Za rybami chodím rád, ale vzhledem tomu, že venku za oknem teploměr ukazoval minus 10 a docela hezky v noci nasněžilo, tak jsem celkem nechápavě pokukoval po synovci a čekal jsem, copak vyleze z našeho návštěvníka.

„Přejdu hned k věci, abych vás dlouho nenapínal“, prohlásil Kája a spustil.

„Objevil jsem parádní revír kousek od šachty, je to vlastně propadlina po těžbě, plná vypasených okounů, hladových štik a velkých candátů, kteří čekají jenom na nás, takže není, co váhat. V sobotu balíme vercajk a jdeme si pro ně.“

Na mou námitku, že rybolov na dírkách je zakázaný, mne odbyl slovy, abych se podíval na televizi nebo do kteréhokoli rybářského časopisu, že je to tam sama dírka a tak se mám uklidnit.

Bleskově nás přesvědčuje a domlouváme nezbytné záležitosti kolem lovu. Jak to klapne, tak v sobotu lovíme trofejní kusy na bájném revíru. V den lovu vstávám v časných ranních hodinách, ale při pohledu na teploměr velí moje tělo k okamžitému návratu do postele. Nenechám se ovšem zviklat a začínám s přípravou na odjezd. Pro jistotu vařím dvě termosky rumu s čajem, teple se oblékám a už vyhlížím synovce, až zatroubí pod balkónem.

Po chvíli už uháníme pro Karla na smluvené místo. Kája už tam stojí, na sobě zalátané verkové prošíváky, na zádech batoh s udicemi, u nohou dřevorubecký palaš a na ramenou lopatu na uhlí. Podle rampouchu u nosu to s časem odjezdu nějak nezvládnul.

Při pohledu na něho přemýšlím, jestli nejde do lesa kácet stromy, nebo sklízet babině uhlí. Synovec mu nesměle naznačuje, jestli by nestačil vrták na led, který má v autě, ale Karel rezolutně odmítá s odůvodněním, že jde na velké ryby a ty potřebujou velkou díru. Strkáme dřevorubce a uhlíře v jedné osobě do favorita a už uháníme po namrzlé vozovce směr propadliny.

Nad zasněženou krajinou se začínají objevovat těžní věže šachet, neklamné to znamení, že se blížíme k propadlinám. Zastavujeme auto, věšíme na sebe všechny nezbytné i zbytečné věci a vyrážime. Kličkujeme mezi haldami vytěžené hlušiny, až se dostáváme na led.

„Tady jsou, tady cítím rybu, sekáme díry,“zavelí Karel a rozmisťuje nás do půlkruhu.

 

Beru do ruky sekyrku a buším do ledu. Po chvilce prorážím asi deseticentimetrový led a spokojeně se dívám na svůj výtvor.

„Co to je, tomu říkáš díra v ledu, uhni stranou a dívej se.“

Karel bere do ruky svůj palaš. Kusy ledu lítají kolem, tak raději ustupuji stranou, abych nepřišel k úrazu a pozoruji toho to neúnavného člověka.

 

Za chvíli je hotovo. Při pohledu na vysekanou díru nevím, jestli mám chytat ryby nebo skočit do vody a otužovat se, tak byla velká. Zvedám oči a při pohledu na Káju se mi v paměti vybaví scéna ze seriálu Třicet případů majora Zemana - pohled na blbce Brůnu, který se klátí nad studnou se sekerou v ruce.

„Karle dík, já už si poradím.“

Uklízím kolem sebe led a chystám pruty. Na jeden nastražuji malou rybičku a na druhý zkouším marmyšky, malé tvistříky, všelijaká rybí šidítka, ale kýžený záběr nepřichází. Poškubávám, zvedám, spouštím, neustále měním nástrahy a nic. Po dvou hodinách snažení už necítím prsty u nohou ani u rukou.

 

Dívám se doprava, tam je synovec, který už asi přimrznul k ledu. Vlevo je shrbený Karel, nad kterým se vznáší oblak cigaretového dýmu. V první chvilce jsem si sice myslel, že už mu chytnul ten starý prošívák, ale byl to jen dým z cigár.

Dopíjím termosku rumu s čajem a protahuji své zmrzlé tělo. Slunce, které zašlo za velký násep hlušiny, vrhlo stín na naše místo a zima se ještě zdvojnásobila. Pomalu obcházím své dřepící kamarády, kteří neúnavně hledí do svých zamrzajících děr v naději na nějaký úlovek. Jdu kolem náspu až na jeho konec, který zasahuje několik desítek metrů do jezera. Alespoň se trochu zahřeju. Mám u sebe druhou termosku, tak jsem relativně v klidu.

 

Obcházím výběžek a pohled na druhou stranu mi vyrazí dech. Přede mnou se rozprostírá velká plocha jezera s nezamrzlou vodou. Důlní vody, které se tu tlačí na povrch jsou asi teplejší a tak je hladina pořád nezamrzlá. Po vodě líně proplouvají labutě, divoké kačeny a racci. Slunce, kterému nestojí nic v cestě, ještě ohřívá toto místo svými paprsky.

 

Dívám se zpět na svoje kamarády a zase na jezero, zase na kamarády a zase na prosluněnou hladinu. Je to jako svět chladu a tepla. Mávám na Karla, ten pomalu přichází. Vousy samá jinovatka, prsty modré. Asi jsem ho zavolal v pravý čas. Dávám mu velkého hlta grogu a ukazuji mu svět života. Nepřítomným pohledem sjíždí nezamrzlé jezero a kroutí hlavou. Jsem zvědavý, co z něho vyleze za moudro.

Chvíli neříká nic, potom se na mne podívá a ze šibalského úsměvu pod bílými vousy mi říká:

„Hele, nemáš tady nějakou kukuřici? Nahodíme na vánočního kapra, přece ho nepůjdeme koupit do Tesca.“

 

Odcházíme veselí nazpět do studeného šera. Na zpáteční cestě odtrháváme přimrzlého synovce od ledu, balíme a uháníme za teplem domova. Byl to zase jeden dobře prožitý den s Karlem na rybách a už se těším na další.

 

Text i foto: Josef Piecuch - rybař13