Na sever

Jedním z nápadů byl i návrh, že bych mohl jet s nimi a pak odletět domů. Projevil jsem sice nadšení, ale moc šancí jsem tomu nedával, ostatně jako většině plánů vymyšlených na vysokoškolské koleji v pozdních hodinách po nějaké té lahvince. Ale jak se čas odjezdu blížil, utvrzoval jsem se v tom, že to všichni myslí vážně a tak se stalo, že jsem 15. srpna večer nasedal s plnou polní do Edova nového auta a vyjížděli jsme vstříc našim dobrodružstvím.

Prvně nás čekalo zvládnout asi nejnáročnější cestu přes Polsko. Tamní silnice nejsou v moc dobrém stavu a tak jsme si oddychli, když jsme tuto zemi po 12 hodinách nepřetržité jízdy překonali a namířili si to do Litvy. Tam nás čekala první zastávka ve starobylém městečku Trakai. Do Trakai jsme dorazili v ranních hodinách a přivítalo nás krásné slunečné počasí, třpytící se jezero a uprostřed něho se tyčil nádherný vodní hrad.

Nás však víc fascinovala čistá jezera než hrad a tak jsme po krátké prohlídce hradu a městečka nasedli do auta a vydali se dál Litvou hledat nějaké příhodné místo k táboření. Po několika hodinách jízdy po znatelně lepších silnicích vedoucích krásnou litevskou přírodou jsme narazili na odbočku k nějakému malému autokempu. Majitel byl velmi vstřícný a nechal nás tam stanovat za poměrně příznivou cenu.

Jezero, u něhož se kemp nacházel, nás okouzlilo a tak jsme se ještě ptali jak je to s rybářským povolením. Poradil nám, že pokud se budeme pohybovat pouze v areálu kempu, že prý nemusíme nic takového řešit, ale že to není zrovna dobré místo pro rybaření. A měl pravdu. Po tisících náhozů a stovkách změn nástrah se Edovi podařilo ulovit dva malé okounky, ale zklamaní jsme nebyli, čekala nás ještě dlouhá cesta.

Po noci strávené v kempu jsme se opět vydali na cestu. Naším dalším cílem bylo nejstarší město na území Litvy a to Klajpeda. Klajpeda je také jediný litevský přístav v Baltském moři. Nás zde však zajímalo jiné místo. Tím byla Kuršská kosa. Přírodní rezervace rozkládající se na dlouhém poloostrově. Jedná se o písečný poloostrov s plážemi a především s vyhlášenými písečnými dunami. Najednou se ocitáte v jinéme světě. Vůbec si nepřipadáte jako v pobaltském městě, ale chvílemi jako na Sahaře, nebo snad i Divokém západě.

Na poloostrov se dostanete asi dvacetiminutovou jízdou trajektem, který jezdí mezi Kuršskou kosou a Klajpedou každou chvilku. Kosa se nám tak líbila, že jsme zde zůstali až do stmívání, kdy bylo již pozdě vyjíždět někam hledat nocleh. Proto jsme zůstali na poloostrově a hledali místo, kde bychom přespali. Pod náspem, za kterým se táhla několikakilometrová písečná pláž, už parkovaly čtyři obytné vozy, ze kterých se ozývala elektronická hudba a všude okolo se potulovali psi a dredaři. Na otázku, zda je zde dovoleno takhle tábořit, jsme dostali odpověď, že oni už tu takhle přebývají třetí den.

Usoudili jsme, že jeden stan navíc už taková přítěž nebude. Rozdělali jsme tedy stan, uvařili jídlo a šli popít něco z našich zásob na pláž. Z Klajpedy jsme se další den odebrali do nedalekého přímořského letoviska a zároveň lázeňského města Palanga. Byli jsme překvapeni, že v těchto končinách najdeme nádherné přímořské letovisko s písečnými plážemi a vším tím, co známe třeba z destinací na Jadranu. I samo město je hezké a udržované, zkrátka turistické centrum.

V Palanze jsme strávili půl dne, ale podařila se nám udělat pouze jedna jediná fotka. Na svědomí to měly tamní slečny. Pojali jsme podezření, že tam buď nejsou žádné ošklivé dívky, nebo mají zákaz vycházení. Protože kolem nás proudily davy nádherných děvčat, na focení nebyl zkrátka čas. Jestli někdy na dovolenou k moři, mám jasno. Ani se nám odtamtud nechtělo, ale lovecký pud přemohl ten rozmnožovací a tak jsme nasedli do auta a mířili dál na sever.

Před námi byla poslední zajímavost v Litvě, která stojí za zmínku a to Kryžiu kalnas neboli hora křížů. Je to pietní a poutní místo na severu Litvy. Malé návrší je zde poseto desítkami tisíců křížů, které sem přinášejí turisté a poutníci z celého světa.

Naše další kroky vedly přes hranice do sousedního Lotyšska. Tam jsme chtěli navštívit hlavní město Rigu.

Riga je opravdu krásné město. Prošli jsme si její centrum a zavítali jsme i na tamní rybí trh. Při pohledu na tu krásu, jsme se zde již déle nezdržovali a vydali se za naším dalším cílem, kterým bylo Čudské jezero v Estonsku. Čudské jezero je čtvrtým největším jezerem v Evropě a leží na hranici Estonska s Ruskem. Zde jsem našli krásný malý kemp, kde jsme se na dva dny za příznivou cenu utábořili a chtěli zkusit rybářské štěstí.

Bohužel jsme asi zvolili špatnou část jezera, protože v místech, kde jsme přebývali, byla  příliš mělká voda, a tak i když člověk zabrodil něco okolo 100 m od břehu, stále měl vodu do pasu. Loďku jsme s sebou neměli a tak jsme dva dny jenom neúspěšně bičovali vodu. Kompenzací nám však byla nádherná příroda a malebné trhy v nedaleké vesničce.

Naší poslední zastávkou před vjezdem do vytouženého Finska bylo hlavní estonské město Tallin. To nás okouzlilo svým udržovaným historickým centrem, kde jsme k našemu překvapení objevili dokonce i hospodu U Švejka.

Holt svět je malý a Češi jsou všude. Trajekt do Finska nám samozřejmě ujel, tak jsme přenocovali na parkovišti v jakémsi lesíku a druhý den ráno jsme se již plavili přes Finský záliv.

Ve Finsku jsme se již nechtěli zdržovat jinými zastávkami, než těmi rybářskými. Proto jsme si na prakticky modře zabarvené mapě Finska našli místo, kde jsme doufali v úspěch a jeli co nejrychleji. Po velmi kvalitních finských silnicích a dálnicích jsme odpoledne dorazili do městečka Kangasniemi. Zde jsme se chtěli jako naprostí laici jedoucí jak se říká na blind, informovat o možnostech rybaření na místních jezerech. Navštívili jsme informační centrum, kde nám velmi ochotná slečna nabídla nepřeberné množství chat, které bylo možno si pronajmout. Vybírali jsme spíš podle ceny a nakonec jsme si vybrali.

Slečna poté kontaktovala majitele chaty a domluvila nám s nimi schůzku. Na parkovišti nás přivítala příjemná paní a její cizího jazyka neznalý  manžel. Pomohla nám vyřídit týdenní rybářské povolení a odvezli nás do asi 10 km vzdáleného přístavu, kde jsme vyfasovali člun a přesunuli se po vodní hladině nádherného jezera na ostrov, kde mezi břízami prosvítala krásná dřevěná chata, která se měla stát na příštích několik dní našim domovem. Všechno okolo nás nám úplně vyrazilo dech a tak navážení věcí na ostrov trvalo až do večera. Po zabydlení jsme usedli na terasu chaty, rozdělali láhev na uvítanou a tiše jsme vstřebávali ten neuvěřitelný klid a západ slunce nad jezerem.

Unaveni z cestování a vstřebávání dojmů jsme druhý den vstali až po desáté hodině. Během snídaně jsme připravili pruty a domluvili plán lovu. Jenomže nikdo z nás neměl s místními podmínkami žádné zkušenosti a tak jsme vyrazili na jezero úplně naslepo. Neměli jsme nejmenší ponětí, kde zde ryby hledat a proto náš první den skončil úplnou nulou. Byli jsme z toho lehce zklamaní, ale neházeli jsme flintu do žita.

Chata z hladiny jezera

Další den se po náročném večeru podařilo vstát časně jenom mě a Láďovi, ale náš ranní lov byl opět bez úspěchu a tak jsme se vrátili dohnat spánkový deficit. Kolem oběda nás vzbudil Eda, který jako první z nás zaznamenal úspěch v podobě menší štiky. Přes svou zanedbatelnou velikost byla pro nás v tu chvíli důležitým důkazem, že to jde. Neváhali jsme ani chvíli a vyrazili jsme. Zvolili jsme úplně jinou taktiku a to prochytávání míst poblíž břehů s hustým porostem. Tato taktika se vyplatila a všichni jsme se mohli radovat z našich prvních finských úlovků.

Edova štika z okraje rákosového porostu

Další dny jsme postupovali podle stejného plánu a zkoušením různých nástrah úspěchů stále přibývalo. Všechny úlovky však měly od 50 do 70 cm a o vysněnou „metrovku“ ne a ne zavadit.

Vše se změnilo při zastávce v jedné mělké úžině mezi dvěma ostrůvky. Eda nahodil velkou plandavku k zarostlému břehu. Když vedl nástrahu okolo velkého kamene čnícího z vody, dostal do prutu obrovskou ránu. Hned po záseku si to ryba namířila přímo za onen kámen a tak jsme se chopili vesel a museli jsme popojet kousek na vodu, aby Edův vlasec nebyl přeřezán o ostré hrany. Edovi se dařilo protivníka držet v bezpečné vzdálenosti od kamene i vodních trav a po několikaminutové přetahované se vedle lodi vyvalila štika, která měla podle odhadu něco málo přes metr. Všichni jsme na ni zírali jako na zjevení, nikdo z nás totiž tak velkou štiku na vlastní oči ještě neviděl. Dříve než jsme však sáhli po podběráku, se štika vzchopila k poslednímu výskoku a Edovu třpytku vytřepala z tlamy. Všichni jsme seděli v lodi jak opaření a nikdo nic neříkal, ale jedno bylo jasné, na tomhle místě nejsme naposledy.

"Naše" jezero

Ten den jsme se ještě pobavili lovem okounků v jedné mělké zátoce a v odpoledních hodinách nás hlad donutil vrátit se na chatu. Už nám lezly krkem všechny ty konzervy, které jsme pojídali už druhý týden, tak jsme se rozhodli pro příjemnou změnu a to pro houbovou smaženici. Slovní spojení „jít na houby“ v místním významu znamenalo pouze obejít chatu a měli jsme hub, že jsme to nemohli pobrat. Po výborné večeři jsme absolvovali každovečerní saunu a příjemně unaveni jsme usnuli.

Eda s houbou

Následující den se Láďa rozhodl, že je třeba využít obrovského množství borůvek rostoucích doslova všude! V hodně improvizovaných podmínkách se jal upéct borůvkový koláč, který i přes naši původní nedůvěru chutnal výborně.

Čekal nás další den na jezeře, který díky našim hromadícím se poznatkům přinesl ještě větší množství úlovků než v předchozí dny, ale pořád jsme museli myslet na tu nešťastnou událost s velkou štikou. Večer jsme u piva domluvili taktiku na další den a rozhodli se, že ji prostě musíme ulovit.

Časně ráno jsme naložili loďku vším možným a vyrazili jsme na již známé místo. Když jsme dorazili do úžiny, rozdělili jsme si úseky a vybrali nástrahy. Eda zvolil opět velkou stříbrnou plandavku, Láďa dvoudílného woblera a já velké „kopyto“ v imitaci perlína. Místo jsme prohazovali téměř hodinu, ale bez úspěchu. Pak jsem jeden nához umístil těsně vedle kamene vyčnívajícího z vody a pomalu táhl nástrahu těsně vedle něj. Když jsem se s ní dostal na úroveň hrany kamene, můj prut ztěžkl, ohnul se a nešlo navíjet. Myslel jsem si, že jsem uvázl o kámen. Zkusil jsem se silněji opřít do prutu. Tah nepovolil, naopak celá „vázka“ se rozjela přímo k zarostlému břehu. Nečekal jsem na nic a zasekl jsem.

To co se dělo potom, mělo dost krátký průběh, ale ani tak na to nezapomenu. Hned po záseku si ryba rozmyslela svoji trasu a namířila si to přímo za kámen. Můj prut byl ohnutý jako ještě nikdy před tím, ryba si nekompromisně brala vlasec z navijáku a nedala mi nejmenší šanci. Bylo jen otázkou času, než mi vlasec přebrousí o ostrou hranu kamene což se také stalo. Další setkání s „metrovkou“ pro nás tedy dopadlo opět nešťastně.

Pro zlepšení nálady a další zpestření jídelníčku jsem se rozhodli, že bychom mohli ochutnat, jak místní štiky chutnají. Udělali jsem tedy výjimku a dvě jsme si vzali. Láďa jako kuchař opět nezklamal a jeho štika smažená, na grilu i uzená byla vynikající.

Láďa a jeho štika

Probudili jsme se do dne, který měl být pro nás poslední na tomto nádherném místě. Letadlo mi však letělo až za dva dny a tak jsme se rozhodli zavolat majitelce chaty, zda by bylo možné tu zůstat ještě jednu noc navíc. Paní byla velice ochotná. Byla ráda že se nám tu tak líbí a za noc navíc ani nechtěla nic připlatit. Když jsme se jí ptali, jak proběhne předání chaty, s ledovým klidem nám sdělila, že zamykat není třeba, klíče ať necháme na stole, člun přivážeme v přístavu a že ona si to tam někdy převezme.

Milé zjištění, nezamyká se, nekrade se, naprostá důvěra ve slušné jednání, zkrátka jiný kraj, jiný mrav.

Naše balení tedy bylo o den odloženo, takže jsme vyrazili na náš poslední den na jezeře. Smířeni s tím, že sen o „metrovce“ si necháme ještě nějakou dobu zdát, jsme si chtěli hlavně užít poslední finský rybolov a bavili jsme se chytáním štik ve velikosti 50 – 70 cm, kterých je tu, jak jsme zjistili, opravdu dostatek.

Autor s úlovkem

Za zmínku stojí ještě úlovek menšího mníka, který se Edovi pověsil na malého twistera!

Večer jsme už jen pobalili věci, užili si poslední saunu a při sklence dobrého pití jsme rekapitulovali své zážitky, kterých bylo za poslední dny až moc. Druhý den jsme vyrazili časně ráno směr Helsinky, kde mě kluci vyložili na letišti a jeli vstříc novým dobrodružstvím, už ne rybářským, ale studijním.

Vím že to není jako články od zkušených lovců, kteří do těchto končin jezdí pravidelně, vědí o místních poměrech a štiky přes metr jsou pro ně, na rozdíl od nás, běžným úlovkem. Ale naše silně amatérská výprava se podařila. Zavítali jsme do míst, která bychom jen tak nenavštívili, zažili a viděli jsme věci, o kterých jsme doposud jenom četli a i když jsme nechytili vysněnou velkou štiku, tak jsme každý z nás chytili více hezkých štik než za celý náš dosavadní rybářský život. Nasbírali jsme mnoho postřehů a zkušeností, které se nám mohou hodit v případě, že tuhle nádhernou část světa ještě navštívíme a věřte tomu, že nás okouzlila natolik, že se určitě vrátíme.

Milda, Eda, Láďa

Text i foto: Miloš Poláček - Mildred