Celé to začalo nevinně. V pátek, během časného odpoledne mi zazvonil telefon. Dny se mi sice poněkud slévají a z denních dob dobře poznám hlavně večer, protože mi zapadající slunce svítí do okna a pak se mi leskne monitor, ale postřehl jsem den předtím v rozhovorech na síti cosi o pátku třináctého a byl jsem právě po obědě. Díky tomu mohu dobu, kdy mi zazvonil prokletý Bellův vynález, specifikovat poměrně přesně.

Zvedl jsem to. Na druhém konci dnes již imaginárního "drátu" byl David a nabízel mi možnost připojit se k výpravě na jižní Moravu, jejímž hlavním cílem je zdokumentovat umění závodníků v LRU plavaná. Shodou okolností byl totiž na Novomlýnskou nádrž přeložen závod seriálu Mistrovství ČR v této disciplíně a nabízelo se, že bude možno natočit úlovky krásných cejnů na rozlehlé stojaté vodě, lov s anglickými splávky, zakrmování prakem na velkou vzdálenost a jiné pozoruhodné finesy plavačkářského řemesla.

Závod se sice měl původně konat na Vltavě, ale průtok 800 kubíků, zaznamenaný několik dní před závodem, nenabízel vyhlídku na regulérní podmínky pro takovou soutěž. A tak se celý podnik - oficiálním názvem Mezinárodní Mistrovství ČR v LRU plavaná 2010 přesunul na Nové Mlýny, kde existuje poměrně rozlehlá závodní trať schopná hostit tak velký závod.

Pohled na část obsazeného úseku během závodu; jedná se asi o pětinu jeho celkové délky, tuším, že jde o část sektoru D

 

David a Radek Havlíčkovi tam jeli s poměrně zajímavým cílem. Domluvili se s jedním ze závodníků RSK Mivardi Ing. Václavem Freylichem, aby se pokusili natočit celé kolo závodu z pohledu jednoho konkrétního účastníka. Získaný materiál by se měl stát součástí plánovaného DVD o lovu na palvanou.

Václav Freylich

 

Pochybuji, že byl Václav Freylich nějak bezmezně nadšen z toho, že bude mít celý závod po boku filmovou kameru, ale souhlasil, byl velmi vstřícný a s bravurou profesionála provedl náš miniaturní filmový štáb jak zákulisím příprav na závod, tak i samotným závodním kolem. Já stál po celou dobu o krok či dva vzadu nebo stranou a snažil se nafotit a zapamatovat si vše podstatné, abych mohl následně vyhotovit tento článek. Jestli výsledek odpovídá snaze, to už musí posoudit čtenáři.

 

Když jsme ráno dorazili na závodní trať, počasí se netvářilo moc vlídně. Po noční bouřce bylo ještě všude mokro, vítr hnal po nebi šedavá mračna a jen občasný výskyt světlejších oken v oblačné cloně dával naději, že se situace během dne zlepší.

 

Závody se na Nových Mlýnech pravidelně konají na jejich jižním břehu kousek za obcí Pavlov.

Zátoka s rybářským "kempem" v sousedství závodní trati, za ní Pavlov a na pozadí část Pavlovských vrchů s Dívčími hrady

 

Břeh tu tvoří sypaná hráz z hrubých bloků lomového kamene, po jejímž vrcholu vede asfaltová cesta. Doprava k vodě je tu tedy velmi uspokojivě vyřešena a s trochou snahy a disciplíny může mít každý soutěžící své auto za zády (pro běžný rybolov to neplatí). O něco horší je to se samotným chytáním, protože vybudovat si rozumné stanoviště mezi velkými ostrohrannými balvany není jen tak. Tento terén má ještě jednu nevýhodu - ať už vám upadne do škvír mezi kamennými bloky cokoli, budete to jen obtížně získávat zpátky. Historek o několikahodinovém (a často marném) dolování takových předmětů jako jsou mobil či klíče od auta už jsem tu slyšel několik.

Mezi kameny se dá najít ledacos, co přinese vlnobití a mezi tím se válejí i vysušená torza ryb, jež jsou páteří obsádky Nových Mlýnů a lákají sem řady plavačkářů a feedrařů - ano, jde o obrovské cejny, kteří tu celkem běžně dorůstají 50 - 60 cm, což je velikost, s jakou se jinde jen tak nesetkáme a rozhodně ne v takové množství. Navíc stavba těla zdejších "lopat" je skutečně impozantní.

Téhle rybě zaživa do šedesátky moc nescházelo

 

Po našem příjezdu byla silnice na vrcholku hráze ucpána auty, takže jsme zaparkovali hned na kraji a vmísili se mezi závodníky, kteří už pobíhali kolem svých dopravních prostředků, kličkovali mezi pestrobarevnými kýbli a snažili se namíchat povolený objem krmení (17 l vnadicí směsi). Dala se tu vidět celá řada zajímavých činností typických právě pro závodní rybolov a tak jsem se jal obtěžovat své okolí cvakáním své spouště, abych mohl předvést čtenářům, co všechno závodní plavaná obnáší.

Řada zaprkovaných automobilů se táhla daleko za zatáčku

 

Docela mě překvapilo, že směsi, které se jednotlivé týmy pokoušely namíchat, byly poměrně hrubé, celkem lepivé a s velkým obsahem hlíny - zkrátka ne to, co by člověk čekal od lovu na "stojáku". Ale svou logiku to má a rychle mi to došlo. Ve zdejším závodě se loví velké ryby (hlavně cejni s průměrnou váhou kolem 2 kg), voda je dost hluboká (kolem 4 m) a překvapivě táhne - splávky tu nestojí na místě, ale pohybují se jako v mírně proudícím nadjezí. Navíc koule krmení musejí vydržet několik desítek metrů dlouhý let po výstřelu prakem.

Samotné míchání sice nevypadá nijak složitě, ale jsou za ním roky praxe. Nezvládnout například dokonale konzistenci krmení by byla závodníkova "sebevražda".

"Krámů" s sebou vozí závodníci požehnaně, často se ovšem přepravuje pohromadě velká část výbavy pro celý tým

 

I na Mlýnech se do krmení přidává ne právě malé množství hlíny, kterou je třeba okamžitě po vysypání z pytlíku prohnat přes síto

 

Namíchat povolených 17 l směsi je docela dřina, takže akuvrtačka s metlou a postřikovač jsou dnes velmi oblíbení pomocníci

 

Závodníci jednoho týmu obvykle míchají krmení společně a vzájemně si pomáhají.

 

Řečeno pár slovy - "živá" pro celý tým; podrobněji je obrázek možno popsat tak, že se jedná o živou složku krmení představovanou hnojáčky (uloženi v rašelině v plátěných sáčcích na zemi), bílé červy (polyetylenové sáčky v předním kýbli) a patentky (ve vlhkých novinách v zadním kýbli).

 

Patentky jsou larvy pakomárů, které se loví v bahnitých nánosech na dně některých vod. Jsou náročné na manipulaci i transport (chlad, optimální vlhkost) a prodávají se jen velmi vzácně, hlavně pro potřeby špičkových závodníků. K nám se velice často vozí z Polska a jejich doprava i distribuce musejí být bleskovou záležitostí. Vzhledem k tomu všemu představují nejdražší složku krmení.

Vlevo je vidět malá patentka, která se přidává do krmení, vpravo je velká - tu je možné nastražit i na háček.

 

Hnojáčci se transportují v rašelině a před závodem se od ní musí oddělit, což se provádí pomocí síta. Než skončí jako živá složka krmení, pěkně si zaskáčou...

 

... a následně jsou uložení v krabičkách. Protože je objem živé složky limitován množstvím 2,5 l na osobu a závodní kolo, někteří závodníci hnojáky do krabiček doslova "našlapou", aby povolenou kvótu využili na maximum. Krabičky vyráběné plavačkářskými firmami (tato je od Sensasu) mají standartizované objemy a rozhodčí proto při kontrole nemusejí nic přeměřovat - v podstatě se jen podívají kolik a jakých krabiček "živé" má závodník připravených.

 

Zatímco si závodníci připravovali krmení, proběhlo losování stanovišť a následně vypuklo veliké "škatule, škatule, hejbejte se".

Vozidla se i se svými majiteli snažila prokličkovat k vylosovaným flekům a tam se namačkat někam ke kraji komunikace, aby kolem nich ostatní dokázali projet. Když se všichni nějak usadili a hluk motorů utichl, vypukla další část přípravné fáze závodu. Napřed ještě mimo sektory, protože závodník má čas na přípravu uvnitř sektoru přesně vymezen (obvykle se jedná o dvě hodiny, tady to bylo s ohledem na podmínky dvě a půl).

My už jsme se v té době drželi svého "závodního koně" a Václav Freylich měl díky nám co dělat, protože kromě vlastní přípravy na závod předváděl před kamerou celou řadu věcí, které asi nesouvisely přímo se závodem, ale byly dobré pro vysvětlení logiky plavané jako takové. Jednou z nich byla otázka výběru anténky.

 

Před vstupem do sektoru věnoval V. Freylich nějaký čas výrobě návazců.

 

Není anténka jako anténka - výběr barvy záleží na barvě pozadí, anténky s dutým zesíleným koncem jsou lépe vidět na velkou vzdálenost a podobně.

 

Anténky s tenkým uhlíkovým dříkem mají zase tu výhodu, že dík svému malému výtlaku se při zvedavém záběru (typický pro cejna) zvedají výše a záběr je zřetelnější. Normálně kouká jen červený koneček, ale při závodě jsem po záběru cejna viděl anténku vysunutou i do takovéto pozice. Důležité je, že díky té tenké tyčce i malý zdvih vysune horní černou zesílenou část dost vysoko nad hladinu a zejména ve vlnkách je to opravdu znát.

 

První, co obvykle dělá závodník po vstupu do sektoru, je vybudování stanoviště, zejména usazení plavačkové bedny nebo pódia. Na kamenité hrázi to není snadné a je třeba udělat to opravdu pořádně, protože převrátit se s pódiem, během závodu, kdy je ověšené vším možným, to by byl docela průšvih.

 

Své palebné stanoviště si instalovali i bratři Havlíčkové. Nebylo snadné najít místo, odkud by měla kamera dostatečný přehled o situaci a přitom závodníkovi nepřekážela.

 

Ze začátku se to nezdálo obtížné, ale jak se prostor postupně vyplňoval, měla to kamera stále těžší a těžší.

 

Součástí příprav je i umístění vezírku - je třeba ho roztáhnout, zasunout do vody, aby v něm ryby měly prostor a potom připevnit k pódiu.

 

a10.jpg

Svá pódia si budovali i ostatní závodníci a bylo vidět, že zejména těm starším dělá pohyb po nerovném povrchu kamenitého záhozu docela potíže.

 

Na závod si Václav připravil pět prutů. Byl to takový lepší průměr. Místy jsem viděl dva nebo tři, ale obvyklejší byly čtyři nebo pět. Někdo jich měl "nabitých" i víc. Pokud jde o navijáky, viděl jsem samá letitá Shimana Aero a Stradic s bojovkou z konce 90. let. Zdá se, že tyto navijáky jsou hvězdné stálice a jejich následníci jejich kvality prostě nedosáhli. Já ostatně používám Aera ještě starší a nemůžu o nich říct křivé slovo.

Mezi pruty byla boloňka s anglickým splávkem umístěným napevno a lehkou zátěží na vlasci určená k lovu "na propad". Ostatní čtyři byly matchové pruty osazené průběžnými "angličáky" s různými variantami rozložení zátěže (obvykle větší torpilka a pod ní v různých odstupech několik menších bročků).

Jeden prut byl použit pro detailní zmapování loviště a  přesné nastavení hloubky. Ostatní pruty se pak nastavily podle něj. Kromě hloubky bylo třeba nastavit i vzdálenost (jeden prut zůstává nahozený, druhý splávek se přitáhne, aby byl vedle něj). Nastavená vzdálenost se pak označuje obarvením vlasce speciálním popisovačem.

Sestava byla na všech prutech mírně přehloubena tak, aby asi 25 cm návazce leželo na dně. Vytváří to určitou rezervu při pohybu splávku nahoru a dolů ve vlnách, kompenzuje to mírné změny hloubky během pohybu nástrahy (voda v nádrži překvapivě rychle proudí) a celkově je pak prezentace nástrahy důvěryhodnější.

 

 

Čas běžel a sektorem prošli rozhodčí, aby zkontrolovali, že množství krmení připravené k závodu odpovídá předpisům. Po kontrole v poslední čtvrthodině před závodem si každý závodník rozdělil krmení podle potřeby, zamíchal do něj živou složku a vyrobil  asi 15 koulí pro základní zakrmení. Koulepro základní vnadění je možné vyrábět za pomoci obou rukou, zatímco v samotném závodě už se smí vyrábět koule jen za pomoci jedné ruky.

Během těchto finálních příprav už se přiblížil vlastní závod. Jeho časový průběh bývá řízen zvukovými signály. Tady to obstaraly rakety, které se vždycky s parádní ranou rozletěly nad temenem hráze.

Pět minut před závodem nám silná detonace nad našimi hlavami oznámila, že je povoleno krmit. Na ten pokyn se napnuly gumy praků a katapultovaly desítky vnadicích koulí do míst, kde se závodníci rozhodli chytat. Obvykle to bylo asi 30 m od břehu. Jen několik jedinců si zároveň nakrmilo i nějaký bližší flek pro lov na bič.

Ani Václav Freylich nelenil a poslal svou základní dávku krmení na zvolené místo, které mu označoval splávek jednoho nahozeného prutu.

 

Krátce po zakrmení ohlásila další raketa začátek závodu. Závodníci nahodili a s vědomím, že teď mají tři hodiny na to, aby ukázali, co v nich je, se dali do díla.

 

Kdo by čekal, že budou jen sedět a v napjatém očekávání sledovat nehybnou anténku, ten by se krutě mýlil. V první řadě - anténka nebyla nehybná a docela slušně driftovala zleva doprava. Sledovat její pohyb na vzdálenost třiceti metrů ve slušných vlnách vůbec nebylo jen tak. A navíc krmení pokračovalo.

Brzy se v chytání vytvořil jakýsi rytmus - nahodit, zaříznout vlasec pod vodu, stáhnout splávek na úroveň označenou barvou na vlasci, nechyt ho driftovat a během driftu na něj prakem vypálit tři nebo čtyři koule "jednoručky". Pak rychle svinout a celé to znovu zopakovat. Musím říct, že mě uchvátilo, s jakou přesností Václav svoje koule nastřeluje. Sledoval jsem splávek v hledáčku teleobjektivu a opravdu hodně koulí dopadlo doslova pár decimetrů od něj. Byly sice i nějaké "úlety" pěkný kus vedle, ale většinou koule (nebo spíš šišky - zkuste udělat kouli jednou rukou) zasahovahovaly okolí splávku, jakoby je tam střelec sázel rukama.

Takhle vypadá přesné vnadění na více než 30 m

 

Teď už to chtělo jenom nějakou tu rybu. Vím ale, jak pomalu najíždějí cejni na velkých vodách do krmení, takže jsem očekával, že první hodinu to nebude žádná sláva a rozhodovat bude zejména finiš. K mému překvapení ale soused po naší pravici (podle soupisky Martin Valda) během krátké chvilky zasekl a už páčil z vody pěkného cejna.

Závody na Mlýnech jsou v podstatě o tom, kolik takovýchto kousků dokáže soutěžící dočasně ubytovat ve svém vezírku.

 

Také kousek nalevo od nás se už ohýbala jedna matchka a bylo vidět, že po včerejším tréninku se v úseku pohybují nějaké ty ryby ochotné se ihned zajímat o krmení.

U nás se zatím nic nedělo, jen splávek driftoval zakrmenou zónou podobný miniaturní ponorce, z níž trčí nad hladinu jen periskop a ona se potácí ostřelovaná koulemi krmení létajícími "jak z praku".

Přikrmuje se po celou dobu závodu, prakticky až do konce.

 

Soused mezitím zdolal dalšího cejna a pak ještě jednoho. Konečně se i naše anténka ztratila pod vodou a zůstala tam. Po záseku se na prutu kroutila ryba, ale až ke břehu nedoputovala. Spadla cestou a v konečném bilancování nám hodně chyběla. Pak se na udici pověsil hladový okoun, což ale rozhodně nebyla cílová ryba. Za chvíli se ale dostavil další záběr, prut se po záseku ohnul a první lopata mířila ke břehu. Žádné nepříjemné překvapení se nekonalo, takže nakonec skončila v podběráku a odtud se stěhovala do vezírku, kde se změnila ve zhruba 2000 bodů CIPS. Háček měla hluboko, takže bylo nutno vyměnit celý návazec - a tady je výhoda zásoby stejně dlouhých návazců. Po výměně je jistota, že nastavená hloubka sestavy je nachlup stejná jako předtím.

 

V celkem slušném tempu se nám podařilo chytit dva další cejny podobné velikosti a situace začala vypadat poměrně optimisticky. Soused po pravici sice měl už šestého cejna, ale jinak se moc ryb nechytalo a vypadalo to celkem dobře. Pak ale ryby přestaly brát. Záběry byly jemné, zásek celkem evidentního zvedáku šel do prázdna a nakonec splávek víceméně naplano projížděl zakrmenou oblast pronásledován gejzíry po dopadajícím krmení.

Na záběr čtvrtého cejna jsme se načekali dost dlouho, ale nakonec přišel a po něm ještě pátý. Všechno pěkné ryby s hmotnostním průměrem dvě kila na kus. To bylo dobré a Václav Feylich se mohl těšit z poměrně dobré průběžné pozice.

 

 

Měl o jednu až dvě ryby víc než většina rybářů v okolí a náš soused, který měl tak raketový nástup se u šesté ryby zasekl a ne a ne dostat další záběr.

Závodníci se snaží mít základní přehled o tom, jak chytají jejich sousedi a zajímají se i o výsledky papírových favoritů, kteří mají největší šanci jejich sektor vyhrát. V našem sektoru B byl takovým favoritem Josef Konopásek. Evidentně se mu ale nedařilo a ryby mu přibývaly velmi pomalu. Měl dneska smolný den, což se nakonec definitivně potvrdilo v samém závěru závodu.

 

Závod se překulil do druhé půle a teď teprve se mělo zúročit neustálé dokrmování, ryby měly najet a začít brát ve větším počtu. Místo toho ale záběrů výrazně ubylo a změnily se v nesmělé popotahování, které nedávalo šanci na úspěšný zásek.

Postupně sice byly podniknuty nejrůznější kroky, z nichž lze jmenovat výměnu návazce za jemnější, zmenšení nástrahy, několikerá změna lovné stopy a výměna prutu za jiný osazený sestavou "na propad".

Tenhle prut dokázal ještě jednou zabodovat a do vezírku přibyl ještě jeden cejn. Měl zhruba kilo a kdekoli jinde by to byla pěkná ryba. Tady to ovšem byla jen půlka standardní ryby, takže to prostě nebylo ono. Nedostatek úlovků trápil i nás - filmaře a fotografy.

Radek se snaží zachytit let a dopad vnadicí koule

 

Čekáme na úlovek

 

Dál už se ale na našem fleku nestalo opravdu nic. Ryby nebyly a pokud byly, nebraly. Nad přehradou pluly nadýchané mraky a sunuly se stejně jako splávek zleva doprava. Naděje na to, že červená anténka zmizí pod vodou nebo povyskočí vzhůru, se zdála stejná jako šance na to, že něco podobného udělá jeden z mraků. Za této situace nezbývalo než prostě chytat dál, snažit se až do úplného konce a doufat ještě v alespoň jeden záběr.

 

Stejně jako my na tom byl i náš soused zprava, který měl stále svých šest cejnů chycených v první čtvrtině závodu.

Zato nalevo od nás chytal starší pán (podle propozic Jindřich Kotlář) a ten, ač na Václava dlouho poměrně dost ztrácel, v závěru tu a tam vytáhl pěkného cejna. Když asi čtvrt hodiny před koncem zdolal už několikátou parádní lopatu, bylo jasné, že na tom bude velmi pravděpodobně v konečném součtu líp.

 

Nalevo od nás se vůbec v závěru závodního kola začaly ryby výrazněji projevovat. Asi dvě minuty před koncem zasekla krásnou a zřejmě svou jedinou rybu závodnice o tři místa vedle (podle "papírů" Klára Zahrádková) a s velice jemnou sestavou sváděla boj nejen s podivuhodně bojovným cejnem, ale i s ručičkou hodinek sprintující do finiše.

Radost z úlovku v poslední minutě je zjevná

 

Sotva ale její cejn dopadl dvacet sekund před závěrečnou rachejtlí do vezírku, zasekl rybu i Josef Konopásek na sousedním postu. V životě jsem neviděl dostat cejna na takovém cajku tak rychle ke břehu. Nicméně scházelo mu ještě dobrých deset metrů, když se na obloze rozprskl roj barevných světýlek označující konec závodu.

Krásná ryba tím pádem přestala být směnitelná za body do celkového hodnocení a nešťastný smolař ji místo do vezírku musel pustit zpátky do přehrady.

Tady jsem si opět jednou naplno uvědomil, oč šťastnější jsem, když mohu chytit rybu kdykoli, kdekoli a o její ceně rozhodují jen mé pocity z jejího ulovení a nikoli hodinky, váhy a bodové stupnice.

 

Závod skončil a mezi závodníky se v každém sektoru začala pohybovat skupinka rozhodčích s váhou.

Úlovek V. Freylicha vážil 11 860 g, což mu vyneslo 11. místo v sektoru obsazeném 22 závodníky

 

Ryby byly zváženy, definitivně přeměněny na body a staly se zbytečnými. Píšu to sice v nadsázce, ale mrzí mě, že u některých závodníků jsem ten pocit měl i v reálu. Třeba jen ohnout se a opatrně vrátit vodě tvory, kteří mi pomohli k té chvíli vzrušení a k těm tolik potřebným bodům pro konfrontaci se stejně soutěživými kolegy, místo prostého vysypání...

I ten pohled na rybu, která byla v okamžiku ulovení bez poskvrnky a zářila jak zlato, zatímco zpět se vrací zpět zarudlá a odřená, mi připadal divný. Asi je to tím, že na závody nechodím.

 

Závodníky ale rozhodně nechci odsuzovat. Poznal jsem mezi nimi spoustu skvělých lidí a byl jsem rád, že jsem se tady na Nových Mlýnech setkal s lidmi jako jsou Radek Diviš, hraji nebo mihy.san.

Navíc si vážím každého, kdo něco umí a ligoví závodníci v libolovné technice toho umí opravdu hodně. Zároveň je nesporným faktem, že závodní rybolov má značný vliv na celý vývoj rybařiny.

Můj povzdech proto berte spíš jako snahu naznačit řadovému čtenáři, že závodění nemusí nutně představovat vrchol rybařiny. Ryby si to rozhodně nemyslí a u člověka záleží na úhlu pohledu. Můžete závodit a taky nemusíte. Tím, čím je pro závodníka vezírek plný ryb a sektorové vítězství, může být pro někoho jediný lín chycený za tichého letního večera na zapomenuté tůni. Většinou si nejlépe rozumím se závodníky, kteří jsou si této skutečnosti vědomi a umějí si vychutnat rybařinu z obou pohledů. Ale to už jsem poněkud odbočil.

 

Po zvážení úlovku začali závodníci balit. Sbalili jsme i my, rozloučili se s naším skvělým celodenním průvodcem Václavem Freylichem i dalšími a na rozdíl od soutěžících, které v neděli čekalo ještě druhé kolo závodu, jsme mohli odjet domů.

Pokud jsem dobře informován, v neděli víc foukalo, byly podstatně větší vlny a ulovilo se v průměru více ryb než v sobotu. Ovšem i nadále platilo, že někdo zachytal více a jiný méně - mnohdy bez ohledu na vyvinutou snahu a předvedené umění.

 

Na závěr bych uvedl pár čísel týkajících se závodu:

Obou kol závodu se účastnilo 86 soutěžících, v prvním (sobotním) kole se ulovilo v průměru 10 856 g na závodníka, ve druhém (nedělním) 15 732 g. Celkem bylo uloveno 2 286,5 kg ryb.

Celkovým vítězem se stal Petr Klásek (RSK CB Hustopeče Sensas), druhý byl slovenský závodník Rastislav Dudr (Sensas Považská Bystrica) a třetí Richard Konopásek (RSK Pardubice "B" Colmic).

Vítězným družstvem se stal tým Sensas Považská Bystrica.

Pro ty, kdo by rádi viděli velmi podrobné výsledky, jsem vložil kompletní výsledkovou listinu mezi soubory ke stažení.

http://www.chytej.cz/downloads/

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey