Abych řekl pravdu, tak těch kaprů zas tak moc uvláčeno nemám. Dva jsem chytil v roce 2002 po povodních, kdy panoval v řece stav totální nouze a ryby byly ochotné pokusit se zkonzumovat cokoli. Také o tom svědčí nástrahy, na které jsem své kapry chytil – třípalcové kopyto by se ještě dalo pochopit, ale oranžový chrastící hlubokopotápivý wobbler dlouhý 9 cm už není nástraha, u níž by jeden očekával záběr půlmetrového šupináče.

Pak nastala několikaletá pauza, během níž jsem žádného kapra nevyvláčel, mimo jiné hlavně proto, že jsem se o to ani nepokusil a slepá náhoda mě míjela obloukem. Zato kamarádi jich pár zapřáhli a občas to byly i docela pěkné kousky přes 70 cm.

Letos se zřejmě Svatý Petr rozhodl, že mi můj kapří vláčkařský půst vynahradí a tak jsem si na jedné z vycházek kapry zavláčel. Cíleně a do sytosti.

 

Představte si slunný den koncem dubna, nejmenovaný pstruhový revír, kde se kromě vysazovaných salmonidů můžete potkat s kdečím a mě - snaživce, který by si kromě obvyklých třicátníků rád povodil i nějakou rybu z lepší kategorie a tak se pokouší v onom blahobytném čase krátce po zahájení vydržet u vody i přes poledne, kdy je aktivita salmonidů dost zoufalá. Jenže ryby, které plavaly ještě před čtrnácti dny někde v bazénu postrádají návyky svých divokých kolegů a já vím, že stačí nějaký nápadnější vzor, jedno reflexivní chňapnutí a o zážitek bude postaráno. Dokonce jsem si nechal cívku s šestnáctkou vlascem. Je to buď a nebo. Jestli ten záběr přijde, můžu se s trochou štěstí postavit téměř čemukoli, co má v téhle vodě ploutve.

Jenže ryby to asi vědí. Ráno jsem jich pár vytáhl, ale teď se po nich slehla zem. Slunce je vysoko a hřeje, neopreny mi vlhnou potem, hladina je jak zrcadlo a nikde ani pohyb.

 

Jenom daleko ode mě vidím na hladině pár vlnek. No co, zajdu tam.

Cestou ještě vyměním nástrahu. Po bílých, růžových a zelených fujtajblících se mi na prutu houpe žlutá Berkleynymfa na jednogramové hlavě s prodlouženým háčkem. Trčí jí doslova z ocásku, ale je to tak dobře, protože ryby popíchané v zahajovacím šílenství nedobírají a spousta jich spadne. Takhle je to o chlup lepší.

Kráčím po břehu a uvědomuju si, že tady někde to bylo. Zaujímám pozici mezi vegetací tak, abych s dlouhým prutem sám sobě nepřekážel a dávám se do toho. První hody budou krátké s opatrným vedením nástrahy, pak to začnu lupat o kus dál a zkusím nějaké divočejší kousky…

Stojím, pocukávám, nymfa zlehka plachtí vodou a najednou… doplachtila. Ztráta kontaktu s nástrahou znamená rybu na prutě, takže sekám a hergot… do čeho vlastně?

Očekávaná exploze tečkovaného těla se nekoná, ale ryba to je. Otáčí se na hloubku a normálně seriózně bere kramle. Kurňa, to je jako… kapr?

 

Překvapen a trochu zklamán si vzpomínám na šestnáctku na cívce. Žádná megaryba to není, ale když ho pustím na výlet, všechno mi to tu splaší. Opírám se do své Destinky a kapřík v chladné jarní vodě rychle ztrácí iniciativu. Za chvíli krouží přede mnou, občas ho tah prutu vynese na hladinu a já si uvědomuju, že se přece jen jedná o neobvyklý úlovek, světlo je dobré a v roští za mnou je taška s fototechnikou.

Couvám a zatímco ryba, které se dostalo trochu volnosti, se propadá pod hladinu, zmocňuji se foťáku s teleobjektivem. A zpátky do vody, vytáhnout kapříka na hladinu, pár cvaknutí, pro jistotu zopakovat, svěsit foťák podle těla, sehnout se, aniž bych vykoupal sklo, uchopit nástrahu, vyvléknout bezprotihrotý háček z kapřího pysku a máme to za sebou. Nebylo to tak špatné. Lysáček měl kolem čtyřiceti čísel, určitě přes kilo a taková rybka člověku na pstruhovce neohne prut každý den.

 

Popocházím na nové nesplašené místo a koukám do vody. Koukat je důležité, protože kdo kouká, ten vidí a kdo vidí, má o čem přemýšlet. Já znovu vidím jemné vlnění hladiny a při pozornějším pohledu i několik obláčků kalu. Je tu zřejmě celé hejno kaprů. Loni byla povodeň, možná jsou z nějakého chovného rybníka výše proti proudu. Kdo ví. Ale když zabral jeden, mohl by zabrat i druhý…

Ťuk! Nástraha dopadá za kapří hejno. Pomalu ji popotahuji a přemýšlím, jak to asi mají kapři nejraději. Kousek od sebe vidím dva tmavé hřbety lemované sloupečky bublin. Dovleču nymfu před ně, položím na dno a sem tam udělám drobný pěticentimetrový poskok. Jednu rybu to evidentně odradí, zatímco druhá mě má na háku. Prostě nereaguje. Tak znovu. Několik hodů a při jednom opět cítím tu kratičkou ztrátu kontaktu. Pokud to byl záběr, pak kapřík nástrahu sice nasál, ale stačil i vyplivnout. Zkusím to znovu a trošku rychleji. Nesmím jim dát tolik času…

Vedu nástrahu pomalými, ale přesto důkladnějšími potahy a asi je to ono, protože najednou mi na prutu visí kapr, ani nevím jak. Začíná rodeo, ale já myslím jen na jedno – nesplašit ostatní. Jakmile ryba nabere správný směr, povolím jí a vylovím ji stranou od zbytku hejna. Je podobná jako předchozí úlovek, čtyřicet možná má a možná nemá…

 

Měřit to nebudu, radši cvaknu dvě fotky a vrátím kapra vodě. A jdu si pro dalšího. Živí mě rybářské příběhy a tenhle se začíná vyvíjet docela slibně…

Teď už vláčím velmi pragmaticky. Ryby tu jsou, chytit se dají a tak se jen soustředím na vedení nástrahy. Zpomalení  chodu, sekám, vlna a ryba je dole. Pokračuji. Dvakrát mám pocit, že jsem dostal záběr, ale na zásek to není, pak zapřahuju další rybu, ale po chvilce zdolávání mi pro změnu padá. Další kontakt je podseknutí. Kapr vystřelí jako čert z krabičky, ale záhy se vypíná a na háčku mi nechává šupinu.

Flek už je dost splašený, takže přestávám házet a vytahuji svačinu. Mezi žvýkáním suchých soust probírám své dosavadní záběry. Zdá se mi, že přišly spíš na hlubší vodě a ulovené ryby patří v rámci hejna k těm menším. Zřejmě outsideři, kteří mají hloub do žlabu než větší kolegové.

Znovu beru prut a věnuji se hlubším partiím. Asi je to tak dobře, protože v krátké době mám na prutě dalšího kapra. Je menší než oba předchozí, ale pere se jako čert. Lezu za ním do vody a pokouším se udělat pár snímků, abych měl jako pozadí travnatý břeh. Moc se mi to nedaří, musel bych níž k vodě.

 

Rybu vypínám, aniž bych na ni sáhl. Chvíli stojí celá zkoprnělá, ale vzápětí upaluje na hloubku.

Stojím ve vodě a čekám až se kapříci uklidní. Ale asi už jsem je vybláznil moc. Dostanu ještě nějaké letmé kontakty, jednoho po záběru otočím a vzápětí se mi vypne a pak je konec.

Za normálních okolností bych ukončil lov. Jenže napadá mě ještě jedna věc – co zkusit nástrahu v přírodní barvě? Bude to lepší nebo horší?

Zůstanu u osvědčené Berklenymfy,  jenom použiju šedavý model. Tím, že se změní jen barva nástrahy, nebudu muset spekulovat, co ještě mohlo způsobit případné změny v braní ryb.

Dávám kaprům dost času na uklidnění a pokouším se jim „prodat“ šedivou nástrahu. Čekal bych, že méně nápadná barva bude přijímána s větší důvěrou, ale postupně ten pocit ztrácím. Kapříci o ni nijak zvlášť nestojí, nemám ani kontakt. Snažím se o různé způsoby vedení, lovím v hloubce i v mělké vodě, kousek od břehu, kde vidím povlávat několik ocasních ploutví a nakonec si záběr vymodlím. Je to ale snad nejmeněí ryba z hejna, má lehce přes 30 cm.

Povzbuzen úspěchem zkouším chytat dál, ale evidentně to nejde. Teď už dělám s nástrahou různé vylomeniny – nechávám ji dlouhé sekundy ležet, pomalu lezu po dně (to je ovšem problém, na háček se věší „bordel“) a sem tam ji vyhazuju do sloupce a nechávám padat. Při jedné z těchto kreací podseknu kapra. A tentokrát žádného outsidera, naopak - jednoho z největších členů hejna, zhruba dvoukilovou rybu. Ani na vteřinku nepochybuji o tom, že za tlamu rozhodně nevisí. Je to parádní jízda, brzda řve, parabola prutu se houpe nad vodou a dá mi hodně práce vnutit protivníkovi svou vůli. Nakonec ho v potu tváře udolám. Jak tak leží na hladině dva metry přede mnou a nechce mě pustit blíž, sáhnu po foťáku visícím na mém rameni a pořídím snímek hřbetní ploutve s nástrahou zaseklou mezi paprsky.

 

Pak se přes její zuřivý odpor proderu k rybě a osvobodím ji. Čím dál víc se mi ty háčky bez protihrotu začínají líbit...

 

Narovnávám se a něco cvakne. Koukám, co to bylo, ale nic nevidím. Teprve na břehu, když ukládám foťák, zaregistruji, že mu chybí očnice u hledáčku. Nejspíš se zachytila o přezku broďáků při odháčkování kapra. Když jsem se pak narovnal, vyvlékla se a spadla do vody. Snažím se tipnout, co si za ten kousek gumy a plastu firma Canon řekne. Nedělám si iluze a vím, že mě těch pár fotek přišlo docela draho. Ale vzal to čert. Tohle je teď můj život. Sám jsem si to vybral…

Pomalu balím krámy. Flek je poplašený a netoužím popíchat další ryby. Co mi to dá? Zážitek i fotky už mám. Nechám šupinatce ať se dál krmí, evidentně to mají zapotřebí.

Raději bilancuji.

Chytil jsem čtyři kapry, dva mi spadli a měl jsem několik dalších záběrů. A určitě jsem řadu jiných nemusel cítit. To už se dá považovat za cílený lov. Dvě ryby jsem podsekl, z toho jedna byla na háčku pár vteřin. Podíl regulérních záběrů a nechtěných kontaktů není špatný – na to, že jde o lov kapra přívlačí. Záležitost s vedením nástrahy jsem až tak úplně nedořešil. Úplně pomalé vedení možná dávalo víc záběrů, ale kapři měli čas se háčku zbavit. Při nepatrně rychlejším pohybu nástrahy se mi dařilo zasekávat daleko efektivněji. Příště samozřejmě může být všechno jinak, ale kdo ví, kdy bude nějaké příště?

Žlutá barva byla rozhodně lepší než nenápadná šedá. Možná hrála roli prostě jen její lepší viditelnost, ale slyšel jsem od muškařů lovících kapry na soukromých revírech, že žlutou opravdu rádi. Uvidíme, třeba si to ještě někdy budu moci ověřit.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey