Letošní chytejsraz byl specifický v jedné věci - konal se necelých 30 km od Tábora a to byla pro organizační tým obrovská výhoda, protože se neztrácel čas cestováním a bylo možné dopravit na místo spoustu věcí, ba dokonce dojet pro něco kdykoli v průběhu srazu.

Na druhou stranu vybraný revír postrádal potřebné zázemí pro konání větších akcí a tak bylo nutné dopravit k rybníku ve Vrchoticích prakticky vše včetně stolů, lavic i střechy nad hlavou. Od pátečního ráno proto probíhal na louce u rybníka čilý ruch. Z aut a přívěsných vozíků se vykládaly metráky materiálu a ve stínu košatých dubů začal rychle vyrůstat velký vojenský stan. Přítomní chytejáci ochotně přiložili ruce k dílu a na HaDovi, který tomu všemu velel, bylo vidět, že po všem tom úmorném lítání a shánění, které srazu předcházelo, začíná propadat atmosféře nastávajících okamžiků a už teď si to užívá.

 

Na louce nebylo ohniště, které je každoročně středobodem dění a tak bylo nutné nějaké vybudovat. Přepadové komando, jemuž HaD osobně velel, vyrazilo do terénu sehnat dostatečné množství kamenů.  Naštěstí to nebyl tak velký problém a během půlhodinky byli zpátky. Docela by mě zajímalo, jak dlouho by jim to trvalo, kdybychom měli sraz někde ve středním Polabí...

 

Další důležitou součástí srazového života bývá gril sloužící k nepřetržité produkci lahůdek v mezidobích dělících významné kulinářské okamžiky, kterými jsou zejména konzumace živáňské a pečeného prasete. Letos jsme měli gril plynový. Byl vynesen, usazen na bytelném stolku, připojen k bombě a během hodiny od vyložení uveden v činnost. Od té chvíle až do večera nevychladl.

 

Jak plynul čas, postupně doráželi další a další účastníci. Asi nejdál to měli LuboO s otcem, kteří přijeli až ze Zvolena. Stali se jedinými zahraničními účastníky akce a svou přítomností dali srazu mezinárodní rozměr.

 

 

Pár slov o revíru

 

Rybník ve Vrchoticích je celkem pohledná voda s malebným okolím. Hlavní zásluhu na tom mají desítky vzrostlých stromů, především dubů. Ve vzácných okamžicích, kdy není na obzoru ani noha, vypadá zejména zadní část rybníka z některých úhlů téměř idylicky.

 

Břehy rybníka jsou zpevněny velkými žulovými balvany. Některé byly tak velké, že leží (snad) na svých původních místech a tak trochu vytvářejí atmosféru "přírodní" vody. I díky nim rybník rozhodně nepůsobí dojmem nějaké díry, do níž kdosi vysypal pár kaprů. Má své kouzlo a jsou tu partie, které doslova vybízejí k posezení a nahození prutů.

 

Prakticky po celém obvodu rybníka vede cesta. Na hrázi ji lemují krásné staré duby - tak, jak to má u správného rybníku být.

 

V zadní části rybníku je zarostlý ostrůvek. Usadil jsem se s kamarády kousek od něj a mohli jsme pak společně obdivovat takováhle rána s mlžným oparem nad hladinou a sluncem prodírajícím se mezi větvemi stromů.

 

 

Ryby

 

Skoro každý, kdo přijede na sraz, si aspoň na chvilku nahodí. Jsou, pravda, i tací, kteří to v průběhu několika posledních srazů zatím neudělali, ale není jich mnoho. Většina účastníků jede na setkání mimo jiné i s představou, že si za ty dva dny strávené na soukromé vodě něco pěkného povodí.

Já letos dokonce hodlal využít tuhle šanci k získání snímků slušnějších kaprů, protože jednak moji oblíbení šupináči z otavských proudů vypadají jako reklama na bídu a mimoto jsem díky letošnímu bláznivému létu s nevyrovnanými průtoky žádného věšího kapra neulovil. S kolegy Prutosem a Vydrýskem jsme plánovali slušnou krmnou kampaň, jejímž cílem mělo být ulovení pořádného macka za ideálních světelných podmínek, nejlépe kolem deváté ráno.

Plánuje se to hezky, ale realita obvykle člověka rychle vyléčí z jeho optimistických představ. Hned poté, co jsme se ubytovali, nastal čas prosondovat vodu a založit krmný flek.  Opticky se naše pozice jevila téměř strategická, ale zatímco jinde se kapři občas projevovali nějakým tím rytím nebo výskoky, kolem nás bylo mrtvo. Velice rychle jsme zjistili proč. Od nás až k ostrovu se svažovala písčitá mělčina hluboká po kolena, v lepším případě po zadek. Z toho vyplynulo, že chytat budeme daleko.

Abychom měli jistotu, že víme, kde naše krmení leží, vyrobili jsme improvizovanou tyčovku z lískového prutu, já se jí chopil, přibral kýbl obsahující směs granulí, pelet a kukuřice a vyrazil v trenkách do rybníka. Dav na břehu se královsky bavil, dostal jsem spoustu velice užitečných rad a stal se terčem zájmu fotografů. Po některých jsem sice házel kamením, ale ti lumpové si z toho nic nedělali a sprostě parazitovali na mé situaci.

Nakonec jsem našel u ostrova zlom, kde dno konečně naklesalo na hloubku asi 140 cm a písek pokryla vrstvička bahna. Objevil jsem tu trochu tvrdší místo, umístil tyčovku a zakrmil, vědom si toho, že ti "zmetci" s cvakajícími krabičkami si mě tu budou vychutnávat dvakrát denně, což se taky stalo.

Lov samotný nestál za mnoho. Prvních 24 hodin jsme byli bez záběru a tak nakonec naše feedery dostaly únikové montáže a jejich špičky mířily přímo na zakrmený flek. V závěru pobytu jsme přece jen dostali šest jízd a pět kaprů od 58 do 72 cm skončilo na břehu. Naprosto neomylně ale zabírali v okamžicích, kdy jsem chodil pro jídlo a fotografovat, takže jsem nejen žádného nechytil, ale ani neviděl záběr.

Snažil jsem se spravit si chuť přívlačí, ale kolem se pohybovali jen miniaturní okouni do 20 cm a u břehů postávaly štičky kolem 40 - 55 cm. Chytil jsem si od každého jeden "vzorek" a přenechal je ostatním. Trochu jsem si zavláčel až kolem půlnoci, kdy na mělčinu najeli lovící candáti. Bohužel se jednalo o dorostence kolem 40 cm, kteří mou gumu určenou trošku jiné velikostní kategorii nedobírali anebo během zdolávání padali. Při jejich velikosti mě to ale nemrzelo. Vadilo mi, že nepřišel žádný větší.

Celkově se chytalo velmi málo ryb, i když počet úlovků měl mírně vzestupnou tendenci. První den byl na mnoha místech problém ulovit i pouhou plotici, natož kapra. Postupně se ale sem tam nějaký pěkný úlovek objevil. Sympatické bylo, že většina ulovených kaprů měla mezi 60 - 75 cm.

 

Ryby to byly čisté, zdravé a bojovaly jak na udici nebo při podebírání, tak i při vracení do vody.

 

Kromě kaprů se chytilo i několik menších jeseterů a pár krásných línů, kteří se ihned stali terčem zájmu fotografů.

 

Vláčkaři neochabovali v aktivitě a dokazovali, že menších štik se kolem břehů rybníka potuluje docela dost. V sobotu odpoledne za námi dorazil kamarád troutkiller a během čtvrthodinky i on zaznamenal čestný úspěch. Shodou okolností bylo právě téměř ideální světlo a navíc se kolem pohybovali tři šílenci s fotoaparáty, takže se stal jeho úlovek snad nejlépe zdokumentovanou rybou srazu.

 

 

Pár slov o společenském dění

 

Nejen rybami je ovšem živ srazivší se chyteják. Je třeba se přivítat a pokecat s kamarády, které člověk celý rok zná jen díky klávesnici a tak se valná většina lidiček pohybovala kolem dýmajícího ohniště, kde bylo dost místa k sezení a jídla i pití, co hrdlo ráčilo.

 

Protože se chytejácké jádro zná už léta, byla atmosféra hodně uvolněná a většina lidí doslova sršela vtipem. Nevím, jak bych to dostatečně věrohodně popsal a tak místo spousty slov sem raději dám jediný snímek, který hovoří za vše.

 

To, že chytejácké srazy jsou především nikdy nekončící žranice, se dávno ví. Letos byla nabídka velmi pestrá a přestože Mary donesla vynikající buchtu (zmizela během chvilky), tak jako každý rok, převládalo maso ve všech možných úpravách.

 

Je ale pravdou, že byly učiněny určité pokusy hegemonii masa poněkud narušit. V nabídce se mihla zmrzlina, čerstvá i nakládaná zelenina a na grilu se v hojné míře objevovala kukuřice. Kupodivu o ni byl docela zájem.

 

Nechyběla ani tradiční česnečka (samozřejmě se spoustou masa), kterou právě prohání v kotli Pavla Havlíčková.

 

Kuchaři si tu a tam krátili čas výrobou špízů...

 

...ale největší "špízek" visel nad ohništěm celé páteční odpoledne. Byla to tradiční živáňská. Krátce po soumraku ji Zdenda vybalil z alobalu a zatímco nad plameny získávala barvu, kolem se hromadil natěšený dav.

 

Nakonec ona chvíle, na kterou se všichni těšili, přišla. Rožeň, na němž voněla 138 cm dlouhá a 25 kilo těžká pochoutka byl sundán ze závěsů a Zdenda jeho obsah zpřístupnil slintajícm masám. Ty vyrazily vpřed s noži a tácky v rukou a přesně za 112 sekund bylo po všem.

 

 

Gastronomickým vrcholem druhého dne bylo pečené prase. Sice se neopakovala situace s loňským "dinosaurem" vážícím bez hlavy necelých 100 kg, ale i 73 kg slibovalo dostatek masa, tuku i opečené kůrčičky pro všechny přítomné. Pašíka jsem dovezl od souseda řezníka pěkně naloženého a posypaného kořením v plastové vaně, noc strávil v chladicím boxu v Táboře a druhý den skončil na rožni.

 

Napichování prasete nám tentokrát netrvalo pět hodin jako loni a nekonala se žádná óda pro palici, sekeru a pilník. David prase trochu "pokrátil" a během půhodinky bylo přidrátováno k rožni a pověšeno nad oheň.

 

Jeden problém se ale přece jen vyskytl. Slabý motor nezvládal plynule otáčet excentricky rozloženou hmotu prasečího těla. Tým kreativních lidiček zdržujících se kolem ohniště si ale s celou záležitostí bleskově poradil - rožeň byl opatřen závažím kompenzujícím nerovnoměrně rozloženou zátěž a dál už se čuník otáčel bez problémů.

 

Protože ale opékání prasete není záležitost na deset minut, mohli mezitím přítomní zahánět hlad konzumací vyhlášeného guláše od Míry Mužíka. Je těžké uvěřit, že i ten zmizel během chvilky. Poslední misku hlídalo několik obětavců pro Radka Havlíčka. Jenže jak tak u ní seděli a hlídali ji, vůně guláše zvítězila nad pocitem zodpovědnosti a kamarádství a tak se Radek své porce nedočkal...

 

Navečer bylo prase vysvlečeno ze svého alobalového kabátku a vystaveno proceduře mající za cíl vytvoření zlatohnědé křupavé kůrčičky.

 

Jenže než odborníci uznali pašíka za schopného konzumace, nastala hluboká noc. Během ní se postupně okrajovalo maso a zbytek se postupně dopékal.

 

Ráno tak viselo nad ohništěm ořezané torzo, na němž se jako supi přiživovali různí kolemjdoucí. Zastihnout ho takto opuštěné, to dalo docela práci.

 

 

A ještě malá rekapitulace toho, co se snědlo a vypilo:

 

- 25 kg živáňská

- 73 kg prase (to se celé nesnědlo)

- cca 25 l guláše

- cca 40 l česnečky s 8 vepřovými uzenými koleny

- 30 kg steaků a špízů

- 20 kg domácích klobás

- k tomu 4 x 3 litry vynikajících omáček

- 9 kg tří druhů špičkových zmrzlin

- 40 bochníků chleba

- 10 l zeleninového salátu a asi 50 grilovaných kukuřic

- 8 sudů piva a spoustu dalších drobných dobrot...

 

 

Pasáž o jídle zakončíme potravinou nejvzácnější, která nám v minulých letech v průběhu srazu nejednou došla. Ano, řeč je o chlebu. Letos ho bylo dost.

 

 

Fotografové

 

Letošní sraz byl výjimečný i v další věci. Mezi účastníky se našla pěkná řádka majitelů digitálních zrcadlovek. Pamatuji doby, kdy bývala jedna, později dvě. Letos jich bylo jako máku. "Zrcadlem" se oháněli Radek Havlíček, MP-E 65 mm, Libor, tomashr, sus1, J.H. a moje maličkost. Fotograficky zdokumentováno bylo prakticky vše a nikdo všetečným objektivům neunikl.

 

Kromě prostého focení byly vedeny i zasvěcené diskuze o tom, jak donutit světlo a techniku, aby se podřídily přáním fotografa.

 

Divácky velmi vděčné bylo focení ryb. Mnozí z chytajících byli fascinováni pohledem na kamarády válející se po břehu s foťákem v rukou ve snaze získat dokonalý záběr. Nejvíc asi Robur:-))

 

 

Děti

 

Každoročně se srazů účastní i několik dětí. Letos jsem jich napočítal pět - čtyři kluky a jednu mladou dámu. Pokud vím, slyšela na jméno Eliška, byla velice komunikativní a během srazu se naučila mistrovsky točit pivo. Tohle jsou její začátky z doby, kdy se náš "výčep" teprve proplachoval vodou.

 

Aby se děti nenudily, uspořádali manželé Širdovi napřed naprosto plnohodnotné pasování na rybáře (včetně plácnutí rybářským právem a udělení diplomu) a potom rybářské závody.

 

Závodilo se v lovu ryb na plavanou - tady je vidět, jak Lojza Rybka koučuje svého syna, pozdějšího vítěze.

 

Ceny do závodu byly zajímavé - zlatá medaile, splávek, bronzová medaile.

 

Ryby při závodech téměř nebraly (jako ostatně většinu času) a Elišku chytání nebavilo.

 

Snad právě proto obsadili všechna místa na stupních vítězů kluci. Robur si pochvaloval druhé místo svého syna s tím, že potomek vyhrál splávek a on coby otec do něj přitom investoval jen jednoho bílého červa, kterého syn po závodě v pořádku vrátil:-)

 

 

Psi

 

Směsice bytostí dorazivších na sraz se obvykle neomezuje jen na příslušníky druhu Homo sapiens. Snadno tu narazíte i na účastníky čtyřnohé. Letos tu pobíhalo přinejmenším šest psisek různých ras, velikosti i stáří.

 

Byl tu i Havlíčkovic Max, dorůstající štěně kokra, pro něhož byl sraz životním zážitkem. Byl unesen tou spoustou lidí, vůní i jídla a nakonec skončil přežrán, vyčerpán a zahalen oblakem plynů pocházejících ze špatného trávení.

 

Nejvzpomínanějším čtvernožcem srazu ovšem bude psisko slyšící na jméno Lexa jehož pánem je, přinejmenším v některých okamžicích, Robur. Lexa je zkáza, pohroma, pomsta nebes, výlupek pekla, rybářova nejhorší noční můra a přitom všem dokáže být celou tu dobu dobrosrdečným psem, který neublíží ani mouše. Jenže sežere, odnese, porazí, vyplaší či močí označkuje naprosto cokoli a pokud se k vám blíží klátivým klusem a s radostným výrazem v tváři, připravte se na nejhorší. Legendární událostí letošního srazu se stala bitva osaznestva kuchyně s Lexou o hrnec sádla,...

 

...zatímco ukradený krajíc chleba lze považovat téměř za prkotinu.

 

Není proto divu, že Robur, pronásledován vyčítavými pohledy přátel, nakonec sáhl k jistým radikálním opatřením.

 

Prezentace Daiwy

V sobotu odpoledne proběhla malá prezentace výrobků Daiwy, která nám mimo jiné poskytla atraktivní ceny do soutěží, v podání píseckého Daiwa klubu, který teď testuje některé produkty. Všichni jeho členové jsou dlouhodobými návštěvníky našeho serveru, i když zdaleka nejvíc se tu projevuje Marek Slavíček alias troutkiller.

Chlapi přivezli cajk zapůjčený i vlastní a sešla se tak nakonec skutečně pěkná hromádka, v níž nechyběla ani naprostá špička navijáků (Infinity - Q, Certate, Morethan Branzino, Steez) či přívlačových prutů (Morethan Branzino).

 

Martin Vaněček (K.O.D.) a Marek Slavíček (troutkiller) si chvilku i zachytali.

 

A je tu to, k čemu neodvolatelně spěje každý děj, příběh i život. Konec.

V neděli kolem poledního začaly zástupy chytejáků na břehu vrchotického rybníka řídnout. Mizely stany, auta, lidé...

Táborské jádro zůstalo o něco déle. Bylo třeba všechno rozebrat, očistit, naložit, uklidit a nakonec odjet směrem k domovu. Nikomu se moc nechtělo, ale to bylo tak všechno, co se s tím dalo dělat. Na louce zůstala jen udupaná tráva a vypálený kruh po ohništi.

Pokud se vám taky stýská po těch třech dnech strávených ve společnosti přátel anebo teprve zvažujete svou účast na příštím srazu, můžete se na to zkusit podívat okem optimisty. Pokud by se konal ve stejném termínu jako ten poslední, tak je to v tuto chvíli ani ne za rok. A to přece uteče jako voda:-)

 

 

Text: M. Horáček - Osprey

Foto: Osprey a tomashr

 

P.S.:  V následujících řádcích najdete odkazy na místa, kde je možné najít další fotky ze srazu. Pokud jste sami vytvořili nějaké album umístěné kdekoli na Internetu, můžete mi poslat osobkou odkaz, já ho sem umístím.

Fotky Radka Havlíčka:

http://www.chytej.cz/fotoalba/3796/sraz-chytej-cz-2010/

Liborovy fotky:

 

Fotky sus1:

http://sus1.rajce.idnes.cz/Sraz_Chytej.cz_-_Vrchotice_3.9._-_5.9._2010/

 

Fotky tomashr

http://picasaweb.google.com/tomashru/SrazChytejCz#

 

Fotky Tutan:

 

Diskuze o srazu:

http://www.chytej.cz/forum/758/sraz-chytej-cz-anketa/