Přijeli jsme k rybníku. Voda byla klidná, ale velmi zelená.
Říkám dědovi: "To zas dneska nic nebude, co?"
Děda povídá: "Aby ses nedivil."
Potom si děda navázal a nahodil jeden prut na kapra, druhý na amura. Já jsem šel vláčet, Lukáš přihlížel. Jednu a půl hodiny jsme chodili kolem rybníka a provokovali místní dravce, ale stále se nic nedělo, až na dva opatrné záběry.
Lukáš říká: ,,Ty jó, my nemůžem nic chytit.“
Ale teď to přišlo. Při vedení nástrahy po struktuře dna se mi gumka o něco zasekla. Jelikož je to panelový rybník a na dně je beton, tak pesimisticky předpovídám: "To bude ten beton."
Ale ono ne! Jak jsem to dořekl, "beton" se tupým tahem u dna rozjel na druhou stranu rybníka a já věděl, že to musí být ryba. Chlapi vedle mě už dávno měli pár candátů, ale teď museli vyndat pruty, aby mi udělali místo. Ryba se totiž rozhodla, že si párkrát ten rybník objede a tím mě unaví.
Jenže to se nestalo. Po chvíli se objevil i děda. Mezitím si to ryba dál brázdila po rybníku. A to už mě dost bolely ruce.
Uplynula půlhodina a děda zjistil, že nemá ve foťáku baterky, jelikož chtěl úlovek zdokumentovat. Proto zavolal babičce. Ta za chvíli přijela a s úsměvem na tváři říká:
"Ty Kubo, běda, jestli to utrhneš!"
Za celou tu dobu se ryba neukázala. Až teď! Bohužel jsme neměli možnost rybu pořádně rozpoznat, protože měla ocas tolstolobika a tlamu sumce (pod vodou tak opravdu vypadala). Uplynula další půlhodinka a mě už pekelně bolely ruce. Ryba se najednou vynořila a ukázalo se, že je to tolstolobik. Děda řekl babičce, ať dá do foťáku baterky a fotí. Babička se zhrozila. Nechala je v té rychlosti doma. Tak děda musel zavolat taťkovi. Taťka samozřejmě ještě spal, ale asi za 10 minut byli i s mamkou a sestrou u nás.
Mamka povídala: "Nastav prut, já ti to ustřihnu, ať se s tím netrápíš."
Já odpověděl: "Zapomeň mami."
Lukáš volal: "To je jídlo na dva dny, teto!"
Během souboje s rybou chlapi zavolali fotografa. Ten po chvilce dorazil, a říká:
"Jestli ji vytáhneš, tak budeš v Kajmanovi."
Souboj trval již dlouhé dvě hodiny. Děda mi nabídl, ať si odpočinu, ale já nechtěl.
Děda díky vynořování ryby na hladinu hrubě odhadl, že ryba bude mít asi 130 cm a 30 kilogramů. Jenže nastal problém! Na cívce navijáku jsem měl pouze vlasec 0,18 mm a navíc byl již dost podřený. Děda si toho všiml a říká:
"Dostaň ho ke břehu, ať ho vytáhnem, vlasec už moc nevydrží."
Uběhlo dalších 20 minut a já už skoro nemohl narovnat pravou ruku. Byl to velmi napínavý souboj. Objevil se ale další zádrhel. Zjistilo se, že ryba se do dvou podběráků nevejde a do vody se vlézt nedá, protože břeh je díky "vodnímu květu" hodně kluzký.
Po dvou a půl hodinách tvrdého souboje s podseknutým tolstolobikem se stalo něco, co mě dočista odrovnalo. Ryba si najela ke břehu a snažila se podřený vlasec přepilovat o hrany betonu. Bohužel pro mě se jí to nakonec povedlo a s hlasitým "LUP!" se odporoučela zpět do vodní říše.
Bylo mi to velmi líto, a dokonce jsem se rozbrečel. Ale to už k rybařině patří. Snad se spolu ještě někdy shledáme…
Po několika týdnech od této události jsem se dozvěděl, že tolstolobik, kterého jsem měl na prutě se jmenuje ,,Lojza‘‘ a také, že je prý největší z celého rybníka.
Text i foto: Jakub Šlajs - Kuboushek