Možná si někdo z Vás, pozorných čitatelů, vzpomene na své osobní zážitky, které se určitě taktéž nepodobají jako vejce vejci. Věnuji řece Dyji další letní a navíc prázdninový týden svého života. Rozhodl jsem se dobrovolně podstoupit něco podobného, jako v roce minulém. S tím rozdílem, že zhruba před rokem jsem lovil dravé ryby v úseku téměř nedotčeném. Nyní jsem se rozhodl svůj lov spojit s tou částí toku, která je výrazně dotčena působením a činností člověka.

 

Prvním rozdílem mezi oběma úseky, se kterým se po příchodu k řece setkávám, je naprosto odlišná členitost břehu, profil a stavba dna. Zatímco loni byl spodní úsek řeky Dyje pomalejší, dno písčité až bahnité a výška vodního sloupce se pohybovala kolem dvou metrů, zde bylo vše jinak.

Nezbývá, než začít přemýšlet, zkoušet a úspěšně použít některou z přívlačových technik. Pravdou je, že monotónnost přívlače na dolním toku rázem vystřídala zábava a potěšení. Všechny uvedené aspekty rázem dodají rybáři chuť a odvahu častěji měnit nástrahy, zvládat techniku a neustrnout ve stereotypu. A úspěch se dostaví. Snad.

Stejně tak jako všude jinde ve světě, tak i na tuzemských revírech patří mezi nejdůležitější činnosti rybáře vyhledávání ryb. Následně pak i výběr míst, vhodných pro jejich lov. Najít ryby ve zhruba metrové hloubce se může zdát na první pohled snadné, ale je potřeba si tuto dovednost vyzkoušet. Řada úseků, které neoplývají během letních měsíců dostatkem vody a navíc jsou trvale znečišťovány vším, co je spojeno s činností pána tvorstva, se nemusí zdát pro rybolov až tak atraktivní. Specifickými kapitolami jsou menší řeky a potoky vůbec. Žádný z těchto faktorů však nevylučuje výskyt větší ryby. Začátek prázdnin trávím tedy na městském úseku řeky, ale i tak neustále přemýšlím nad opodstatněním svého rozhodnutí.

,,Nechci nahodile prolovovat jednotlivá místa toku a čekat, která z dravých ryb se na nástrahu pověsí.“ Poslouchám nápovědu ve stylu nejmenovaného bankovního ústavu. Chci a mým cílem je postupně zjistit, kteří predátoři naší ichtyofauny se zde vyskytují a zda je možné několik zástupců dravé populace úspěšně odlovit.

Prvním dravečkem, kterému se chci věnovat, je všudybyl okoun. Voda je čistá a na prosluněných místech je zhruba půlmetrová viditelnost. Okoun vyniká dobrým zrakem, takže volba padá na monofil slabšího průměru. Jako nástrahu vyzkouším marmyšku ozdobenou několika nastraženými hnojáčky. Obvykle ji používám při lovu na dírkách, případně na přehradě při lovu z lodi. Tato technika se ovšem vyznačuje širokou škálou uplatnění. Vyzkouším tedy její úspěšnost při lovu z břehu. Nástrahu neodhazuji, ale potápím v blízkosti kamenitého břehu směrem ke dnu a za pomoci chvění špičky vláčecího prutu ji pomalu nadzvedávám. I když nevím, zda se zde okoun vyskytuje, pokračuji v jemném poskakování. Záběry nepřicházejí, proto měním hnojáčky za gumovou patentku a v neustálém pomalém přitahování marmyšky nepokračuji. Držím ji těsně nade dnem a sem tam ji nahodile nadzvednu. Posouvám se tak pomalu směrem po proudu. Tato hra končí jemným klepnutím a po záseku (jestli se tak dá pomalému pohybu zápěstím říkat) vytahuji asi patnácticentimetrového candátka. Opatrně jej pouštím a pokračuji v lovu dál.

Hra, kterou jsem rozehrál, začíná přinášet své ovoce a z vody postupně vytahuji hned několik okouních dorostenců. Pohyb marmyšky postupně zrychluji a daří se mně chytat i pomaleji myslící zástupce hejna okounů.

Koncentrace, která je při tomto způsobu lovu velmi důležitá, asi po hodině v téměř nesnesitelném vedru opadá. Navazuji Relax systém a volný háček postupně osazuji klasikou, twisterem, kterého po čase střídá ripper. Tmavěžlutá, zelenožlutá, stříbrná. Nic. Až imitace průhledného gelu se stříbrnými flitry slaví úspěch. Banjo buď pozdraveno. Hned několik okounů se dívá na nebe obaleno atmosférou léta. Totální zlom však nastává v okamžiku, kdy Banju koušu hlavičku. Odlehčená nástraha mění svou velikost i způsob pohybu a při důkladném prohledávání okouních hradů nastává doba hojnosti. Všichni ulovení okouni ovšem mají do patnácti centimetrů.

 

Pokračuji s pomocí proudu a zpomaleného pohybu mé tělesné schránky v dobře rozehrané partii. To, co nedokázaly twistery, ani rippery rozličných tónů barev, průhledné Banjo ano. Jeho nasazení se ukázalo být šťastnou volbou. Jediným jeho nedostatkem se zdá být malá odolnost - po několika rybách je zralé na technickou prohlídku.

Znaven horkem končím a po zbytek odpoledne se věnuji koupeli a úklidu všeho, co lidé dokázali do řeky dopravit. Nacházím kružítko, zámek na kolo, několik zbytků sklenic, čelist z kance, atd. Zkrátka nepořádek, na který naráží rybář téměř denně a pomalu, ale jistě jej mnozí z nás berou jako samozřejmý.

 

Další dny se věnuji spíše experimentování. Hodlám použít silnější vlasec, i když vím, že kombinace jemného vláčecího prutu a osmnáctky vlasce nebude tím pravým ořechovým. Protože se ale chci následující dva tři dny věnovat štikám, vylučuji (vzhledem k použité sestavě) použití třpytek a plandavek. Zaměřuji se spíše na twistery, rippery a jejich vzájemnou kombinaci tzv. twisterorippery. Kombinuji pomocí zapalovače části jejich těl, případně se snažím jednotlivé originály barevně oddělit. Osvědčeným spouštěcím mechanismem útoku dravce a štik především je použití oranžové barvy (platí to alespoň v lokalitě mého současného rybářského působení).

Stříhám tedy jednobarevné, málo používané modely a výsledkem je bílé tělo twisteru s oranžovým ,,ripper“ zakončením. Proč právě tato nástraha na štiky? Vzhledem k menší výšce vodního sloupce podél krajů chci vést nástrahu co nejpomalejším tempem. A twisteroripper se mi zdá o něco účinnější při pomalejším tempu vedení, než běžně používaný twister (počítám samozřejmě s pomocí proudu řeky). S optimálně sladěnou sestavou se přibližuji k vodě a výsledkem mého následujícího snažení jsou dvě, zhruba půlmetrové štičky.

 

Teplé počasí drtí rekordy i v následujících dnech. Upouštím od prolovování úseku těsně nade dnem a posouvám se blíže k vodní hladině. Zároveň vracím osvědčené povrchové woblery Rapala zpět do boxu a zkouším šedesátkovou plovoucí verzi Gloog (jeden z krasavců ze série Nike). Jedná se o univerzální nástrahu, která dává rybáři při zvládnutém způsobu vedení velkou šanci na ulovení bolena, tlouště, ale také candáta. Navíc se většina barevných variací těchto woblerů skvěle hodí k lovu ve dne i v noci. Větší úspěchy s ním ovšem dnes neslavím. Několik tlouštích dorostenců je slabou náplastí.

 

Proto sahám po mém oblíbenci ze série Hektor. Pětatřicet milimetrů v plovoucím plášti, stříbrno-bílá barva s červenou hlavou. Tato smrtící kombinace již několikrát zachránila čest mého rybářského praporu. Nástraha svým pohybem umně napodobuje odrostlejší rybí potěr, má rychlou akci se střední amplitudou horizontálního pohybu. Jeho chod je prostě plynulý (zvláště kolem kamenů).

Další parný den. Druhým hodem, těsně po poledni, se na Hektora, vedeného v blízkosti kamenitého břehu, něco pověsí. Zprvu to tipuji na menšího bolena, který ještě před chvílí naháněl ročky ouklejí zprava doleva. K mému úžasu se mně před očima vynoří krásná ostroretka. Padesát jedna centimetrů! Má radost nezná mezí. Není to velká štika, nebo trofejní candát, ale první odměna mého bezmála týdenního snažení. Že to není odměna poslední, na to opojen radostí ani nemyslím.

 

Večer vyrážím do boje již jen s woblery. Na Rapalku přichází sumec a na Glooga Kalipso i slušný candát.

 

Plovoucí Kalipso šedesátkové velikosti se stalo mým věrným společníkem poté, co jsem s povděkem hodnotil jeho umírněný chod a vynikající akci. Přední část tohoto wobleru, i přes fakt, že je poněkud širší, nebrání tomuto provokatéru hlubin v jeho plynulém chodu. Po dvou dnech jsem se rozhodl vyzkoušet jej i ráno. Ale po několika dnech úmorného vedra člověk zjišťuje, že se nad ránem spí nejlépe. Proto i otevření očních víček po čtvrté hodině ranní není věc jednoduchá. Dutinou ústní zívám ještě po příchodu k vodě.

Kalipso se zanořuje a již po druhém hodu se jej zmocňuje nebývalá síla. No nebudu to protahovat. Po odměně v podobě okounů, candátů, štik, ostroretky, sumce a několika tloušťů přichází pomyslná třešnička. Sedmdesát čtyři centimetrů velký bolen.

 

Nádhera. Vedro, nedostatek spánku a pocit únavy střídá radost. Líto je mi snad jen další etapy prázdnin, která již uplynula.

 

Zajímavé úseky našich toků nemusíme hledat jen v oblastech člověkem téměř nedotčených. Jsou i v centrech měst a obcí. Není tu sice takový klid, rybář se musí chtě nechtě obrnit trpělivostí a ledacos překousnout, ale pokud to nevyzkoušíte, nehodnoťte. Jde každopádně o jednu z cest, kterou není potřeba opomíjet.

 

Text i foto: David Starnovský - Johnek