Poslední roky se stalo jakousi tradicí, že během podzimu věnuji tři vycházky lipanům a suché mušce. Ačkoli jsem muškař na baterky, mám tuhle techniku rád a  nějaký ten čas na ni vždycky vyšetřím.

Letos se mi ale ty první dvě lipanové vycházky nijak zvlášť nevyvedly. Všechno bylo divné – nějak moc spěchu, ne zcela optimální voda a počasí, málo koleček na hladině a ke všemu přibyly další úseky zdevastované činností těch, kdo si myslí, že bagr a beton jsou nejlepší léky na všechny neduhy každého toku.

Navíc jsem letos vůbec nevázal mouchy. S trochou nadsázky lze říct, že já mouchy nevážu, ale rodím a jsou to těžké porody, protože moucha se rodí zadkem napřed.

Takže jsem tím pádem chytal na olezlé a okousané vykopávky z minulé sezóny a ve finále vysomroval asi tři opeřené háčky od kolegy hechta, který je neznámým způsobem vymámil z kolegy Sandera. Celkově jsem sice i něco pochytal, ale získal jsem dojem, že to prostě není ono a třetí rozlučková vycházka musí být dokonalost sama.

Přípravy jsem zahájil tím, že jsem navázal deset nebo dvanáct epesních much, které mi připadaly dostatečně „výživné“ a schopné chytit rybu. Hrdě jsem je nastrkal do krabičky obývané mými ostatními výrobky, které nějakým zázrakem přežily útrapy předchozích sezón. Dlužno dodat, že obsah krabičky se tímto činem nebývale rozhojnil. Pak už jsem čekal jen na ten správný den. Jenže ten nepřicházel. Buď nebyl čas nebo správné počasí a dny plynuly jeden za druhým, až byl náhle 26. listopad a rosničkáři předpovídali na odpoledne sněžení, na zítřek mrazy a na pozítří bezmála konec světa.

Nedalo se nic dělat, bylo třeba vyrazit. Od rána jsem se pokoušel několik hodin vytvářet za klávesnicí hodnoty, ale asi v jednu odpoledne jsem se zvedl a s hlavou plnou jakéhosi Drop Shotu se začal motat po pokoji, vyhazovat z batohu vláčecí nástrahy a cpát tam věci mající souvislost s lovem na umělou mušku. Cestou po schodech do přízemí jsem si jako zázrakem vzpomněl na naviják a ve verandě ještě na to, že cívka s desítkou vlascem zůstala ležet na stole.

Taková míra duševního rozostření mě zarazila. Následovala proto tvrdá rekapitulace, mající za cíl ověřit, jestli mám konečně všechno. Zdálo se, že ano – náčiní, návazcový materiál, mouchy, peán, metr, papíry muškařské i od auta, fototechniku, rukavice… No, s takovou hromadou krámů snad ani není možné, aby mi něco chybělo.

Bohužel chybělo.

Okamžitě po příjezdu k vodě mi bylo jasné, kde nechal mistr tesař díru – jediná drobnost, která nakonec zůstala doma, byly broďáky.

Vynadal jsem si do nejrůznějších exotických zvířat a šel se aspoň podívat na vodu, jestli něco sbírá. Nesbíralo. Snad na dvou stech metrech toku jsem neviděl ani kolečko. Bylo překvapivě zima a na obloze houstly mraky budící dojem, že už dlouho neudrží svůj obsah a vysypou mi ho na hlavu. Žádný rozumný hmyzák by v takovém počasí ani neroztáhl křídla a ryby to věděly. Krčily se někde u dna a nedávaly o sobě vědět. Moje pracně navázané skvosty mi byly s největší pravděpodobností naprosto k ničemu.

Zoufale jsem zatápal po zbylém obsahu krabičky a hledal něco, s čím bych mohl odchytat krátkou nymfu ze břehu, abych se se pstruhovkou nerozloučil jako úplný bezrybka. Při pohledu na chatrné světlo prosakující oblohou a budící dojem nukleární zimy jsem vybral dvě barevné věci – oranžového goldíka a bobeše v odstínu, kterému kamarád říká „starorůžová“. Navázal jsem je a přejel asi dva kilometry k proudnému úseku, kde bylo možné vodit nymfy ze břehu s jistou nadějí na úspěch.

Po prvních hodech jsem zjistil, že sestava celkem rozumně putuje po dně a štíhlá „starorůžová“ nymfa, kterou jsem kdysi od někoho dostal a zatím nikdy nepoužil, po smočení nabobtnala v temně rudou kouli. Neměl jsem ale sílu cokoli měnit a řekl jsem si, že aspoň chvilku vyzkouším, co ryby na mou nabídku řeknou. Kupodivu se snad po pěti minutách šňůra najednou nějak divně pohnula a po rozpačitém záseku se na konci návazce kroutil lipan. S potěšením jsem konstatoval, že má v hubě „mého“ goldíka, rychle vymotal foťák, obšťastnil rybu několika záblesky a zbavil ji háčku.

 

„Jeden záběr mění vše,“ říká často kamarád a je to pravda. Najednou mám úplně jiný pocit. Není to tak marné, mám přece rybu a to chytám teprve chvilku. Další záběr ale nepřichází a tak se sunu postupně níž a níž. Voda je taková nijaká – ani mělká ani hluboká, ale proudnice je u břehu, na němž se pohybuji a to mi celkem vyhovuje. Najednou přichází klepnutí do šňůry a na prutu je další lipan, nebo spíš lipáně. Má něco přes 20 cm, ale je to ryba. A sežrala tu rádoby růžovou věc. Těší mě to - je to důvod nechat sestavu tak, jak je.

 

Přicházím k tůni. Je tu docela hluboko, na dně světlý písek a nevidím ani rybičku. Jenom na vzdálenější straně je několik kamenů, které vnímám jako tmavší skvrnitý pás. Je třeba tam nástrahy hodit a tak s jistou dávkou nelibosti mávám ve vzduchu těžkými nymfami, vzpomínaje na elegantní nahazování suchých jepiček. Jenže kdoví, jakou bych tu s jepičkou udělal díru do světa. Dneska ryby žerou oranžové a červené věcí koulející se po dně.

Jako potvrzení mých úvah mi za šňůru něco neurvale trhne. Zaseknu a tůní proletí duhák. Nic velkého, ale proutek se mu docela daří ohnout. Opět ho trápím několika snímky, načež ho vypnu. Sice mi trochu ukápne slina, ale přece ho nesežeru, když tu dokázal přežít skoro konce sezóny.

 

Následuje dlouhý mělký úsek zakončený hlubší rýhou a ústím přítoku. Ten bez holínek nepřekročím, takže tady je konečná. Koupu mušky v rýze asi ve třetině koryta a v jejím nejhlubším místě dostanu jasný záběr. Po záseku následuje překvapivý tah a v řece se obrátí lipan hodně, ale opravdu hodně přes třicet. Na místní poměry velryba. Zuřivě se kroutí a klepe hlavou a najednou… tah ustává. Pokusím se stáhnout šňůru, ale na té se najednou opět zmítá ryba. Jenom je o kus jinde a vypadá menší. Koukám se nevěřícně do řeky a mozek se snaží objasnit, jak se mohla ta nádherná duhová ryba teleportovat o tři čtvrtě metru jinam a k tomu smrsknout na zhruba poloviční váhu. Pak mi to dochází – tohle je druhý záběr. Tahle ryba visí na spodní mušce, zatímco záběr velkého lipana přišel na goldíka na přívěsu. Abych si s tím ale dál nemusel lámat hlavu, druhý vlajkonoš mi spadne také.

Nevadí mi to, určitě jsem objevil jámu plnou ryb, vždyť tu málem tahám dublety…

Jenže ouha, během dalších dvaceti minut nezaznamenám ani drb. Do toho navíc obloha potemní a začne sněžit. Koukám, jestli dopadající vločky nevyprovokují lipany k nějakému tomu sebrání, ale zdá se, že ne. Je opravdu příliš hnusně. Každý to vidí, i ty němé tváře. Jenom já se tady motám a pořád se mi nechce domů. Snad je to tím, že stále ještě vidím obrovskou fialovou ploutev ryby, která mi spadla.

Vracím se zpátky proti proudu a ještě jednou prohazuji úspěšná místa. Zbytečně. Zkusím ještě jeden přejezd. Oklepu ze sebe sníh, složím prut na zadní sedadlo a přejídím k místu, kde vím o dvou jámách, v nichž by se dalo chytat i ze břehu. Zastavím u té první, sestavuji prut a hrnu se k vodě. Tam mi ale poklesne čelist.

Beton a bagr. Pokolikáté už? A teď i tady. Navíc je dno řeky srovnáno do úhledné roviny, že by z toho jeden zvracel. Mám chuť vraždit a přesouvám se k poslední dnešní štaci. Doufám, že tohle místo zatím ještě nikdo „nevylepšil.“ Šlapu, nadávám, obloha nade mnou tmavne víc a víc a z nebe se sype sníh.

Sláva, místo je chytatelné. Rychle se snažím prosondovat dno dvojicí svých mušek. Ale je to tu neuvěřitelně hrbaté. Skoro každým hodem váznu v kamenech a jen nějakým zázrakem se mi daří mušky pokaždé vyprostit. Znovu a znovu prohledávám proud před sebou. Pak přichází vázka, kterou neuvolním. Měním směr i úhel tahu, pocukávám šňůrou, všechno marně. V kamenech visí nenahraditelný oranžový goldík. Můžu ho utrhnout a jít domů, protože na nymfy skoro nechytám a v krabičce zbývá jen pár nenápadných přírodních vzorů, které jsou navíc příliš lehké.

Jenže já neumím prohrávat. A tak udělám to, co jsem naučený z vláčky – sejdu až k vodě, zasunu prut pod hladinu a pokusím se nástrahu „vydloubnout.“ S potížemi, ale přece jen na ni dosáhnu. Je to ovšem hloupý a riskantní krok a taky to rychle zjistím. Nejenže se mi nepodaří mouchu vyprostit, ale špička prutu dole uvázne a poslední čtvrtý díl se oddělí. A jsem v…

Jestli se teď pokusím nástrahu utrhnout, pravděpodobně přijdu o kus prutu. Takže co teď? Jemné potahování za šňůru nepomáhá a navíc to dělám se staženým zadkem – v obavě, že desítkový návazec může být narušený a náhle povolí. Zbývá jen jediné. S tichým úpěním odkládám části výbavy různě rozvěšené po těle. Okamžitě začnou zapadávat sněhem. Na zemi ho je už víc než centimetr – vzápětí do něj otisknu svoje holá chodidla. Ale pro ten zatracený kus prutu si dojdu, i kdyby nevímco.

Voda je studená, jen syčím. Ale není to ten svíravý chlad umrtvující svaly, prostě je jen studená. To přežiju. Mám to pár kroků a tam, kam musím dojít, abych na uvolněný díl dosáhl, je zhruba po kolena vody. Vlastně je to ještě luxus. Prut vyprostím vmžiku, dokonce i s oběma muškami. Vybrodím a velmi, velmi neohrabaně se nacpu zpátky do kalhot a do bot. Je to super pocit, protože mi do nic mezitím napadal sníh.

 

S výrazem šílence, jemuž není radno odporovat, se otáčím po větru a naposledy převážu celou sestavu. Prsty jsou zmrzlé, šeří se a vidět je víceméně kulové. Ale utáhnu poslední uzlík a nahodím. Jsem zatracený blázen a nerad se vzdávám. Házím teď až skoro ke druhému břehu a o dost níž. Spíš než bych ji viděl, tam cítím rýhu. Na jejím konci si vymodlím záběr. Je to zase lipan a docela hezký. Třicet čísel mít bude. Pokusím se vyndat foťák, ryba má na zádech docela pěkný prapor a v tom sněžení to může být zajímavá fotka. Jenže vlajkonoš se fotit nechce a radši se mi, zatímco zápolím se zasněženým zipem, úplně sprostě vypne.

Takhle nějak jsem si ho stačil prohlédnout, ale fotka je z loňska

 

Dnes je prostě den blbec. Naštěstí se mi podaří vymodlit ještě jeden záběr. Dělám tedy alespoň pár snímků daleko menší ryby a končím. Víc nemůžu od Svatého Petra chtít.

 

Vracím se k autu a je to divný návrat. Všude kolem šero, prakticky už skoro tma, všechno je pod sněhem a ten se sype k zemi v tisících drobných vloček. Takhle jsem ještě nikdy od pstruhovky neodcházel. Přijde mi to takové nepatřičné. Ale jako rozloučení to má svou symboliku.

Odcházím a vím, že až se sem vrátím, bude zase teplo a kolem vody budou rašit trsy křivatců, orsejů a sasanek. Do té doby přeju rybám hodně štěstí. Budou ho potřebovat. Zatímco já se chodím k vodě jen bavit, ony tu žijí. A mají to rok od roku těžší.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey