Dorazil jsem jako první kolem čtvrté hodiny odpolední. Bylo ukrutné horko a tak místo okamžitého rybolovu a přípravy místa, jsem po hodinové cestě z práce nejdříve sedl pod strom do stínu, otevřel si pivko a jak se říká, mapoval jsem terén. Při této libé činnosti kolem mne prošel místní rybář a vláčkař Venca. Hned jsem ho jaksepatří vyzpovídal. Prozradil mi, že chodí vláčet skoro denně a že v posledních dnech v tomto úseku chytil dvě štiky a utrhli mu to dva sumíci. To bude mít Zdenda radost.

Vřele jsem mu poděkoval a nadšen, že jsou ryby při chuti, jsem se vrhnul do příprav. Po obsazení krásného místa a vybalení věcí nezbytných pro úspěšný rybolov a pohodlí u vody jsem se telefonicky sháněl po Zdendovi.

Ten trčel ještě v Praze v zácpě a vyhlídka příjezdu dle jeho odhadu byla cca za dvě hodiny.

 

Rozhodl jsem se nezahálet čekáním a začal jsem konat. Protože člun měl přivézt parťák, nemohl jsem zavést bójky a tak jsem si krátil čekání plavanou. Sice se nám v kbelíku mrskalo několik pěkných karasů, ale rybiček není nikdy dost.

Po devatenácté hodině se konečně objevil se vší slávou a úsměvem na rtech kapitán naší výpravy.

„Musíme si pospíšit, ať to do setmění zvládneme nachystat a zavézt.“ pravil Zdenda přísným hlasem a otevřel si pivko.

Když se osvěžil, začalo vybalování, navazování smrtících montáží, nafukování dopravního prostředku, stavění příbytků a vůbec hromada práce. To víte rybařina, to je dřina.

 

Kolem deváté hodiny je všechno připraveno, nastraženo a zavezeno. Mezi tím ještě proběhla nějaká ta plavaná. S plavačkou jsme byli oba úspěšní, braly nám plotice, hrouzci, oukleje a cejni.

„Takže začátek dobrej“, povídá Zdeněk.

„Jestli to takhle půjde i s těma sumárama, tak se asi zblázníme.“

Usadili jsme se pohodlně do křesílek, dali si pivko, něco na zub a oheň v grilu praskal. Prostě pohodové čekání na záběr sumíka.

 

Najednou Zdenda zvolal: „Kde mám káču?“

Už byla tma a já si všímám zeleného světýlka asi tři, čtyři metry po proudu. Zdenda znejistěl. Je to ryba nebo není? Sumec to nebude, ale mohl by to být candát nebo zubatá.

Nakonec se ukázalo, že to je planý poplach. Karas zabral a s pomocí proudu odepnul káču od bójky. Zdenda uvelebený na svém lehátku a posílený pár pivy a několika panáčky z lahvičky Krvesaje se mrzutě sunul ke člunu, aby znovu zavezl. Vrátil se mokrými koleny, že prý mu nateklo do lodě. Když se odepnutí konalo ještě jednou, ztráceli jsme už naději v záběr. Zdendova opětná nucená plavba už připomínala spíše zkázu Titaniku. Vrátil se celý mokrý se slovy, že příště jedu já. Ten večer jsme chytili akorát pěknou opičku.

 

O půlnoci jsme sbalili pruty a dál už jen popíjeli a vzpomínali na naše předchozí výpravy na Sázavu. Ráno se nám nepodařilo vstát před čtvrtou, jak jsme plánovali, ale až kolem páté. V chladném ránu se mi nechtělo do člunu, ale byla na mě řada. Zdeněk si to užil večer.

 

Zavezli jsme a zalezli zpátky na lože. Samozřejmě jsme oba usnuli. Asi ve čtvrt na sedm na mě Zdenda huláká: „Vstááávej, záběrrr!"

Slyším řvát pípák a hrčet baitrunner. V rozespalosti jsem vylítl z bivaku, ale než jsem se obul, sekl jsem už naprázdno. Po vytažení udice jsme na karáskovi viděli stopy po psích zubech. Vše nasvědčovalo, že zabral candát. Znovu jsem zavezl a zase jsem se uložil, tentokrát i v botech. Asi po půl hodině mě z rozjímání vytrhl opět hlas pípáku a hrčící cívky.

Nečekal jsem ani chvíli, s bleskovým startem skočil k prutům a mohutně sekl. Když jsem popadl prut k záseku, teprve jsem si všiml, že to nebyl záběr, ale že mi přes vlasec na hladině přejelo asi osm kachen. Jenže pohyb paží už se nedal zastavit. Vlasec se napnul a kachny se v děsném úleku rozletěly do všech stran.

 

Zdeněk z toho měl nesmírnou legraci. Konstatovali jsme, že nám tentokrát sumec opět není souzen, stáhli jsme bójky a věnovali se úspěšné plavané. Takže naše trestná výprava byla trestem spíš pro nás. Ale my jsme chlapíci silní a nevzdáme se. Nemusíme vždycky chytit, hlavně že jsme v přírodě a užijeme srandu. Stejně ho jednou dostanem. Howgh.

 

Text i foto: Luděk Novák - pluda14