Kluci už mají chycené sumce 127, 183, 206 a ráno těsně před naším příjezdem přidávají krasavce 208cm.

To nás velmi motivuje, protože navíc občas berou i kapři a nejdelší chycený měl 98 cm a váhu cca 15 kg.

 

Už dávno před odjezdem jsem měl vytipovaný flek a při příjezdu na místo se mi velmi ulevilo, protože na místě nikdo nebyl, což je v poslední době v československé kolonii v deltě Pádu velká klika.

Poté přišlo na řadu v mém případě pokaždé velmi chaotické vybalování věcí a stavění tábora. Naštěstí jsem tentokrát doma nic podstatného nezapomněl. Konečně je vše hotovo a můžeme chystat pruty k večernímu vyvážení. Máme však problém s nástražními rybami, neboť cejni několik hodin nejeví o naše nástrahy zájem a místní úhoře jsme si bohužel obstarat zapomněli. Z této kaše nás však v zápětí vytahuje Milan s Václavem, kteří právě končí výpravu a za krabičku cigaret nám přenechávají asi patnáct cca třiceticentimetrových kapříků. Po tomto směnném obchodu už není na co čekat a proto zavážíme s Jardou zatím každý po dvou prutech na předem vytipovaná místa.

Následuje řádný zákrm a v zápětí letí do vody čtyři kaprové montáže. Vše je tedy připraveno a po chutné večeři od šéfkuchaře Jarouše si po nekonečně dlouhé zimě můžeme v klidu vychutnávat nádhernou první jarní noc. Zůstávám však v klidu, jelikož jsem ještě nikdy v první noc výpravy  žádného sumce neulovil. Z omylu mne však vyvádí lehké cinknutí rolničky na Jardově prutu. Jakmile se prut následně ohne, připravený Jarda bleskurychle zasekává.

Jarouš snad ani neumí při zdolávání chybovat a tak se během krátké doby u břehu plácá zhruba devadesáticentimetrové sumčí miminko. Možná si řeknete, že nic moc, ale vzhledem k naší krátké přítomnosti nám i takováto menší ryba dává velké naděje, že vousáči koušou. Do rána se ale již nic zvláštního nedělo.

 

Ráno se rozhodujeme vyvézt každý po jednom prutu na zajímavá místa u protějšího břehu. Kvůli pohybu lodí vedeme šňůry v šestimetrové výšce ve větvích stromů. Těmto místům hodně věřím, a proto se nemohu dočkat večera, kdy je větší šance na sumčí atak. K mé nelibosti začíná silně pršet a nic nenasvědčuje tomu, že by mělo brzy přestat. Sumci v dešti zpravidla moc aktivní nebývají a tak mám pocit marnosti z toho, že pracné vyvazování u protějšího břehu nebude k ničemu. Jarda to vzdává a jde chrupat, chrupe až dost a já dostávám strach, že se sumci našemu místu budou zdaleka vyhýbat. Myslím si, že ještě chvilku vydržím, než zalezu také. Mám ale strach z toho, že v takovém dešti nebudou slyšet naše rolničky.

Už už se chystám jít spát a provádím poslední kontrolu prutů a v tom  se jeden z nich rázně ohne. Stihnu ještě křiknout na Jardu, že mám záběr a zasazuji dva záseky. Cítím na prutu slušnou rybu a vzhledem k tomu, že trhačka z dvakrát přeložené pětačtyřicítky stále drží, naskakujeme spolu s rozespalým parťákem do mého fungl nového člunu. Vyrážíme směrem k rybě a když jsme téměř na dosah, sumec zajíždí pod člun. V ten moment se ozve podezřelé syčení prudce ucházejícího vzduchu.

Myslíme si, že člun se protrhl hákem a tak Jarda začíná vybalovat záchranou vestu a suše konstatuje, že nás čeká utonutí. Odvětím stejně suše, že nyní je nejdůležitější sumec a topit se můžeme potom. Vrazím mu prut do ruky a sám chytám nad hladinou návazcovou šňůru a přitahuji sumce k hladině. V zápětí se u člunu  převalí krásná ryba odhadem 150 cm. Na první pokus chytám čelist a vtahuji sumce do vypouštějícího se člunu. Na břehu bereme krasavci míry, jež činí 162cm a ač nerad, tak vážu sumce na gumu k rannímu focení, jelikož si myslím, že takováto ryba už stojí za pěkný snímek. Ještě rychle zavážím nového kapříka a promočený na kost se ukládám do spacáku, kde se zahřeji a vstřebávám předchozí zážitky.

Ráno sumce fofrem fotíme a pouštíme v pořádku zpět do řeky a říkám si, že kdybych už nic nechytl, tak stejně budu mít krásnou zahájenou.

 

Jdu zkontrolovat stav plavidla a s úlevou zjišťuji, že jsme v noci jen nohou ukopli uzávěr nafukovacího kýlu a to vysvětluje noční ucházení vzduchu. Sděluji Jardovi, že utopení nehrozilo a oba máme radost, že naše plovoucí základna nám bude sloužit po zbytek výpravy. Začínají nám při břehu brát dobře cejni a tak se rozhodujeme vyměnit menší kapříky za větší cejny.

Kapři zatím na naše krmná místa nenarazili, ale nic nevzdáváme a poctivě dvakrát denně kobrou nastřelujeme velké množství boilies. Je čas doplnit zásoby a tak parťák jede na nákup do přilehlého městečka. Zůstávám na místě sám a tak samozřejmě přichází záběr na kamarádův prut vyvezený do strany při našem břehu. Sekám a trhačka drží, i když ryba je na prutu. Vím, že není extra velká a ani moc nevyvádí, tak dávám prut zpátky do držáku a z mého přemýšlení, co dál, mne vytrhne zvuk Jardova vozu. Parťák vyskakuje z auta ve stylu agenta 007, chápe se prutu a zkušeně zdolává zhruba patnáctikilového fouse. Uděláme dvě rychlé fotky a pouštíme rybu právě včas – v okamžiku, kdy i Jardův druhý prut znovu boduje.

Zdolávání je podobné, ryba je o deset centimetrů delší, avšak štíhlejší, pěkných 136cm. Opět foto a pouštění.

Máme dobrou náladu a Jarda rychle převáží své pruty pro případ dalších denních záběrů. V podvečer se zastavuje na kus řeči kolega z Kolína, který chytá pár kilometrů proti proudu. Protože se přizná, že má velmi kladný vztah k destilátům, dáváme mu na cestu kamarádovu slivovici, kterou já nepiji a Jarda mě s ní původně hodlal mile překvapit.

Kolega, co měl mírně upito, nás opouští. Po jeho odchodu se prudce ohne a okamžitě narovná prut z místa, kterému tajně věřím a proto je zde nastražen opravdu velký cejn a trhačka je zhotovena z dvojité pětačtyřicítky o nosnosti 27 kg. Tak to bude strom jak prase, napadá mě v první chvíli, vzhledem k proplouvajícím stromům, které čas od času projíždějí kolem nás. Domotávám a pro jistotu stejně sekám. Cítím mrtvou váhu a už se vidím jako čerstvý majitel přímořské zpracovny dřeva.

V té chvíli ještě nevím, jak moc se pletu. Na prutu je totiž něco, co zatím ani nemá tušení, že začalo zdolávání. Poté, co cítím pomalý, důrazný pohyb v prutu, už ale tuším, že na druhém konci nebude žádný prcek.

Sumec se nechává bez problémů přivést až ke břehu, kde je vracák se sedmimetrovou hloubkou a teprve teď demonstruje svoji sílu. I když zůstává v klidu, nedá se odlepit ode dna a vypadá to jako by byl ve vázce. V té však není, protože znenadání vyráží dopředu a bere si asi deset metrů šňůry. Nesmím ho pustit do hlavního proudu, honí se mi hlavou spolu s myšlenkami a obavami ze ztráty tak těžké ryby, o které vím, že podobnou jsem na udici ještě neměl.

V zápalu boje si všímám, že kolega obdarovaný naší slivovicí, kterou už pravděpodobně potrestal, naskakuje na protějším břehu s ještě více upraveným kolegou do lodi a vydávají se nám spolu s hlasitým hlaholem na nezbytnou pomoc. Pokouším se volat, ať nejezdí, že motor sumce poplaší, což zůstává nevyslyšeno a pomocníci plnou parou a řádně pod parou dorážejí k našemu břehu.

„Ty krááávo, to bude nejmíň velryba, to já poznám.“ moudře praví veselejší z posádky.

„Musíš k nám do lodi, jinak ho nevytáhneš.“  radí druhý.

Po dlouhém zvažování dobrých rad zůstávám na břehu, kde je pevná půda pod nohama a nehrozí chyba jednoho z kapitánů. Štěstí mi přeje a tak asi po dalších patnácti minutách neskutečné přetahované Jarda plácá unaveného ,,sumíka"po monstrózní palici. Sumec se nedá lehce chytit za čelist, jelikož ta je ohromná.

Teď teprve poprosíme naše milé pomocníky, kteří se mezi tím již stejně vylodili, aby nám pomohli vytáhnout monstrrybu na plachtu nedaleko břehu. Ve čtyřech jsme to zvládli i díky tomu, že byl zrovna příliv a břeh nebyl vysoký. Vyndávám sumci trojhák a je čas vzít míru. Ještě předtím padnu na kolena a řvu jako šílenec. Jó! jóóó! jóóóóó! Poprosím Jardu aby mne štípl a po ujištění, že bdím, beru metr a přikládám ho ke konci sumčího ocasu širokému okolo třiceti centimetrů. Druhý konec si bere na starost jeden z návštěvníků a hlásí neuvěřitelných 249cm - všímám si však, že na můj vkus až moc ohýbá metr okolo spodní čelisti. Proto raději měříme s Jardou a i bez tohoto vylepšení se shodujeme na úžasných 244 centimetrech.

 

Váhu máme do sto kilo a navíc slabou plachtu, proto se rozhoduji pořídit pár fotek a giganta pustit. Vzhledem k mým 97 kilogramům a poměru k sumcovu tělu si troufám odhadnout váhu ryby okolo 100 kg. Nevím, jestli je to méně nebo více, v podstatě mi na tom ani nezáleží. Monstrum to bylo každopádně a co mě těší nejvíc, tak krom poranění ocasu od šňůry byl velmi živý sumec vrácen do 15 minut vodě, kde mi řádně proplesknul ocasem můj šťastný obličej. Jen pro pořádek - rybu nikdo ani nezvedal, ani jinak netahal, jen na plachtě na břeh a zpátky.

Za monstrem se definitivně zavřela voda a já vyzývám Jardu, ať si na šťastné místo vyveze jeden z jeho prutů. Neumím si totiž představit, že bych dokázal v tentýž den ještě něco zdolat. Zbývají nám dva dny z výpravy a já si už jen užívám zbytek pobytu a nemůže mne rozházet už ani to, že jsme doposud neviděli ani jednoho kapra.

Štěstí má nakonec i parťák Jarda, který poslední noc dostává napřed sumíka kolem metru, ale vzápětí boduje svým novým osobákem 161cm a 35 kilogramů. Ráno fotíme, pouštíme a pro samou radost nám nevadí ani neoblíbené balení.

 

Kolem oběda opouštíme deltu této krásné řeky, kterou budu mít už na věky hluboko vrytou ve svém srdci. Cesta domů proběhla v pohodě, jsme zpátky a doufáme, že se co nejdřív na Pád zase vrátíme. Přeji všem slušným rybářům podobný zážitek.

 

Libor Hrdý