Nakoupil jsem vše, co jsem považoval za potřebné a navíc jsem měl docela štěstí. Podařilo se mi zde v bazaru nakoupit téměř celou výbavu za rozumný peníz.

V den odjezdu jsem byl tak nervózní, že jsem skoro ani nešel do práce a do Prahy jsem přijel raději o několik hodin dříve - co kdyby se cestou něco stalo?

 

Cesta tam byla katastrofa, nikdy jsem tak dlouho autobusem nejel. Oproti jiným jsem nemohl vůbec spát, zatímco kolega vedle mě spal i přes den, což jsem nechápal. Škoda že jsem si nevzal prášky na spaní, které si od té doby vždy beru a doporučuji je všem, kdo mají zdravotní problémy třeba se zády jako já.

Po nekonečných asi třiceti pěti hodinách jsme na místě. Po pro mně „nekonečné“ době čekání na to, než nám uvolní pokoje, se konečně zabydlujeme, seznamujeme se s areálem, loděmi, mořskou mapou atd. Já, coby nováček jsem doufal, že mi přidělí někoho, kdo mě do chytání zasvětí, bohužel jsem měl smůlu a byl jsem přidělen také k nováčkům, i když jeden znich už v Norsku byl, ale později se ukázalo, že mi nemá co ukázat.

 

Ubytování bylo pěkné až na to, že jsem půlku pobytu prospal na gauči, bo spolubydlící se nemohli domluvit na tom, kdo bude spát se mnou v pokoji. Nakonec mi přidělili jednu paní a ta, protože jsem muž, odmítla se mnou sdílet pokoj. Dodnes nechápu proč když tam byly dvě ženy, tak nespaly spolu. Zřejmně jedni manželé chtěli spolu prožívat „romantické noci“. Já ale přijel za rybami a tak mi nakonec vlastně bylo jedno, kde se na chvíli vyspím.

První dny lovu byly ve znamení hledání ryb, což se nám moc nedařilo. Měli jsme oproti jiným lodím chabé výsledky. Až později jsem se dozvěděl, že se musí hledat hrany, podmořské hory a jiné nerovnosti dna. Situace se od toho okamžiku začala trošku zlepšovat. Další problém jsem ale měl s kolegy. Většina z nich nikdy nedržela prut v ruce a když se mělo každý den jezdit na moře, tak se jim nechtělo, že je zima a fouká, že jsem blázen a že budou radši na chatě. Tak se několikrát stalo, že jsem vyrazil na ryby sám.

 

Jezdil jsem spíše po fjordech, na otevřené moře jsem se odvážil sám jen jednou, ale asi po kilometru jsem radši loď otočil, protože jsem si uvědomil, že mám život jen jeden a že by se mohlo cokoli stát. Poprve jsem pocítil, jak mi začlo“lepit“.

S parťáky jsem měl prostě kříž, pokaždé jel se mnou někdo jiný, komu se právě chtělo. Jen jednou jsme se dostali na „koně“, to jest asi necelou půl hodinku jízdy od pevniny, kde echolot neukazoval ani rybu, jsem přesto nahodil a hned chytnul asi osmdesátku kelera (treska tmavá).

„A pak že tu nejsou,“ pravím.

Začali jsme tedy tahat kelery a docela se nám dařilo. Ale ne nadlouho. Za chvilku se do jednoho kolegy dala zima, protože se špatně oblékl a už se jelo domů. Byl jsem sám proti přesile a hádat se s nimi by bylo zbytečné...

 

Jednoho dne nám oznámil majitel cestovky Hynek, že se večer jede s několika čluny na nějaký Ornklakken či co, že je to celkem daleko, ale že se tam dají nachytat pěkné ryby. Když jsem tuto skutečnost sdělil spolubydlícím, tak se shodli na tom, že je to daleko a že se tam nepojede.

Byl jsem z toho zdrcen a nas…ný zároveň. Sám tam přece na lodi nepojedu, že.

Naštěstí mi Hynek nabídl místo ve své lodi a šťasten jsem s nimi vyrazil. Cesta tam trvala asi dvě hodiny, ale stála za to. Po příjezdu během chvilky chytil syn delegáta kelera 106 cm.

Říkal jsem si, že to pěkně začíná. Bohužel už se nám nic většího chytit nepodařilo, ale ryb kolem osmdesátky jsem nachytal plnou bednu. Možná i tu míru 106 cm bych překonal, kdyby u mě stál Svatý Petr. Při vytahování velké gumy dlouhé asi 16 cm, kterou jsem nastražil jen ze srandy, jsem dostal prudký záběr. Ryba si brala přes brzdu asi 10 m pletenky, pak se zastavila, opět vyrazila a nebyla k zastavení. Když se konečně zastavila, tak už byla zřejmě na dně a po pěti minutách marného snažení o její zvednutí mi vypověděl službu naviják Penn Captiva. Odešly převody, takže jsem pletenku na 22 kg musel nakonec utrhout. Buď to byl velký keler a zajel mi do vázky anebo to mohl být i halibut, to už nikdy nezjistím, ale řeknu Vám že pro takové zážitky se budu do Norska vždy vracet.

Po této přihodě jsem byl bez navijáku, naštěstí mi Hynek půjčil svůj prut a pěkně jsem si ještě zachytal. Nějúčinější na této výpravě byly malé stříbrné pilkříky kolem 50 g, na které jsem pak chytal celý zbytek pobytu.

 

Takže abych první pobyt v Norsku zhodnotil - super zážitky, super relaxace, krásná příroda a moře. Ryby jsem sice žádné metrové nechytil, ale ty tam přece na mě ještě čekají...

 

Fotek s rybami jsem moc nepřivezl, bo mě jaksi nikdo nefotil a tak jsem fotil aspoň přírodu. Jediné, co mi tam tehdy vadilo, byly neshody s členy posádky. Pokud mohu případným nováčkům něco poradit, tak padesát procent úspěchu a pohody je dobrá parta a taky někdo, kdo už tam byl a poradí. V roce 2009 jsem toto místo navštívil znovu, ale tentokrát s dobrou partou a to už bylo úplně o něčem jiném.  Ale o tom snad až příště...

 

Text i foto: Vítězslav Tvarog - tvarogv