Ještě nedozněl zvuk slavnostního banketu a my už odjíždíme k řece Vindelälven. Získat na ni povolení je obtížné a nejlepší lov? Ten je přece v noci!

 

Severské noci jsou od našich odlišné. Vždy pro rybáře zůstává trocha světla na cestu a pro nához. Řeka připomíná proud tekoucího zlata. Také ryby ztrácí v noci přirozenou plachost. S větší intenzitou se pouští do shánění potravy.

 

Stejně divoce se pouští za získáním potravy i s obtížný hmyz. Muchničky umí řádně potrápit. Někteří před nimi utíkají do auta. Jiní na ryby. K ránu ale připomínají spíše chodící mrtvoly. Nakonec usínám za velké ztráty krve v kouři z ohýnku a ve spacáku s hlavou zabalenou v celtovině.

 

Ze spacáku mě vytahuje až purpurově zbarvený obzor a temně hučící řeka. Vidět rodící se den a ulovit krásnou rybu, to je sen každého, kdo zdejší řeku navštíví.

 

Podle místních rybářů je nejlepší dobou noc, ale já jsem úspěšný až s příchodem bílého dne.

 

Škoda jen, že jsou to pouze malé ryby. Průměrná velikost ryb je tak 25 cm. Je to krásné, milé, ale malé. Co naplat. Velké ryby nemusí být vždycky při chuti.

 

Severské lesy jsou krásné. Velebné a nedotčené. Plné plodů a nečekaných houbařských úlovků.

 

Velká kamera a slovo televize nám otevírá cestu i na farmu tažných severských psů. Opravdu je na co se dívat. V duchu si však říkám: „Nejsou v těch psech zakleté modrooké lidské bytosti? Všemu rozumí a poslouchají na slovo."

 

Dlouho se však nezdržíme. Jsme pozvaní od našeho průvodce na jeho osobní rybářský revír – vzdálené jezero ukryté v rozlehlých lesích.

 

Ještě než spustíme člun na vodu, tak se kluci přesvědčují o rybnatosti zdejších vod. Stačí jen nahodit pod dřevěnou lávku a už má Michal prvního okounka.

 

Je to zvláštní rybolov. V rákosových porostech a na jejich krajích jsou obrovská hejna okounů, kteří nehledí na velikost nástrahy. Sedmicentimetrový Slider od Salma je pro ně jako malina.

 

Nepomohla ani výměna za wobleru za větší velikost. Okouni na to nehledí. Dokážou natáhnout svoje nenasytné tlamy tak, že tam nacpou i ten největší trojháček.

 

Chování útočících ryb na povrchové nástrahy je naprosto ojedinělé. Wobler dopadá na hladinu. Rozbíhá se kolébavým během. Vtom se rozvlní vzdálené rákosí. Vše je dílem okamžiku. Ani závěrka fotoaparátu nestačí řádně zachytit otevřený štičí chřtán, blížící se po hladině.

 

A pak se stalo to, co každý rybář podvědomě očekává. Střet s nástrahou! Na poslední chvíli se útočící ryba zlomí do prudkého oblouku. Všude stříká voda. Tvrdá rána do prutu vystřeluje wobler nad hladinu. Štika ho dostihuje právě tady.

 

Brutální útok číhající štiky končí dopadem do vody. Překvapení neberou konce. V prvním okamžiku se štika podivuje, co je to za tuhou rybku. A mě je zase záhadou, za co vůbec štika visí, když ji vedou trojháčky z tlamy.

 

Ten večer si každý z nás pěkně zachytal. Dokonce i pan režisér je spokojený. Tak napínavé záběry umocněné krásnou přírodou zalitou posledními paprsky se nepodaří získat každý den. Jen nedostatek světla nás zahání z vody na břeh.

 

Pokračování příště

Film z výpravy můžete objednat zde: http://www.rybarskefilmy.cz/ID00168/dvd-laponsko-od-baltu-k-atlantiku-100-min/

Text i foto: Milan Rozsypal - Milhaus