Skandinávská Odysea - 4. díl

Nakonec jsem rád, že jsem zde sám. Naše kamera totiž loví na vzdálené řece záběry pstruhů. Tiché rybaření se totiž vyplácí. Rákosové porosty podél břehu jsou ideálním úkrytem pro číhající štiky.

Kladu jeden nához za druhým podél rákosových stvolů. Mám jistotu. Věřím si. Záběr musí přijít. A opravdu! Štika je jak vystřelená raketa. Napůl v letu chytá nástrahu a uniká po hladině.

Okamžitě po útoku mizí v hlubinách. Vyměňuji fotoaparát za podvodní. Řeka mi tak odkrývá nejedno tajemství.

Ryba cítí nebezpečí, které ji provází. Čím hlouběji se potopí, tím je bezpečněji. Věřím, že vnímá každý můj pohyb. Cítí každý pohyb prutu i vystupňované napětí ve vlasci.

Její boj o život neznamená jen sílu, ale i velkou rozvahu. Každý výpad znamená pro rybu velké riskování. Velký únik se vyplatí, jen když je v blízkosti závada, do které se může zamotat.

Tentokrát to ale nevyšlo. Štika si vybrala měkké chaluhy, které nevydržely nápor divokého útoku.

Těžko říci, kdo je více překvapený. Ryba se určitě podivuje, že ji ta proklatá svazující nástraha ještě neopustila. Pro mě je zase velikým překvapením, že po takovém divokém vymetení podvodního rostlinstva ještě zůstává na háčku.

Chvíli bezradně stojí. Je oslepená! Velké placaté Salmo ji zakrývá jedno oko a druhé je překryté chomáčem utržených podvodních rostlin.

Nakonec její tygrovaná tlama, dříve tak bojovná, stoupá k hladině. Oslabená vlastní bojovností, oslepená posledním únikem se vzdává.

Potichu se vynořuje kousek od mého boatu.

Kdo by to řekl, že se dá zlákat na Slidera v barvě slunečnice. Zdejší skandinávské řeky takového tvora určitě nikdy nehostily, ale přesto je zde jeho imitace úspěšná.

Teprve při uvolňování trojháčků si uvědomuji, jaké měla štika štěstí. Jeden trojháček ji jen o kousek minul oční bulvu. Jsem rád, že se mohla vrátit zpět do vodního živlu s relativně malým zraněním, které, jak doufám, se jí brzy zahojí.

Brzy nacházím na řece rozlehlou zátoku ozdobenou lekníny. „Tak tady je to pravé místo pro romantické rybáře!“ Raduji se při pohledu na klid, který se zrcadlí na hladině.

Ťuk! Ťuk! Škub! Cuk! Podvodní cestu mému wobleru něco zkřížilo. „Takové jemné cukání? To budou asi vodní stonky rostlin!“ myslím si. K mému překvapení se ale objevuje na hladině ježatá ploutev.

Okoun chvíli „okouní“ u hladiny. Nevěří svým očím, že by ho někdo mohl napálit.

Pomalu sklápí ostnatou ploutvičku a mizí nenápadně v hlubinách. Následuje pár divokých úniků až k samému dnu řeky.

Veškeré okouní snažení ukončuje rázně prostorná síť příručního podběráku. Krásný severský okoun měl 39 cm a navzdory mému zakaboněnému zevnějšku mě velmi mě potěšil.