat…

 

No dobrá! Když on chytil tak velkou rybu, tak my ještě větší! Musíme si poposednout, abychom se díky rozpaženým rukám vůbec vlezli na loď. Jejda! Vypadá to snad, že má někdo pochyby o našich úlovcích?

 

Ranní chytání a dost. S těžkým srdcem opouštíme krásné lesní jezero, ale pospícháme dál. Překračujeme hraniční řeku a už jsme v Norsku. Jako mávnutím kouzelného proutku mizí komáři a začíná jiný svět.

 

Nestačím se divit, jak je Norsko velmi pohostinné. Na přivítanou dostáváme místní specialitu – kávu s kozím sýrem. Pozvání do líhně alpských sivenů ale také neodmítáme...

 

A když se dozvídáme, že se generační několikakilogramové ryby každoročně vypustí do blízkého horského jezera, pospícháme rychle k vodě.

 

S režisérem si v kanoi velmi dobře rozumíme. Celou cestu k přítoku mlčíme. Hledíme do hlubin jezera i na zasněžené vrcholky hor. Nasloucháme tichu, které vzácně přeruší jen křik jeřábů popelavých.

 

Jak jsem se těšil, tak jsem najednou rybářsky velmi zklamaný.

Voda je neuvěřitelně průzračná. Do několikametrové hloubky je běžně vidět. Byli jsme varování, že rybařina je zde velmi těžká. Ryby jsou teď v létě na velkých hloubkách a tak nikdo z nás nemá ani záběr. Stejně jsou na tom také norští muškaři.

 

O to více si ceníme návratu do naší krásné dřevěné chaty. Praskající oheň v krbu a útulné prostředí nám dává rychle zapomenout na chvíle rybářského neúspěchu.

 

Pokračování příště

Film z výpravy můžete objednat zde: http://www.rybarskefilmy.cz/ID00168/dvd-laponsko-od-baltu-k-atlantiku-100-min/

Text i foto: Milan Rozsypal - Milhaus