Rozhodování mi usnadnil otec, když mi poslal sms, že má pro mě v akváriu dva líny. Pojedu na sumce, i když jen na jeden den, ale pojedu! Je rozhodnuto!

A nastává další dilema, kam jet? Napadá mě Berounka. O zahájení jsem v Hýskově viděl dva sumcaře, tak to tam zkusím taky. Potřebuji parťáka a tak volám otci, co má v sobotu v plánu? Nemá naplánováno nic a tak souhlasí, že pojede se mnou. Odjezd plánujeme po obědě okolo druhé hodiny.

 

Konečně je tu sobota. Je nádherné teplo, i když to chvilkami vypadá, že bude pršet. To mě ale nijak neodrazuje, na rozdíl od mé přítelkyně, která mi oznamuje, že nikam nejede! Začínám s přípravami a nosím věci do auta. No, snad máme všechno. Vyrážíme s otcem směr Hýskov.

Dorazili jsme na místo určení. Zapaluji si cigaretu, otvíram si pivko a rozmýšlim jakou zvolím strategii. Začínám si připravovat věci. Nastražím oba pruty na sumce. První prut dám na položenou s podvodním splávkem. Připravuji si menšího lína. Okovávám ho třemi trojháčky velikosti 4/0. Do vody nahazuji 350-ti gramové kotvící olovo a za pomoci otce a pomocného prutu, vytahuji podvodní splávek s línem na místo určení (tzv. na výtah). Druhý prut nastražím na trhací bójku. Nikam nespěchám, mám dost času, tak vše kompletuji a kontroluji, nechci udělat chybu, která by mě mrzela.

Myslím, že je vše v pořádku a jelikož prozatím nevlastním žádný člun, musím celou sestavu zanést do řeky. Jsem zhruba 15 m od břehu a z vody mi už kouká jen hlava. Pouštím závaží kotvící bójky a odplouvám pryč. Otec zatím celou sestavu došponovává. Vylézám na břeh a na pruty dávám rolničky. V poklidu si zapaluji cigárko. Jsou právě čtyři hodiny odpoledne a tak mám před sebou osm hodin čekání.

 

Čas utíká poměrně rychle. Otec se snaží ulovit nějakou tu podoustev, ale ty nejeví o nástrahu žádný zájem. Neviděl jsem chytit rybu ani vedle sedícího rybáře chytajícího na feeder, ani na druhé straně rozloženého důchodce. To není moc optimistické.

Pozoruji své pruty, které jen občas zapumpují pod aktivitou línů. Začíná se stmívat. Konečně přichází večer, část dne, na kterou se moc těším, ale zatím je stále klid, jen občas je slyšet šplouchnutí od lovících bolenů. Jsme u vody sami, jen já a otec, všichni rybáři už to vzdali a šli nejspíš do hajan či do hospůdky.

 

Je krasná teplá noc. Měsíc nádherně svítí, nachází se právě v úplňku, tak pozoruji to rybí oko a s ním i množství padajících hvězd. Samozřejmě, že si pokaždé přeji nějaké to přání. Doopravdy si ale přeji jen jedno a to záběr.

Za střídavého sledování koncertu na obloze a pohupujících se chemických světýlek, umístěných na prutech, vedu obsáhlou debatu s otcem. Vaříme si kávu a přemýšlíme o tom co letos ještě podnikneme, kam a s kým vyzazíme na další rybářské akce. Z debaty mě vyrušuje až vibrace telefonu. Píše mi kamarád Vavří, který se za námi měl přijet podívat, ale časově mu to nevyšlo. Zvědavě se vyptává, co to dělá.

Je právě za pět minut jedenáct. Odepisuji mu, že zatím jsem bez záběru. Odkládám telefon, když vtom zacinká rolnička, poté přichází vteřinová prodleva a prut nastražený na trhačku se ohýbá jako luk. Rolnička cinká jak nakopnutej kašpárek a brzda vydává nejkrásnější zvuk na světě.

Okamžitě startuji ze sedačky, popadám prut a dvakrát rázně zasekávám. Následují dva rychlé neplánované kroky kupředu. Tah ryby mě zaskočil. Je tam!

 

Začíná opravdové rodeo. Z navijáku se odvíjí metry šňůry. Prvně v životě mám prut zapřený o třísla a obě ruce ho pevně drží. Zabírám ze všech sil a pomalinku otáčím rybu a beru si zpět metry šnůry. Jenže ne na dlouho, začíná přetahovaná neskutečných rozměrů. Když vybojuji dva metry šňůry, sumec si jich v zápětí vezme pět a to se opakuje stále dokola. Klepou se mi kolena, ba ne klepu se celý, jsem v naprosté euforii. Chrlím ze sebe stovky slov nadšení ze souboje, něco takového jsem ještě nikdy nezažil, ani teď nedokážu přesně vyjádřit pocity, které během souboje mnou procházely.

Jsem fascinován silou a údery, které ryba vyvíjí na mé načiní. Je to můj první cíleně chycený sumík a tak nedokáži odhadnout jeho velikost, ale tuším, že to nebude jen tak nějaký drobeček.

Otec mezitím rozprostírá igelitovou plachtu na cestu a připravuje podběrák. Poprvé se ukazuje část ryby na hladině, nezdá se velký.

,,Takové miminko,“ říkám otci.

Opět se snažím sumíka přitáhnout a ten se objevuje na hladině v celé své kráse. Ulevilo se mi, není to miminko a zároveň jsem se rozklepal jak ,,drahej ratlík“. Při pohledu na podběrák jsme se zasmáli a otec si šel do auta nasadit rukavice a obout holínky.

Mám sumíka metr od břehu, táta ho plácne po hlavě a sumec reaguje okamžitým úprkem. Opět začíná boj na krev, naviják kvílí a já navíjím z plných sil. Daří se mi rybu držet kousek od břehu, a tak po chvíli máme toho mazlíka opět pod nohama, následuje druhé plácnutí, celá akce se opět opakuje a prut se ohýbá až k prasknutí. Využívám pevnosti pletenky na 80kg a tak mám brzdu navijáku skoro dotaženou na maximum, nedám rybě ani metr zadarmo, proto netrvá příliš dlouho a máme ho opět u břehu. Na třetí plácnutí už nereaguje a jen v klidu leží na hladině.

Táta popadá sumce oběma rukama za hubu a už ho táhne ven z vody, pokládá ho na plachtu a já řvu radostí: ,, Je dobojováno“!

Nabírám vodu do kýblu, polívám sumce a mezi tím volám Vavřímu: ,,Mám ho na břehu“.

Odhaduju délku ryby na něco kolem 150 cm. Beru do ruky kleště a jdu vyháknout háčky. Sumec visí na posledním trojháčku a má ho pěkně v koutku, jak podle učebnice. Chytám trojháček do kleští, když v tom sebou sumík cukne a jeden z volných trojháků se mi zapichuje rovnou do levého prsteníčku. Není čas přemýšlet co tedˇ, popadám hák a vytrhávám ho vší silou z prstu, ale nejde to tak lehce. Nakonec se mi ho povede vytáhnout a i přesto, že se mi z prstu valí moře krve, daří se mi osvobodit z háku i sumce. Jdu do auta pro hadr a zabaluji si prst.

Otec zatím vyndává metr a ten při důkladném měření ukazuje pro mě neuvěřitelných 162 cm. Znovu jásám radostí.

Opět polévám sumce vodou a jde se na focení. Pár rychlých foteček a vzápětí rybu šetrně zvedáme a neseme ji do vody.

 

Ještě závěrečnou fotečku ve vodě a už navádím sumce do jeho království a nechávám ho v klidu odplout.

 

Přijímám gratulaci od otce, zapaluji si cigaretu a dívám se do nebe.

„Svatý Petře, děkuji“.

 

Na závěr mohu říci, že datum 26.6. 2010 mi zůstane navždy vryté v paměti, jako jeden z nejlepších rybářských zážitků.

 

Text i foto: Michal Timko - TimiTm