Ranní cesta ke vzdálené řece Umeälven dobře ubíhá. Z klimbání mě probírá varovný výkřik.

„Bacha! Co se tady motá ten paroháč?!  A ještě za zatáčkou!“ zlobí se Michal.

 

Sob si z toho evidentně nic nedělá. Pokračuje ve své cestě po prostředku silnice a směje se, jak nás nedočkavé rybáře rychle zastavil.

 

Kdysi jsem slyšel o skandinávských řekách širokých, že na druhý břeh nelze skoro dohlédnout. Teď u jedné takové stojím. Zatím co já se „kochám“ vyjíždí další dvě lodi s rybářskou a filmařskou výbavou na vodu.

 

Velká a neznámá řeka je pro mě špatně čitelná. Nevím, kam plout a ani na co chytat. Ale to jsou věci, které mě netrápí. Věřím své nástraze a svému boatu. Tak jsem se ani nenadál a už čelím prvnímu ataku Slidera.

 

Útok je opravdu mohutný. V momentě jsem zalit sprškou vodní tříště.

 

Oslepen proudy rozstřikující se vody nestačím ani vnímat blížící se nebezpečí. Vystřelená štičí raketa letí přímo na můj boat.

 

Dopad na loď by byl neuvěřitelně tvrdý. Ještě štěstí, že mám gumové plavidlo. Od něj se štika odráží jak od trampolíny.

 

Jako by omráčená, zůstává stát chvíli pod hladinou. Sbírá síly k dalšímu úniku. Také já mám alespoň chvíli čas na prohlídku škod po štičím útoku. „Je to dobré!“ musím spokojeně konstatovat. Trojháčky wobbleru v štičí mordě minuly nafukovací duši plavidla o pověstný vlásek.

 

Jenomže štika na nic nečeká. Prohnutá do oblouku vyráží. Zůstává za ní pouze zvířená brázda vody.

 

Vzrůstající odpor brzdy zvedá štiku na hladinu. Zuří nad svou bezmocností. Všude okolo vaří voda.

 

Náhle mění taktiku boje a mizí až ke dnu. Tady v tichu a v blízkosti cihlově červeného dna nachází ztracenou jistotu. Má to však ještě malý háček a ten jí stále pevně visí v tlamě.

 

Využívám převahy nad unavenou rybou. Opírám se do prutu. Štika už je na hladině.

 

Poslední závar na hladině. Je dobojováno. Uvolňuji trojháčky a vracím rybu do svého rodného živlu.

 

Rozjímám nad krásou, která mě obklopuje. Tak nějak mimoděk se dostávám k tajemným kamenům spojených řetězem. Kdo ví, k čemu slouží?

Najednou mám odpověď: „Vždyť to je symbol! Je to poděkování. Vodě, zemi a nebi. Ten řetěz vyjadřuje naši pevnou sounáležitost s přírodou!“ uvědomuji si krásné poselství neznámého tvůrce.

 

Brzy se ocitám uprostřed vodních trav. Mělká zátoka je jich plná. Také štiky jsou zde při chuti. Vytahuji několik malých „kudel“. Vrcholem všeho je, že štiky útočí i na wobler, který pluje na hladině bez jediného pohybu.

 

Nahazuji z co největší dálky. Snažím se, co nejméně si takový rybářský ráj poplašit. Když pověsím wobler za trávy, tak jen silně zaberu…

Ouha! Ohnutý prut je jak katapult, který vystřelil wobbler přímo do mého boatu. Bublinky unikajícího vzduchu svědčí o tom, že druhý útok na mé plavidlo je smrtící.

Pomóc! Potápím se! Rozepínám karabinu. Wobler pevně vězí v boatu. Nejde vytáhnout.

 

Jak je ta karabina volná, tak tam jen tak pro radost zapínám Salmo wobbler s hlubinou lopatkou.

„Musím rychle ke břehu, tak ať nejedu s prázdnou!“ omlouvám své konání.

Jenže se trefuji do hejna okounů. To je nádhera! Co nához to záběr! Zapomínám na celý svět. Přerušuje mě až volání kamarádů:

„Co tady děláš na tom napůl vyfouknutém boatu?“

„Ha! Vždyť já se potápím! Pomóc!“

 

Jedna loď mě rychle přivazuje na dlouhé lano a táhne ke břehu. Kdo by ale odolal? Za chvíli zase zapomínám, že se zanořuji stále hlouběji. Nenápadně vypouštím wobler. A hle! Ono to stále bere! David mě fotí, režisér natáčí a já stále propadám hloub a hloub do hlubin rybářské vášně...

 

Pokračování příště

Film s názvem LAPONSKO od Baltu k Atlantiku, který jsme na naší cestě natočili, můžete objednat na adrese:http://www.rybarskefilmy.cz/ID00168/dvd-laponsko-od-baltu-k-atlantiku-100-min/

Text i foto: Milan Rozsypal - Milhaus