Při přívlačovém rybolovu lze za určitých okolností výše uvedená negativa omezit na minimum. Pak je určitým bonusem, máte li za rybářského parťáka člověka naladěného na stejnou frekvenci. Pokud na takového narazíte, je jisté, že zážitků od vody, na které nikdy nezapomenete, bude jenom přibývat.

Když mě na mém dyjském pobytu seznámil Tomáš s Radimem, vůbec jsem netušil, že otevřu dveře od rybářské komnaty, kterou jsem dosud nepoznal, sakramentsky rychle.

 

Ujal jsem se dobrovolně role jakéhosi průvodce po stále ještě tajemných proudech dolního Labe, abych se podílel na objevu rybářských rajských zahrad v naší krásné zemi, abych tyto poklady s láskou nosil ve svém srdci, jako obrovské bohatství. Když jsem viděl Radimovu brilantní přívlač, zjišťuji jaký obrovský prostor se přede mnou v tomto rybolovném způsobu otevírá. Myslím si, že řeku trošku znám a pokud k mnou objeveným nadějným místům přivedu rybáře se zkušeností, která mi dosud chybí, věřím v mimořádný úspěch. S proutkem, s nímž jsem až doposud škádlil labské dravce, ovšem nemohu čelit fousatým pánům řeky a už vůbec jim nemohu překládat těžké nástrahy, které je nutno nahodit do nadějných tišin uprostřed říčního toku. Přitvrdil jsem tedy. Koupí kevlarového mazánka (prutu) se mohu trošku přiblížit k dravcům, o nichž jsem doposud jen četl nebo jsem historkám o nich bedlivě naslouchal. Proto bude má sumčí trilogie spíše vyznáním z pocitů než odbornou statí vedoucí čtenáře k úspěšnému rybolovu.

 

Je páteční odpoledne a opět posloucháme píseň jezu. Přicházíme až ke kamenným valům v řečišti, kde se za nízkého stavu vody tvoří zpětné proudy.

„Tak tady jsem, Radime, zabojoval vloni se štikou Maruškou. Bylo stejné počasí a stejně vody.“

V mžiku máme vybaleno, Radim bere do ruky lehký vláčák a s malým twistříkem hodlá otestovat okouní apetit. Zatímco já vybírám vhodnou nástrahu, kamarád zhoupne tu svoji za kamenný val.

Téměř v zápětí slyším: „Týýý voe, štika jako prase!“

Než se twister propadl ke dnu, odkudsi se zjevila zubatá tlama, v jejímž prostoru mininástraha zmizela. Sklapnutím čelistí zaúřadovala zubatá pilka a hravě překousla vlasec. Rychle lanko!

Při dalším hodu už má koncová udice nainstalován bezpečnostní prvek proti štičím zubům – ocelové lanko. Sice moc nevěřím že by mohla zabrat znova, ale...

Je tam!!!. Na hladině se udělá velké kolo. Tlustý žíhaný válec ožívá až moc velikou energií, udělá další salto a…! Nástraha letí z vody.

Štika je volná. Byla to Maruška? To se můžeme jenom domnívat. Metr měla štika určitě, o metru dvaceti nejde ani doufat. Byť zkoušíme protahovat okovanými projektily celou tůň i místa okolní, jsme až do tmy bez záběru. Však ráno uvidíme. Až začne bolení salva!

 

Rozednívá se. V místech pod námi se ozve v třetině toku první hlučný šplouchanec - to boleni vyrážejí do útoku. Prásk, prásk! Nástraha letí do vřavy. Dopadne na hladinu. Bummm! Mazánek se uklání. Bolen se rve jako lev. Oba trojháky Slidera jsou zaťaty pevně. Radim taky zdolává. Pouštím rybu kolem šedesátky zpět a opět mrštím nástrahu do vody, co nejdál mezi lovící boleny. Radim je sehnutý a peanem v ruce osvobozuje zdolanou rybu od zaseknutých trojháků.

"Aúúúúáááááůůůů!!!!!"

Téměř smrtelný řev.

Radim osvobodil bolena z jednoho trojháku a jal se opatrně vyjímat druhý. Bolen ale nemá pro Radimovu dobrotu pochopení a silně sebou škubne! Volný trojháček, ta mrška, proniká do kamarádova ukazováčku důkladně, až na kost. Na jedné nástraze s mrskajícím se bolenem, to je situace komická (teda alespoň pro mě), jenže nevím, jak se cítí kamarád, když mu hrot trojháku trhá tkáň ukazováku.

„Dělej rychle něco! Aúúúú !“

Zatímco uklidňuji trpícího, odepínám z vesty pean, o jehož sterilitě by se dalo vážně pochybovat. Jednou rukou držím bolena, druhou chystám chirurgický zákrok. S háčkem ale pohnout nejde, zatnout hrot trojháčku dále a pak hrot ucvaknout kleštěmi nejde.

Už vidím Radima, jak přichází do ordinace s vytuhlým dvoukilovým bolenem visícím na zkrvaveném prstu a doktory, sestřičky i ostatní zdravotnický personál, jak se válí v křeči smíchy na zemi. Kamarád však začíná blednout a do smíchu mu rozhodně není. Má vykulené bulvy a myslí na amputaci prstu.

„Hele, támhle asi zalovil sumec.“

Jakmile zraněný otočí hlavu, uchopím pevně trojhák peanem a mírným trhnutím se mi ho podaří vyjmout z prstu, jenž začíná silně krvácet. Je třeba ránu dezinfikovat a ovázat, k čemuž používáme trošku vody a  rumu. Žádné obinadlo nemáme, takže musí posloužit ne zrovna čistý kapesník, omotaný kouskem pletené šňůry.

Jelikož jsme se zdrželi ošetřováním kamarádova zranění, přicházíme o porci záběrů bolenů, kteří postupně přestávají lovit. Trefovat se nástrahou mezi lovící boleny znamená okamžité záběry. Po dopadu nástrahy na hladinu a jejím mírném popotažení následuje strašná pecka do prutu a divoké výpady zdolávané ryby. Boleni kolem šedesáti centimetrů umí do nástrahy praštit pěknou silou. Trojháky, hlavně ten spodní na pomyslném břiše woblera dostávají silně zabrat a když je dokáže zdeformovat bolen, co teprve, pověsí li se na ně sumec!

 

Lovení bolenů skončilo, ale těsně po něm několikrát zalovil sumec. Asi po sérii deseti hodů Radim hlásí kontakt. Sumík jde poměrně dobře z vody, je celý černý a má těsně pod metr. Rybu vyhákneme, vyfotíme a pustíme zpět. S ovázaným prstem se však špatně nahazuje, proto jdeme k autu, ošetřujeme prst lépe a volíme přesun na jiné místo.

 

Charakterově je to něco úplně jiného. Proud téměř žádný, nic podle čeho by se dalo nějak smysluplně začít. Jen vím, že ve třetině řečiště je potopená hráz. K té nahazuje i Vašek, který sem přijel na kapry. Spíš si povídáme než chytáme a jen tak aby se neřeklo, předvádím Vaškovi chod woblera. Na otázku, jak se prutem tohoto typu hází a jak wobler létá, předvádím názornou ukázku. Posílám nástrahu co to dá. Slider dopadá poblíž potopené hráze, překlopím naviják a nechám nástrahu trošku propadnout ve vodním sloupci směrem ke dnu. Pak jenom přizvednu špičku prutu vzhůru k obloze a jemným pohybem špičky k sobě dám nástraze život. Cítím klouzavý pohyb nástrahy ze strany na stranu. Drcc, drcc! Dva drbance snad ve vteřině po sobě, na další dvě vteřiny cítím rybu, zásek však provedu do prázdna. Hlásím záběr, možná od sumce.

Po vytažení nástrahy je šňůra asi třicet centimetrů od nástrahy obalená slizem. Tak tedy opravdu sumec? Svými kolegy jsem poslán, abych si dal obklad. V poledne a tady a navíc sumec. Nejspíš jsem prý zavadil o cejna. Nevadí, věřím, že to sumec byl a proto posílám nástrahu do stejných míst. Jednou, dvakrát, pětkrát. Pak znova důrazné drc, drc. Tentokrát se zásekem trefuji do záběru, jako skokan do odrazu. Je tam!

V pěti vteřinách to vypadá spíš na přerostlého tlouště, kterých je zde habaděj, pak však rybí soupeř na háčku ztěžkne a provádí dva ukázkové kopance do šňůry. To vylučuje jakékoliv pochybnosti o jiné rybě než sumci. Sumík se pomalu sune proti proudu a moc nedivočí. Jen se drží dna jako klíště. Kevlarový mazánek se uctivě uklání a brzda navijáku přede souvisle, jako spokojený kocour.

Pomaloučku zkracuji vzdálenost mezi mnou a rybou. Vašek již pochopil , že nežertuji a stojí vedle mě s podběrákem. Pomalu vypumpuji rybu k hladině, je to nádherný sumík, který má jistě přes metr. Ještě jeden výpad a kopanec a Vašek ho zručně podebírá.Je to tak. Můj první zdolaný sumec nad metr na přívlač. Je krásně rostlý a měří 112 cm.

 

Po vyfotografování jej pouštím zpět a v tu ránu jdu opět neúprosně bičovat vodu. Posílen úspěchem nevnímám bolest ze stovek hodů. Ani já, ani Radim se záběru do večera nedočkáme.

 

Po noci strávené pod hvězdami se rozhodujeme přesunout se kousek proti proudu, kde mám již léta kouzelné místečko na candáty. To, že jsem jich poslední dobou z tohoto místa moc nedostal, je jen díky tomu, že jsem dělal něco špatně nebo byli candáti zkrátka lepší než já. Jenže teď je se mnou Radim. Díky jeho obrovským zkušenostem a s mojí znalostí terénu dáváme dohromady silnou porci naděje na úspěch. Moje pocity po zdolání prvního sumce ve mně hřejí ještě dlouho. Nedbajíce únavy a nevyspání už zase prohazujeme nadějný úsek řeky. Prvním hodem Radim atakuje malého candáta, je to však na určitou dobu záběr poslední. Ani jeden z nás však netuší jaké, zážitky nám přichystá nové místo, kam hodlám svého parťáka přivézt.

Ono to tak nové místo není. Rybařil jsem tam od dětství a tenkrát před téměř třiceti lety snil o tom, jak jednou budu chytat sumce, kteří tam prý žijí.

Naše výprava za labskými dravci se nachýlila do posledního dne. I když zážitků z uplynulých dvou dní je víc než dost, stále se cítíme na víc. Slunce již vykouklo nad okolními kopci a roztrhalo poslední zbytky ranní mlhy. Kdo čeká oslavné básně nad hlasy ptactva v stromoví a zvuky živé přírody, nedočká se. Rachot města, kterým Labe protéká a stavební ruch na březích nejsou rájem pro romantiky. Pohlédnu li ale kolem na strmé kopce, mezi nimiž se řeka klikatí, cítím krásný pocit domova. Pro mě není krásnějšího místa na světě. Po šikmém kamenitém břehu scházíme k řece. Je čistá a voní.

 

Vyprávím Radimovi o tom, jak to v těchto místech vypadalo před léty a co udělal v řečišti podvodní bagr, který hloubil koryto. Jak jezdil řekou, vytvořil kamenité valy napříč říčním proudem. Na některých valech zůstaly veliké kameny, nebo pásy betonových jehlanů. Silný proud za touto překážkou ztrácí svoji rychlost a vytváří mírné tišinky, kde zajisté budou hledat odpočinek tloušti, oukleje a jiné rybky a přítomnost drobných rybek jistě neujde vodním predátorům - bolenům a hlavně sumcům.

Hecuji kamaráda, pravicí ukazuji kamsi na řeku - zde poznáš vodu zaslíbenou, vodu sumců, candátů a bolenů. Víc říkat nemusím. Tady je to dost dobrý a už letí nástraha do tišinky uprostřed řeky. Ještě ani nerozbalím „mazánka“ a parťák nenavine ani 5 m šňůry, když v rachotu projíždějícího vlaku slyším: „Je tam!“

„Si děláš pr… Na první hod!“

Jenže následuje série kopanců. Podmínky, zejména silný proud, nahrávají rybě. Není to snadný boj. Za deset minut sumec vyšplhal proti proudu na naši úroveň, ale pořád ještě není vidět. Až když sumčí kormidlo rozčísne hladinu a následně sumík vystrčí kníry, zdá se být dobojováno. Radim drtí sumce na maximum, nedopřeje mu chviličku odpočinku. Ryba vlaje v proudu jako mramorovaný kus hadru. Má dost.

 

Sumce bez problému podeberu velkým kaprovým podběrákem s hustou síťkou. Jo! Plácneme si pravicemi, bez ohledu na oteklý prst. Sto dvacet centimetrů dlouhý sumec se po fotografické proceduře vrací zpět do řeky. Radim hlásí, že je to jeho letos sedmnáctý sumec a že se vysněné dvacítky letos asi nedočká. Ošálen radostí z kamarádova úspěchu, pln optimismu předpovídám splnění této hranice ještě dnes.

To spíš já se záběru asi dnes nedočkám. Dohodit tak daleko, až na kraj proudnice u protilehlého břehu prostě nedokážu a protože dohodím pouze na kraj tišiny, brzy mi proud vymete nástrahu z akční zóny a v silném hrčáku se záběru jen tak nedočkám. Další kopanec do šňůry a je tam! Devadesátku sumíka vytáhne Radim z proudu brilantním způsobem za pět minut. Osmnáct. Za půl hodiny na jiném místě padesát metrů níž po proudu přichází devadesát osm centimetrů a devatenáctý zářez do pažby.

Už jsem pouze v roli asistenta. Než namontuji zpět kryt fotoaparátu a sehnu se pro prut, už zase sleduji zdolávání sumce. Něco podobného se jen tak nevidí. Radost, která s námi cloumá po zdolání dvacátého sezóního sumce se asi nedá popsat. Hotové sumčí Nagano. Nezbývá než kamarádovi k jeho „one man show“ upřímně popřát. Je ale fakt, že mu trošičku závidím, protože podobný rybolov už nemusíme nikdo z nás v životě zažít. Taky bych si přál se takto přivést do stavu rybářské nirvány. Ale já ji znám ještě z lovu kaprů nebo amurů a vím, že se jí zajisté jednou dočkám. Kouzlo touhy proto nechám v sobě žít a v dobách hnusné zimy se budu těšit na sumčí záběr.

 

První díl Labské sumčí trilogie přinesl zážitků až dost, mohu však předeslat, že to byl jen jakýsi počátek. Ne, nechci být neskromný, ale po tom, co následovalo přesně za týden, se takto vyjádřit prostě musím. O tom, co se tenkrát odehrávalo na břehu Labe však napíši až v příštím díle Labské sumčí trilogie.

 

Vašek Turek - Vaclav III.