Léta plynula, dědeček a tatínek už neměli na rybaření čas, já jsem přešla do puberty  a tak ve mně tento koníček léta dřímal. Protože mi rodiče od mala říkali, že jsem měla být kluk, věrně jsem se k této zálibě vrátila. Po svatbě jsem vytušila příležitost a tak jsem  k rybaření přivedla i svého manžela. Byli jsme dva takoví poměrně amatéři, s chabou výbavou, ale u vody jsme se nikdy nenudili.

Postupem času jsme se zdokonalovali. To víte, když tisíckrát převazujete utržený úvazek, když stokrát lezete na strom pro háčky a olova, když musíte  do vody pro shozenou židličku, to všechno se počítá a je k něčemu dobré. Mockrát jsme se zasmáli a vždycky jsme si říkali, jakpak je to s tím hloupým sedlákem a velkýma bramborama??? Tradiční plný sak „surfařů“ (tak říkáme cejnům), se s tímto příslovím stále tak trochu rozcházel.

 

Přesto jsme to nevzdávali a vždycky jsme k vodě jeli odhodlaní chytit rybu minimálně metr dlouhou. Na posledních rybářských závodech jsme získali i cenu. Sice útěchy, ale získali. Větší štěstí nám přinesla až závěrečná tombola.  Před nedávnem, když už nám přišlo neoriginální stále vozit domů pouze sak smrdící rybinou po „surfařích“, jsme se rozhodli, že trošku obnovíme naši rybářskou výbavu a patnáct let staré pruty necháme historii.

Udělali jsem tak trochu vítr v peněženkách, ale co, peníze se mají točit.  Vyplatilo se to a posunuli jsme se dál. Sem tam sice stále nějaký „surfař“  přijde, ale do toho máme na kontě také pár pěkných kapříků.

 

Na ryby jezdíme i s dětmi a naší Duffynkou – manžel jí říká rybářský pes. Nedobrovolně, ale přece, se naše Duffy účastní všech našich rybářských výletů. Občas nám sežere návnady, někdy zmokne a vypadá jako potkan, ale je statečná.

Adrenalin při rybaření se nerybářovi  nedá popsat. Je to prostě super zážitek. Když už nic nechytím, tak jsem aspoň na čas součástí přírody. Řídím se heslem, že u vody se musí pracovat, a tak pro ryby vymýšlím stále nové chuťovky, tvořím hamburgery, od každého kousek, s radostí se plácám v hromadě šrotu. Leckterá ženská tohle asi těžko pochopí, stejně tak jako já nepochopím třeba make-up. Dnes už vím, že bych tento koníček za jiný nevyměnila.

 

Sousední rybáři mají sice zatím vždycky větší štěstí a také ryby, ale to bude  určitě dáno nějakým příslovím. Poslední kapřík, kterého jsem chytila, měl pěkných 77 cm  (soused chytil jesetera 100 cm, no co se dá dělat…).

 

Přesto svůj úlovek považuji za přiměřeně velkou "bramboru."

 

Máme  tři dcery  a pevně věřím, že budou po mámě a aspoň jedna z nich bude  pokračovat v rodinné tradici "Hloupý sedlák a přiměřeně velká brambora."

 

Text i foto: Barbora Dubinská - Dubča