Už roky se schází malá komunita přátel v Nových Hradech u Petra Filipa známého na českém rybářském Internetu pod přezdívkou Flip. S odstupem času musím konstatovat, že stabilní členství v téhle partě je to nejvyšší vyznamenání, kterého se mi v rybařině dostalo. To také vysvětluje, proč v okamžiku, kdy se Petr rozhodl vzkřísit v Nových Hradech poněkud zapadlou tradici rybářských závodů a začal organizovat první ročník Novohradského kapra, byl jsem této události přítomen.  A nejen já – i další členové party usedli do svých železných ořů a urazili stovky kilometrů, aby pomohli. Jednak jsme Petrovi za mnohé zavázáni a jednak každá příležitost se sejít je dobrá.

Když už jsem se závodů zúčastnil, samozřejmě jsem se z toho jako publicista pokusil něco vytěžit. Vždycky se snažím vidět věci ze všech stran – včetně jejich pozadí, zákulisí či jak tomu budeme říkat. A tady byla možnost být skutečně uprostřed dění od fáze hlubokých příprav až do úplného konce.

 

Zorganizovat i jen takové obyčejné „gulášovky“ je kupodivu docela dřina. Všechno začíná administrativní prací – je třeba sehnat patřičná povolení, finance, sponzory, zajistit propagaci, průběžně odpovídat na dotazy potenciálních soutěžících a bůhví co ještě. Potom je třeba vyřešit problematiku občerstvení, protože rybářské závody, kde není k dispozici přinejmenším pivo a párek, prostě nemají úroveň a název „gulášovky“taky nevznikl jen tak sám od sebe:-)

Dál je třeba sehnat lidi. Petr zaměstnal všechny dostupné členy rodiny, několik místních nadšenců, pár přátel z Internetu a tak tak to vyšlo. Nevím, jak dalece si lidé uvědomují, že úspěch mnoha soutěží (a nejen rybářských) je zcela závislý na dostatečném počtu ochotných nadšenců. Naštěstí se takoví lidé pořád ještě najdou.

Papírování a personalistiky jsem byl (zaplaťpánbůh) ušetřen. Místo toho byla využita má fyzická síla a přepravní kapacita mého dopravního prostředku k přemístění spousty užitečných věcí na místo určení, kterým byla prastará rybářská bouda ztracená v lůně divočiny na břehu Zevlova rybníka kousek od Nových Hradů.

 

Tady bych se na chvilku zastavil. „Zevlák“, jak se oné vodě na Novohradsku říká, je krásná sedmihektarová voda nacházející se v lesnatém údolí. Není daleko od města, ale za ním už se táhnou divoké hvozdy a neprozkoumané území obývané jakýmsi germánsky hovořím národem. Snad proto vypadá Zevlův rybník z některých míst a při určitém osvětlení jako nějaké menší jezero na jihu Švédska.

 

Absolvovat dvě cesty s nákladem k boudě a zlikvidovat kosou přebujelé porosty v jejím okolí mi zabralo slabou hodinku a protože ostatní se taky neflákali, zbyl nám v předvečer závodu nakonec i čas posedět chvilku s feederem a udělat malou sondu do obsádky rybníka, která je početná a tvoří ji poměrně hubení kapři všech velikostí (s převahou násaďáků mezi 35 – 40 cm) doplnění hejny plotiček a zakrnělých cejnů.

Mohl to být dokonalý balzám na nervy, ale nebyl. Během lovu Petrovi dvakrát zazvonil mobil a dva členové party, s nimiž se počítalo na post rozhodčích, se na poslední chvíli omluvili. Díky tomu jsem mohl sledovat úžasnou náborovou kampaň, v níž se nakonec podařilo za pomoci rafinovaných slibů a nabídek získat náhradu z řad místního obyvatelstva.

Krátce před půlnocí jsem ještě sledoval, jak se u Filipů za asistence celé rodiny a Míry Tarnovského (na webu Tarn) vyrábí bodovací lístky pro závodníky. Když už byly všechny kolonky řádně umístěny i nadepsány a zmačknuto klíčové tlačítko Print, vylezlo z tiskárny několik papírů s potiskem stále šedším a šedším – až pod hranici čitelnosti. Zároveň nám pánové Hewlet a Packard oznámili na monitoru, že došla černá barva. Po chvíli zuřivého boje s editorem ale dokázal zvítězit duch nad hmotou a zbytek „boďáků“ byl vytištěn barevně.

Ráno jsme vstávali ve čtyři a podařilo se nám do šesti dovléct do boudy zbytek nezbytností, které jsme se tam neodvážili nechat přes noc. Stihli jsme i označit místa pro závodníky, zprovoznit improvizovanou kuchyni a když se začali trousit první soutěžící, byli jsme připraveni. Tedy skoro. Úplně připraveni jsme byli, až když se ze severní Moravy přiřítila dodávka s Petrem Procházkou – majitelem firmy RSP – fishing a hlavním sponzorem závodu. Vstával ve tři ráno, ujel 400 km a po závodech odjel domů. Solidní výkon. S Petrovým příjezdem konečně byly k dispozici ceny pro vítěze. S ohledem na bezvýznamnost závodů celkem solidní.

Petr na Hradech ještě naložil Vlastu (bowmen) a krátce nato dorazili kolegové Vodár se synem a Rytíř, takže jsem už v tuto chvíli mohl pokládat akci za zdařilou, protože setkání se známými, které jsem půl roku neviděl, pro mě bylo hlavní motivací k účasti na celé akci.

Soutěžící ale měli motivaci kapku jinou. Nakonec se jich přitrousilo 38, což bylo tak akorát.

 

Následovalo losování míst – velmi poctivé, za to ručím. Slyšel jsem už o losování míst na mnoha regionálních kláních ledacos a nebyly to obvykle moc lichotivé věci. Tady si každý vytáhl číslo z pytlíku v pořadí, jak se přihlásil do soutěže, pro druhé kolo se mu k tomuto číslu přičetlo 20 a bylo vymalováno. Vím – životem protřelí lidé by mi našli deset způsobů, jak u této techniky zajistit, aby jedinec protěžovaný organizátory dostal nadstandardní flek, ale v závodním úseku žádné vysloveně top místečko nebylo a v naší partě křivárna moc nekvete.

 

Pak proběhl závod – dvě kola po dvou a půl hodinách oddělená možná až zbytečně dlouhou přestávkou.

Fungoval jsem jako rozhodčí v nejvzdálenější partii rybníka a protože ryby moc nebraly, měl jsem čas korzovat kolem vody, kecat s kamarády a sem tam i zplodit nějaký snímek obvykle trpící na přemíru tvrdých světel a stínů. Celkem pohoda.

 

Zajímavé bylo i sledovat přístup jednotlivých závodníků. Někdo nabil srkačku, odhodil ji do poloviny rybníka a čekal na zvuk brzdy, jiní předváděli sofistikovanější metody lovu a nechyběla ani plavaná, feeder, zakrmování koulemi a jiné atributy modernější rybařiny.

 

Vyznavačům jemných technik ale příliš nenahrával bodovací systém – u kapra co centimetr, to bod, u ostatních ryb co kus to bod. Pro dobré umístění zkrátka bylo nutné nějaké kapry ulovit, protože pokud se dobře pamatuju, 104 kusů bílé ryby stačilo asi na 12. místo. Jenže kaprů nebylo nijak mnoho a nechytali se úplně všude.

Srkačka připravená k odpálení (povolen byl jen 1 háček). Povšimněte si "profesionálně" nastražené kukuřice...

 

Co mě překvapilo, byla skutečnost, že ve druhém kole, které se konalo v podstatě přes poledne, bylo uloveno víc ryb než ráno a docela pěkně zamíchaly pořadím.

 

 

Každé závody mají (anebo měly by mít) svého hrdinu a smolaře. Hrdinou těchto závodů se stal mladík, který přišel s kamarádem a původně ani závodit nechtěl. Nakonec byl organizátory přesvědčen, někde si půjčil prut a usedl na vylosované místečko pod dubem. Bylo vidět, že to žádný ostřílený praktik není, protože asi na druhý hod pokrátil zapůjčenou hůlku o jednu z větví, které se mu rozprostíraly nad hlavou. Nakonec ale dopravil krmelec vyšňořený krátkým návazcem s pěkným „kaprákem“ asi třicet metrů před sebe a usedl, načež se začaly dít věci nevídané.

V průběhu kola, v němž většina soutěžících o kapra nezavadila, měl borec tři jízdy a když jsem mu zapisoval posledního kapra, oznámil jsem mu, že pokud se bude trochu snažit, mohl by místo toho zlomeného klacku vyhrát nový. Zahlédnuv v jeho očích záblesk naděje, dal jsem mu všechny rozumné rady, co mě napadly a byl zvědav, jak to s ním v příštím kole dopadne.

Dopadlo to s ním dobře. Po prvním kole vedl a celkově skončil druhý. Nevím, jestli za to mohla krmítková směs od Mikropu (musel jsem se podívat, co do toho krmelce láduje:-) ) nebo nějaké barevné kuličky, které dnes skoro všichni napichují na háček anebo zda se nad ním nebe ustrnulo - kdoví.

Nakonec vyhrál nejen nový prut, ale i velice slušné křeslo.

 

Smolaře jsme nakonec „vyrobili“ sami. Petr aplikoval při závodech ligový systém hodnocení výsledků se sčítáním pořadí z obou kol. Tím si na sebe upletl bič, protože někteří méně chápaví jedinci měli potíž takovou nezvyklou a složitou věc vstřebat. A ke všemu se mu v tom chvatu při počítání výsledků před zraky davu šoupajícího nohama podařilo udělat dvě chyby.

Jedna celkem nehrála roli. Druhá ovšem ano.

Petrové Procházka a Filip při stanovování pořadí. Uhlídat osmatřicet papírů je fuška, přístě dovalíme notebook:-)

 

Po vyhlášení výsledků se dostavil kdosi ze soutěžících a snažil se Petra přesvědčit, že by měl být na třetím místě. Když se ukázalo, že má pravdu, byl současný držitel třetí ceny už dávno za horami. Aby se celá záležitost vyřešila se ctí, dostal poškozený nakonec cenu za třetí místo také, i když si na ni bude muset počkat, až mu dorazí poštou.

Ceny připravené k předání

 

 

Každé závody by také měly mít vítěze. Vítězem prvního ročníku Novohradského kapra se stal pan Václav Fouček z Prachatic. Je to nesmírně sympatický pán – už od pohledu dokonalý prototyp vítěze regionálních závodů. Omlouvám se mu, že neumím líp fotit a gratuluju.

 

A to by mohlo být všechno. Mohlo, ale není. Donesly se k nám komentáře, které po závodech kdesi v ústraní pronesli někteří soutěžící. Jak se zdá, udělali jsme všechno špatně. Hlavní chybou bylo nejspíš to, že nevyhráli ti správní a bylo třeba najít logické zdůvodnění takového neúspěchu.

Naštěstí se našli i lidé, kteří byli se závody spokojeni a nebylo jich úplně málo. U těch je šance, že za rok dorazí opět a společně s organizátory dokáží vytvořit pohodovou atmosféru. Příjemné setkání s přáteli spojené s nějakou tou rybačkou a tak trochu na okraj i nadějí na získání některé z cen by mělo být to hlavní, o co na závodech kráčí. Tam, kde se toto daří zajistit, přijedu rád.

Téhle psí dámě se pobyt na závodech docela zamlouval...

 

Text i foto: M. Horáček – Osprey

 

P.S.: Pokud se chcete podělit o svoje zážitky z nějakých reginálních závodů, zhodnotit jak dopadly, motivovat potenciální návštěvníky k přihlášení do budoucího ročníku a podobně, můžete mi poslat patřičný text a několik snímků. V sekci čtenářských článků je místa dost a rádi vám váš článek zveřejníme.