Závod v Mladé Boleslavi se měl původně konat v srpnu a závodníci do soutěže dokonce nastoupili, ale po prvním odchytaném půldni stoupla hladina Jizery natolik, že se celé klání vzhledem k neregulérním podmínkám přesunulo na konec října. Všichni tak měli dost času si promyslet taktiku, zvážit své šance a případně něco natrénovat. Řeka mezitím stačila opadnout a přivítala soutěžící mírně zapadlou čistou vodou. Zdálo se, že podmínky jsou vynikající a dávají šanci na pořádnou bitvu o konečné pořadí.

 

Pro lidi neznalé závodních regulí, pravidel a obyčejů se teď pokusím v krátkosti shrnout, jak to v extraligové přívlači chodí.

Jedná se o soutěž dvoučlenných týmů, které mohou mít náhradníky pro případ, že by někdo z dvojice nemohl do závodu nastoupit. Program extraligy se letos skládal ze tří kol. Ta jsou dvoudenní a každý den proběhne samostatný závod, v jehož průběhu odchytá jeden člen týmu dopolední část a druhý odpolední.

Protože soutěží 12 týmů, je v soutěžním úseku rozděleném na sektory zhruba po 50 metrech 12 soutěžících rybářů, kteří se snaží nachytat co nejvíce ryb, přičemž se hodnotí jejich délka (1 mm = 1 bod). Zbylých 12 rybářů, kteří v danou chvíli nezávodí, funguje jako rozhodčí a se speciálním korýtkem, v němž je připevněné měřidlo, měří aktuálně chytajícím jejich úlovky a zapisuje je do bodového lístku. Každý soutěžící tak má svého rozhodčího a ryba se po změření okamžitě vrací do revíru.

Soutěžící během půldne, kdy chytá, odchytá tři hodiny. V polovině této doby proběhne rotace – závodníci se podle dohodnutého klíče posunou a druhou polovinu oněch tří hodin odchytají na místě, kde se předtím snažil něterý z jejich kolegů. Těchto druhých devadesát minut je velmi náročných, protože všichni loví na již prochytaných místech a dostat tu další záběry je velmi těžké.

Stejným způsobem odchytá i druhý člen týmu a vyhodnotí se pořadí obou dvou v jejich polovině startovního pole – každý může být 1. až 12.

Další den je druhý závod podle stejných pravidel a celkový součet všech čtyř umístění obou členů týmu pak rozhoduje o pořadí v daném ligovém kole (čím menší číslo, tím samozřejmě lépe). V případě rovnosti rozhoduje celková délka ulovených ryb.

Pro celkové pořadí v extralize je třeba vzít celkový součet umístění v jednotlivých závodech všech tří kol. Eliminuje se tím částečně faktor náhody, protože ryby samozřejmě nejsou v řece rozptýleny rovnoměrně. Ligový tým ale odchytá během soutěže ve dvou lidech 36 hodin na 24 různých místech a polovinu z toho na místech již prochytaných jiným závodníkem. Faktor náhody se může významně uplatnit v jednom kole, ale v průběhu celého ročníku už je pravděpodobnost, že ligu vyhraje nepříliš dobrý tým, který měl jen štěstí na los, dost malá.

Přesto ale hraje dobrý los velkou roli. Velmi nepříjemné je, pokud závodník během roku několikrát skončí bez ryby, protože pak automaticky dostává poslední 12. pozici a to je v konečných součtech pěkná čára přes rozpočet.

 

Tým Chytej.cz měl před posledním kolem velmi dobrou pozici, oba jeho členové dokázali slušně bodovat v téměř všech závodech a pokud by udrželi nastolený trend, mohli si dělat naděje na místo na stupních vítězů. Za těchto podmínek jsem se vnutil jako „zuřivý reportér“ do chytejácké výpravy, veden zároveň postranním úmyslem, že navštívím rodiče a kraj, kde jsem prožil dětství.

Ráno jsem proto nevyrážel k vodě z hotelu, kde byli ubytováni soutěžící, ale z malé vísky na periferii okresu. V mrazivém ránu s růžovějícím nebem za zády jsem se blížil k městu, projížděl mezi desítkami průmyslových objektů pokrývajících místa, kde v době mého mládí byla jen pole a nakonec zaparkoval u Jizery a vzpomínal, před kolika lety jsem byl v těchto místech naposled.

Kde je soutěžní úsek jsem věděl, ale horší bylo se k němu dostat. Zákaz vjezdu, drátěný plot a jiné podobné věci nejsou na internetových mapách dost dobře vidět...

Nakonec jsem se tam prodral kolem řeky, překvapen hustou vegetací, která mi dala cestou co proto. Kdybyste snad někdy hledali na Jizeře v Boleslavi nějaký zarostlý a málo navštěvovaný flek, napište mi osobku, dám vám solidní tip:-)

Úzký pruh džungle kolem řeky měl ale v mrazivém ránu i určitý půvab a tak jsem několikrát neodolal a zastavil, abych mohl obdivovat barvy vadnoucí vegetace pokryté jinovatkou nebo sýkory obírající z namrzlých stvolů nějaká imaginární sousta. Pokud by člověk ztratil schopnost vnímat tyhle věci, pak by snad ani nemělo cenu chodit k vodě.

 

Nakonec jsem se vybrodil na udržované prostranství, kde někdo dokonce během roku seče trávu a našel tu prakticky celé startovní pole. Všichni samozřejmě bez potíží zajeli auty až k vodě…

 

Pozdravil jsem se s několika známými a pozoroval, jak si nejpilnější (nejzodpovědnější, nejvíc natěšení,…) závodníci stěhují materiál do svých sektorů. Proti feedrařům a plavačkářům, jejichž výbavu by mohli do sektorů zavážet stěhováci, se to tady zvládlo s bravurou a obvykle na jeden ráz. Většinou se jednalo o pár prutů, podběrák a brašnu s nástrahami.

 

Pokud by si někdo myslel, že ligoví závodníci disponují nějakou supervýbavou, byl by asi zklamán. Cajk mají většinou slušný, ale je na chytání a ne na chlubení, takže tu bez problémů narazíte na proutky za dvanáct až patnáct stovek. Převládají různé „chvějivky“ a pruty nižších gramáží, jen pár jedinců s sebou bere cajk, se kterým se v průběhu kola například pokusí o štiku. Prutem, který se vyskytoval nadprůměrně často, byla řada Konger Equs, u navijáků  byla k vidění pestrá směsice všeho možného, z atraktivnějších kousků jsem viděl třeba Daiwu Airity, kterou používají někteří reprezentanti, dost Shiman, včetně modelů s bojovou brzdou, z nichž mnohé měly odchytánou už pěkných pár sezón (i když ne tolik, co ty moje :-) ) a dalším pěkným kouskem bylo třeba Ryobi Arctica Tomáše Tichého.

 

Nechytající polovina závodního pole, na niž připadla role rozhodčích, to měla ještě jednodušší – jejich základní výbavu obvykle tvořilo měřicí korýtko a skládací židlička. Věci sloužící k ukrácení pobytu na sesli už se lišily případ od případu...

 

Místo míchání krmení, typického pro „nedravé“ závody, si většina soutěžících prošla svůj sektor, aby našla „horká“ místa, potopené překážky, odhadla hloubku a na základě takto zjištěných informací zvolila stategii na prvních devadesát minut závodu.

Často se společně radili oba týmoví kolegové a snažili se spojenými silami vymyslet, jak z toho, co přidělený sektor nabízí, vytěžit maximum. Chytejácký tým měl pro začátek vylosovanou  dvojku a všichni jsme přemýšleli, jestli nám tohle číslo přinese štěstí.

 

Blížila se osmá hodina a s ní start závodu. Na rozdíl od jiných rybolovných technik, u přívlače to prostě „odsejpá“. Zkuste říct třeba plavačkovým závodníkům, že závod začne už v osm ráno a uvidíte, co se bude dít...

Snažil jsem se sledovat naše „želízko v ohni“ a díval se, jak si Tomáš Krejča, na němž ležela tíha dopolední části závodu, navazuje na několik prutů své „mikromrdky“ osvědčené ve včerejším tréninku.

 

Tým Chytej.cz měl pro závod připravenou jednu tajnou zbraň – mikrosmáčky nastražené na dropshotovou montáž, ale bylo třeba mít „nabito“ i několik alternativních nástrah, protože při závodě je čas drahý. Navíc je třeba vždy vyzkoušet různé vláčecí techniky, protože zdaleka ne všechny ryby reagují na vláčecí nástrahy stejně.

 

V osm padla rána z nějakého kvéru a začalo to. Žádné bombardování vody koulemi, salvy z praků a podobné věci. Dvanáct chlapů se přikradlo k vodě a kdyby měl někdo uši jako rys, možná by slyšel dvanáctero ťuknutí, jak dopadly nástrahy na hladinu. To bylo všechno.

 

Snad všichni volili miniaturní gumy světlejších barev, často na zlatých tungstenových (wolfram) hlavičkách.

I Tomáš Krejča začal nějakým mikrotwisterem. A začal ve velkém stylu – zalezl mezi stromy a na první nebo druhý hod gumku urval. Sáhl tedy po druhém prutu, během chvilky zbavil nástrahy i ten a musel navazovat. Rozhodně ale nebyl sám.

 

Zatímco lovci nedravých ryb si vysekají, ušlapou a obsadí nějaké pohodlné místo zhruba v horní třetině svého sektoru, vláčkaři hledají své oběti v nejčlenitějších partiích přiděleného úseku. Během chvilky se všichni krčili ve stínu křoví, splývali s kmeny stromů, vystrkovali hlavy z kopřiv nebo se plížili k nějaké ponořené větvi – každý podle toho, co ve svém sektoru měl.

 

Podle toho vypadalo i jejich oblečení – místo barevných triček s logy sponzorů převládaly nenápadné tóny bez zbytečných výstřelků. Trochu nápadnější byly jen hnědočervené bundy některých členů reprezentačního týmu.

 

I díky velkým rozestupům mezi závodníky to celé vypadalo velmi skromně a nenápadně. Nikdo by neřekl, že tu právě probíhá klání republikového významu.

 

Obrovským plusem celé akce byla uvolněná atmosféra. Vesele se kecalo, vtipkovalo (závodníci obvykle při převazování utržených nástrah) a protože to nikomu moc nebralo, rozhodčí se slézali na hranicích sektorů, kde společně komentovali dění nebo prostě konverzovali o všem možném. Viděl jsem i dvojice, kde se závodník a jeho rozhodčí trumfovali různými hláškami a bylo vidět, že je celé to závodění baví.

To, že jde o hodně, bylo vidět spíš na nechytajících členech týmů, kteří neustále žhavili mobily a ujišťovali se, jak si kdo stojí.

 

Tak jsem se dozvěděl, že Tomáš Krejča po celkem dlouhé době bez záběru lapil tlouště 33 cm, což bylo super, protože to byla ryba, na jejíž překonání bylo třeba ulovit dva okouny standardní velikosti a i ti se dnes chytali velmi zřídka. Navíc úlovek výrazně snížil možnost získání potupné „dvanáctky“ za poslední místo, což stoprocentně hrozilo všem „bezrybkům“ a „hovnochytům“.

Snažil jsem se korzovat a pozoroval, jak se jednotliví soutěžící pokoušejí získat svůj první úlovek, který je uchrání před propadákem, případně další, jenž by je mohl vynést do popředí průběžného pořadí. A na měření si každý soutěžící pěkně dohlédl, protože i pár milimetrů mohlo rozhodnout o konečném pořadí.

 

Hodina a půl vyhrazená k prochytání sektoru nebyla nijak dlouhá doba. Bylo třeba prochytat pobřežní hranu, její patu, obházet všechny viditelné překážky, pokusit se vylákat nějakého okouna ze zaplaveného křoví a prohledat těžší nástrahou střed řeky, zda se tam v nějaké rýze nebo za potopenou větví neskrývá nějaká ryba, která by se dala proměnit v tolik potřebné body.

Členité dno si během tohoto procesu tvrdě vybíralo svou daň, čas se krátil a úlovek mnohdy nepřicházel, protože ryb se chytalo jen málo.

Pro mě bylo zajímavé sledovat špičky prutů a dívat se, jak kdo nástrahy vodí. Viděl jsem celou sbírku různých oživovacích technik a byla radost se dívat na lidi, kteří s nástrahami opravdu pracují na rozdíl od všudypřítomných „tahačů“, kteří vesměs jen točí kličkou.

 

Chvilku před rotací bylo vidět, kdo rybu má a kdo nikoli. Šťastlivci s jednou či dvěma rybami na kontě obvykle dochytávali zhruba v tom stylu, kterým dokázali během uplynulých minut zabodovat, ti bez úlovku zkoušeli možné i nemožné, jen aby někde vydolovali alespoň okounka, protože bylo jasné, že po rotaci sice budou mít další půl druhé hodiny, ale na místě, které bude prochytané s podobnou pečlivostí, s jakou oni právě proházeli to svoje.

 

Když padl výstřel oznamující polovinu dopoledního klání, bylo to pro mnohé soutěžící vysvobození.

Většina si posbírala svých pár švestek a okamžitě se přesouvala o šest čísel vedle, kde je čekala nová šance na vylepšení skóre. Chytejtým se přesouval vcelku spokojeně, protože Tomáš k tloušťovi přidal dva okouny a se třemi rybami v tuto chvíli byl na krásné třetí pozici. Byla otázka, zda dokáže v novém sektoru přidat další ryby anebo zda bude dosavadní úlovek na udržení pozice stačit, ale zatím to bylo velice nadějné.

 

Nový sektor byl méně zarostlý než předchozí a v zásadě tu byla tři zajímavá členitá místa, jenže, jak se dalo předpokládat, důkladně prochytaná.

Teď přišel čas na tajnou zbraň v podobě Drop Shotu. Nezatížená nástraha připevněná na kmenovém vlasci se pohybuje mnohem pomaleji a jinak, přičemž zabírající ryba necítí váhu zátěže. Byla tu tedy šance zlákat k záběru nějakého okouna, který nedůvěřoval rychle poskakující nástraze na jigové hlavě, kterou Tomášův předchůdce určitě použil. Většina soupeřů ale zatím nezatížené nástrahy nepoužívala.

David s Tomášem strávili tolik času průzkumem sektoru, že nakonec Tomáš převazoval své udice ještě dvě minuty po výstřelu zahajujícím druhou polovinu jeho pobytu na závodišti. Nelámal si s tím ale hlavu a jeho klid a vyrovnanost by mu mohl zbytek startovního pole závidět.

Ještě víc by mu však mnozí záviděli skutečnost, že na fleku, kde se před jeho příchodem ulovil pouze jeden malý okoun, dokázal z jednoho místa s krátkým odstupem vytáhnout dva okouny. Zabrali na nezatíženého smáčka nastraženého na dropshotové montáži s několika broky, nabízeného opakovaně u potopeného křoví. Skutečnost, že ulovil ryby i po rotaci, vynesla Tomáše na první místo celkového pořadí a někteří závodníci začínali přemýšlet, jak se ta věc s tím podivným cizím jménem váže.

 

Hůř na tom byli někteří další závodníci. David Maixner zoufale bojoval aspoň o jedinou rybu, zkoušel možné i nemožné, prostrkoval své drahé pruty křovím, v zápalu boje jeden z nich zlomil a když nakonec měl svého vysněného okouna na prutu, prožluklý ježatec se dokázal z bezprotihrotého háčku setřepat. Prostě den blbec. Na to, jak bych v podobných chvílích dokázal nadávat já, nesl David všechnu tu nepřízeň osudu ještě s velkým nadhledem.

Tady kolega před rotací určitě nechytal...

Kdo riskuje, ten trhá

A kdo trhá, musí navazovat - jenom jde o to co

 

V závodní poli byl i majitel známé kaprařské firmy Mikbaits Michal Kučera a vedl si v celém závodě velmi dobře. Bylo vidět, že umí daleko víc než jen sedět u pípáků a dokázal se prosadit jak v sobotním tak v nedělním dopoledním závodě, které byly oba chudé na ryby.

 

 

Prásknutí výstřelu nakonec dopolední závod ukončilo a všichni začali stěhovat věci do aut, aby se mohli přesunout na nový úsek asi 3 km proti proudu. Nikdo moc nemarnil čas, všichni chtěli co nejrychleji vidět své sektory, na nichž proběhne odpolední část závodu.Já se musel vrátit ke své zaparkované „plechovce“ a dojel jsem se zpožděním, takže jsem našel Davida, jak už celkem spokojeně obhlíží svůj sektor, v němž se nacházel luxusní rozlehlý úplav s padlým stromem, zatímco Tomáš se po excelentním dopoledním výkonu stal šťastným majitelem měřicího korýtka a byl až do zítřejšího rána zbaven starostí.

Davidův sektor bylo pěkné místo i z pohledu běžné rybařiny

 

Počasí se mezitím vylouplo do krásného dne babího léta s nádherně modrou oblohou a barevným listím. Bylo celkem teplo a ve startovním poli panovala poměrně optimistická atmosféra. Ono přece jen sluníčko dokáže s lidskou psychikou udělat úplné divy. Všichni tak trochu doufali, že pro ryby to bude platit také.

 

Ukázalo se ovšem, že rybám je to dost jedno. V celém úseku jich nebylo mnoho a k nástrahám přistupovaly velmi rezervovaně. Navíc nebyly rozptýleny rovnoměrně a vylosovat si sektor nebo i dvojici, kde soutěžící nedostal za celé tři hodiny ani drb, nebyl až takový problém. Tento osud potkal například jednoho z nejzkušenějších závodníků – Jožku Foltýna, který navzdory soustředěné snaze nedokázal v průběhu celého odpoledne zabodovat.

 

Zajímalo mě, kolik ryb bude v Davidově úplavu. Žertem jsem prohlašoval, že tam bude jedna zubatá "stodvacítka", která si Davidových pidinástrah ani nevšimne a jinak nic.

K naší úlevě dostal asi po čtvrt hodině chytání záběr a podle boje šlo navíc o nadprůměrně vzrostlý úlovek, i když do sto dvaceti čísel chybělo evidentně hodně. Nakonec v podběráku skončil tloušť dlouhý 27 cm, což Davida automaticky vyneslo na přední místo mezi těmi, kdo chytí jen jednu rybu, protože většinou se chytali okouni do 22 cm.

 

David ale postupně dokázal přidat ještě třicítku tlouště a okouna a i když jeho sektor zdaleka nevydal tolik, kolik se od něj dalo čekat, na rotaci nastupoval na první pozici. Zdálo se, že oba členové chytejáckého týmu opravdu chytat umí a navíc dnes mají slušnou kliku.

 

Během závodu jsem samozřejmě nestál jen Davidovi za zády. Pohyboval jsem se i mezi ostatními závodníky a byl kromě mnoha jiných věcí i svědkem ulovení na místní poměry slušného okouna. Když ryba skončila v korýtku, hlásil rozhodčí 228 mm. Požádal jsem o možnost udělat snímek, ryba se přitom zamlela a rozhodčí upravil svůj verdikt na 230 mm. Protože okoun teď ležel líp a krásně se vypnul, cvakl jsem ještě jednou a ryba náhle, ale zcela přesvědčivě měřila 232 mm. Nabídl jsem se se, že zapnu sériové snímání a několika desítkami dalších cvaků protlačím elastického okyše za půlmetrovou hranici, ale nebylo mi vyhověno.

I když si dělám legraci, musím zdůraznit, že přesnost měření je při závodech důležitá věc a někdy může i pár proměřených milimetrů sehrát velkou roli, což se ostatně ukázalo v neděli.

 

Po rotaci David nastoupil na úsek, kde se před ním neulovila ryba. Od pohledu ale nešlo o nějakou jalovou zónu. Byla tu hloubka hned u břehu, několik velkých keřů i dostatečné množství různých překážek u dna a šance vydolovat odněkud alespoň jednoho okouna se zdála být reálná. Drop shot mu zatím všude fungoval a věřil mu i nadále.

Bohužel ryby si to nemyslely a naprosto nespolupracovaly. Žádný okoun nevyjel z úkrytu v potopených větvích, aby si prohlédl hopsající gumku, žádný tloušť nedrbl do nástrahy a zprávy mobilních tamtamů mluvily o tom, že jinde se ryby přece jen sem tam chytají.

Nízká frekvence úlovků se projevila i útlumem životních pochodů některých rozhodčích

Na rozdíl od rána se ojediněle ulovily i velmi pěkné kousky. Dominoval jim tloušť 51 cm chycený Petrem Bezdíčkem a zdatně mu sekundoval nádherný okoun dlouhý 41 cm, který si vyšlápl na nástrahu Jiřího Sobotky. Ani v neděli už se podobné ryby nechytily.

 

Pro Davida bylo ale klíčové, že se k jeho 765 mm nachytaným před rotací začal blížit Michal Čepelák. Chytil první rybu, pak druhou a protože se jednalo o tlouště ne zcela zanedbatelných rozměrů, bylo jasné, že pokud chytí třetí, půjde do čela. Informace měl David z první ruky, protože Michalův bratr Tomáš mu dělal rozhodčího a nezapomněl rodinné úspěchy patřičně vyzdvihnout, aby bráchova soupeře náležitě nahlodal.

Poslední půlhodinu tak probíhal intenzivní boj o první místo. Michal Čepelák na úseku s rybami potřeboval třetí úlovek, David Havlíček na úseku, kde se zatím žádná ryba nechytila, zase potřeboval, aby Michal už dál nebodoval anebo by musel odskočit dotahujícímu soupeři další ulovenou rybou.

 

Jenže štěstí, které týmu Chytej.cz od rána přálo, už bylo unavené. Michal tu třetí rybu dostal a Davida předstihl. V tu chvíli se začala na druhé strany řeky před Davidem dělat kolečka od několika sbírajících tlouštích dorostenců, jakoby mu bohyně štěstěny chtěla dát poslední šanci na obrat nepříznivého stavu. Místo, kde ryby sbíraly, bylo pěkně daleko, pod větvemi a navíc tudy proplouvalo dost napadaného listí. Šlo o to najít dost malou rotačku, zatížit ji broky tak, aby doletěla, ale pokud možno neplašila při dopadu ryby, trefit se pod větve, nenapíchnout žádný plující list a doufat v záběr.

Bylo to dost adrenalinové finále, ale záběr nepřišel a David skončil druhý. Se součtem umístění byl ale tým Chytej.cz po prvním dni jasně v čele a to dávalo velké naděje do daších bojů. Bylo jasné, že závěrečný den přívlačové Extraligy bude skutečně našlápnutý a o přední pozice svede tvrdý boj několik týmů. S tímto vědomím odjížděli závodníci na večeři a já domů. Druhý den už mě čekal jiný program.

 

Pokud jde o nedělní rozuzlení celého extraligového zápolení, budu muset už jen shrnout fakta, protože přímo u vody jsem zkrátka nebyl.

Opět se chytalo na Jizeře, jenom v dalších úsecích. Ráno bylo o něco tepleji a přes den zakrývala slunce vrstva poměrně silné oblačnosti. Možná i proto ryby lépe braly a nachytalo se jich podstatně více, hlavně odpoledne.

 

O zpestření se postaral souboj Jirky Škeříka mladšího s neznámým soupeřem.

Viníkem byl slušný podseklý kapr :-)

 

Do ranního závodu nastoupil za tým Chytej.cz  opět Tomáš Krejča a znovu dokázal, že umí, protože skončil se třemi rybami třetí. David Havlíček chytil odpoledne dokonce jedenáct rybek, ale navzdory tomu ho opustila dosavadní klika.

Ryb se totiž chytalo víc všeobecně a vítězný Michal Čepelák jich měl dokonce sedmnáct. Dalších několik rybářů a mezi ně patřil i David, mělo 9 – 11 ryb, jenž v celkovém součtu délek měřil právě Davidův úlovek nejméně. Skončil tak o čtyřicet milimetrů na sedmém místě (130 mm za druhým v pořadí) a pro tým to znamenalo v Mladé Boleslavi celkově druhou příčku.

Možná, že kdybych tam stál se svým kouzelným foťákem, který v sobotu dokázal na dva cvaky prodloužit okouna o několik milimetrů, skočil by David o stupínek nebo dva výše:-)

 

 

Vítězi 3. kola přívlačové Extraligy se v Mladé Boleslavi stali bratři Čepelákové (Cidlina Team). Oba dokázali v neděli (každý ve svém závodě) zvítězit.

Celkově vynesl boleslavský úspěch soutěžní dvojici Chytej.cz třetí místo v konečném pořadí Extraligy, což je historicky nejlepší úspěch týmu a zasluhuje opravdové uznání.

 

 

Pořadí 3. kola Extraligy v Ml. Boleslavi:

1. Cidlina Team - Michal Čepelák, Tomáš Čepelák

2. Chytej.cz - David Havlíček, Tomáš Krejča

3. Spin Masters Pardubice - Radek Pleskot, Josef Macel

 

 

Celkové pořadí Extraligy 2010:

1. Slatiňany A - Michal Tichý, Tomáš Tichý

2. Cidlina Team - Michal Čepelák, Tomáš Čepelák

3. Chytej.cz - David Havlíček, Tomáš Krejča

 

Kompletní výsledky 3. kola i celé soutěže jsou ve formátu *.xls (Excel) ke stažení zde:

http://www.chytej.cz/downloads/

 

 

Co dodat. Ze všech závodů, kterých jsem byl letos svědkem, mi ty vláčkařské byly jednoznačně nejbližší. Oproti plavané nebo feederu mají větší spád, výbava závodníků je daleko skromnější, nároky na kreativitu a umění možná i vyšší a navíc se mi hrozně líbila atmosféra celého podniku.

Za obrovské plus považuji i to, že se loví na háčky bez zpětných hrotů a ryby se vůbec nedostanou do vezírku. Okamžitě po změření se všechny vracejí vodě. Navíc se jich neloví žádná kvanta. Přesto bych asi sám nedokázal trénovat lov patnácti až dvaceticentimetrových okounů a jen o málo větších tloušťů, abych se dokázal postavit takovým „démonům“, jako jsou boleslavští vítězové bratři Čepelákovi nebo jiní borci, kteří se pravidelně objevují na soupisce reprezetačního týmu.

Jsem rád, když umím za nejrůznějších podmínek ulovit rybu, ale náročným a stresujícím podmínkám vrcholného závodního rybolovu se i nadále budu snažit vyhýbat.

Těší mě ale, že jsem mohl vidět, jak chytají nejlepší závodní vláčkaři a přesvědčil jsem se, že ti, kdo se už léta trvale drží na špici, jsou na těchto místech skutečně právem. Přeju všem závodníkům, s nimiž jsem se v Mladé Boleslavi viděl, hodně úspěchů do další sezóny a možná, že se za nimi zase někdy vypravím.

 

Text: M. Horáček - Osprey

Foto: autor, O. Hlaváč, J. Sobotka