Abych neměl při pohledu na kolegy tahající rybu za rybou abstinenční příznaky, domluvil jsem si na páteční dopoledne společnou vycházku s Mírou (MP-E65mm) a navštívili jsme společně dvě lokality, přičemž na první jsme vyhořeli a na druhé, kde vyhořet nelze, jsme společnými silami pochytali několik desítek cejnů.

Morálně povzbuzen tímto zážitkem jsem se pak vydal vstříc nejisté budoucnosti zahrnující prostředí vrcholného feederového závodu.

Vědom si toho, že do Všenor trefím, nestaral jsem se o nic dalšího a dalo mi pak jistou práci objevit nenápadný můstek, kde bylo možno podjet železniční trať a po rozbité polní cestě se dokodrcat až do dějiště závodů. Naštěstí je ale závodní úsek natolik „profláknutý“, že mi cestu přesně popsala první  osoba, na kterou jsem se s dotazem obrátil – jistá mamina s kočárkem.

A tak jsem dorazil. Rozhodně se nedalo říct, že mezi prvními. Stála tu už pěkná řádka aut, kolem velkého bílého stanu se pohybovalo celkem dost lidí a u řeky bylo sem tam vidět někoho s prutem. Dopravním prostředkům zaparkovaným porůznu pod stromy dominovalo Azbestovo nepřehlédnutelné přibližovadlo, takže najít jeho majitele nebyl problém. Po setkání, potřesení rukou a předání základních informací typu co a jak, jsem byl „uveden do společnosti“.

 

Je třeba říct, že společnost je to skutečně zajímavá a pověst, která ji předchází, rozhodně nelže. Jsou to opravdu fajn lidičkové. Bez problémů jsem zapadl do davu, objevil pár spřízněných duší, s nimiž jsem si měl co říct, potkal některé známé z Internetu, které jsem většinou nikdy naživo neviděl a vesele komunikoval až do půlnoci.

Pak se dostavila únava po náročném dni a tak jsem si rozbalil plachtu a spacák pod nejhustším stromem, jehož koruna slibovala ochranu před případnou přeháňkou a postrádala silné suché větve, které by mi mohly spadnout na hlavu, kdyby snad v noci foukalo. S vědomím, že víc jsem pro svou nejbližší budoucnost  udělat nemohl, jsem usnul jako špalek.

 

Ráno mě vzbudilo slunce. Mžoural jsem na něj jedním okem a pokoušel se narovnat zkroucená záda.  Je to fajn, když stačí jen otevřít oči a víte, na čem jste. Na první pohled to vypadalo, že se rodí krásný den. Záda povolila a tak jsem se mohl vyplížit ze spacáku. Krátce poté se mi podařilo otevřít i druhé oko a vrhnout zkoumavý pohled na závodní úsek. Nádhera.

 

Celé to kočovnické ležení kolem mě začínalo pomalu ožívat a bylo vidět, že v průběhu noci nebo rána dorazila další auta.

Ustlal jsem své lože (tj. hodil jsem spacák na střechu auta a plachtu na kapotu, aby obojí vyschlo) a šel k řece provést několik základních hygienických úkonů – hlavně si pořádně vyráchat obličej ve studené vodě, abych se konečně probudil. Když jsem se vrátil, stála vedle mého povozu červená dodávka, z ní vyskakovali červení lidé a vynášeli spoustu červených kýblů. Červenou barvu místy narušovaly bílé nápisy MIVARDI a v postavě, která celý ten chaos řídila jsem poznal Jiřího Ouředníčka, legendu pražské závodní rybařiny.

 

Zajásal jsem, že mám takovou kliku a budu moci přihlížet, jak se na závod připravuje jeden z nejlepších a nejlépe vybavených ligových týmů. Vytáhl jsem foťáky a se souhlasem svých obětí se pustil do dokumentování jejich činnosti. V podstatě tu šlo o to namíchat s dostatečným předstihem základ krmení pro všechny tři členy týmu tak, aby se to stačilo před závodem náležitě rozležet.

 

Bylo vidět, že všichni vědí, co mají dělat. Na zemi vyrostly tři hromádky pytlíků s vybranými vnadicími směsmi, přísadami a hlínou, někdo došel pro vodu a už to jelo. Pytlíky se páraly, obsah mizel v kýblech, následně byl promíchán, navlhčen, znovu promíchán a opět navlhčen a nakonec ještě propasírován přes síto, aby se rozmělnily hrudky a krmení získalo správnou strukturu.

 

 

Celé to soustředěné úsilí skupiny lidí oblečených do týmových barev připomínalo hordu mechaniků od Ferrari snažící se zaopatřit vším potřebným firemní monopost. Chvíli jsem se díval na ten koncert a pak jsem poodešel a v ranním slunci udělal zdálky teleobjektivem několik snímků. Tenhle se mi líbí možná nejvíc.

 

Během chvilky mají Mivarďáci namícháno a krmení odpočívá a pracuje. Vyrážím se tedy podívat, jak jsou na tom ostatní závodníci. Mnozí už pracují a pokoušejí se vytvořit něco, co snad bude rybami přijato s větším nadšením než výtvory konurenčních týmů.

 

 

Jinde nacházím kýble naštosované ve vzorně vyrovnaných sloupcích a majitelé zřejmě teprve snídají. Ostatně času je dost. Závod jako takový začne až ve dvě hodiny odpoledne.

 

Občas vidím někoho, jak se snaží „rozběhat červy“. Živá složka krmení hraje v závodě důležitou roli a tak je třeba ztuhlé a přidušené červy vysypat z pytlíků, vyčistit a připravit na závod. Kromě macatých „kostňáků“ používají závodníci ještě „pinky“ – menší červy (mám pocit, že jsou to larvy jiného druhu much). Dík svým menším rozměrům se pinky hodí pro lov drobnějších ryb anebo také v okamžicích jemného braní.

 

Závodníky teď čeká administrativa. Prezentace, losování a tak dál. Rozhoduji se, že na chvilku zmizím. Podaří se mi vysomrovat u pana Ouředníčka hrst bílých červů, nasypu je do zbytků krmení, co mi zbylo v kyblíku po včerejší chytačce s Mírou a vyrazím pod jez ulovit parmu.

I když zastávám názor, že přehnaný optimismus je třeba po zásluze trestat, zkusit to prostě musím. Ryby už mě vytrestají samy.

Vyzkouším dvě místa a ignoruji drbance malých ryb, které mi mlátí do balíku červů připravených pro vousatá ústa, jejichž záběru se ale nedočkám. Pohled na hodinky mi říká, že závodníci se už asi rozcházejí do sektorů. Fotím si tedy na památku jez, který už víc než dvacet let dobře znám z pravidelných cest vlakem a upaluju na závodní trať.

 

První flek, který míjím, je A1. Včera se řešilo, že je zarostlý a našly se hlasy, které předem litovaly každého, kdo si ho vytáhne. Mám dojem, že tu čest měl někdo z Kukajích vlků – jenoho z nejlepších a nejoriginálnějších feederových týmů ve střední Evropě. Dáváme krátkou řeč. Nadšen opravdu není, místo je to sice docala romantické, ale závodník potřebuje spoustu prostoru a toho se tu jaksi nedostává. Jistou útěchou je snad jen to, že flek je „na forhontu“ a od něj dolů k jezu je několik desítek metrů, kde nikdo nechytá.

 

Jak postupuji dál proti proudu závodním úsekem, potkávám jednotlivé soutěžící, kteří vlečou svou výbavu do sektorů anebo se už zabydlují na vylosovaných místech. Základem je pevné usazení závodnické bedny, případně křesílka.

 

Příliš bujné porosty je zase třeba trochu „zušlechtit“ mačetou, aby nebránily při manipulaci s podběrákem a vůbec neomezovaly soutěžícího borce na cestě za plným vezírkem ryb.

 

Vezírky. To je kapitola sama o sobě. Všichni mají dlouhé „trubky“, do nichž se vměstná slušné hejno ulovených ryb. Dozvím se i to, že asi nejrespektovanějším konstrukčním řešením jsou vezírky s vývztuží ve tvaru jedné souvislé spirály, které drží tvar za všech okolností. Když jeden takový, prozatím rozložený na břehu, míjím, tak neodolám a nahlédnu dovnitř, abych viděl, jaký výhled na svět se naskýtá rybám dočasně uvězněným v tomto zařízení. No, hezké to tam mají…

 

Postupně se mi nabízí pohledy na různé pomůcky, bez kterých jsem se naučil obejít, protože já si své místo i čas lovu a cílové ryby vybírám. Tady má majitel kýble připravený štěrk na zatížení slepených červů.

 

Vedle každé bedny nebo jiného sezení bývá umístěn pultík s nejzákladnějšími potřebami, které je třeba mít během závodu po ruce. Obvykle se tu nacházejí nádobky s červy, pinkami, případně i hnojáčky a dalšími nástrahami, nějaký ten povolený doping (pití, cigára,…) a jiné drobnosti. Zatímco celkový pohled na závodnický post vypovídá hodně o materiální situaci závodníka, jeho pultík je do jisté míry zrcadlem jeho osobnosti. Najdeme tyto odkládací plošky strohé a přísně účelové i sympaticky „zabydlené“, zkrátka, jak to komu vyhovuje.

 

Při závodě je lepší, aby nástrahy ležely ve stínu a tak se tu a tam nechají vidět i takové vychytávky jako je plachetka, která odkládací plochu zastíní podle potřeb majitele.

 

Závodník, který si vybuduje svůj „palpost“ obvykle přikročí k rozbalování prutů. Nic se neponechává náhodě, vše je třeba pořádně utáhnout a ujistit se, že díly sedí jak mají.

 

Prutů si každý sestavuje několik. V závodě je čas drahý a tak je třeba mít nachystané pruty pro lov na hlavním zakrmeném místě – obvykle s různými montážemi nebo různě tvrdými špičkami, jemný prut pro lov na kratší vzdálenost a třeba i něco těžšího, aby bylo možno nahodit až někam k protějšímu břehu.

 

Jak budou ryby v závodě reagovat, to je největší neznámá celého tohoto podniku a proto je třeba být připraven v podstatě na všechno. Počet prutů, které si soutěžící na závod připravují, se obvykle pohybuje od tří do osmi kusů a samozřejmě ne všechny jsou nakonec při závodě použity.

 

Zajímalo mě, s jakými pruty se na závodech setkám. Nakonec jsem byl překvapen, jak pestrá byla směsice výrobků odložených ve stojanech na dosah ruky svých majitelů. Nenašel jsem žádnou firmu, jejíž pruty by vysloveně převládaly. Ve výbavě mnoha favoritů je ale často a někdy i v několika kusech zastoupena Sema Amnesia. Sledoval jsem tyto pruty při práci a celkem chápu, proč tomu tak je. Přesně házejí a jsou velmi stabilní.

V navijácích je možné zaregistrovat určitou dominanci Shimana. Částečně je to tím, že při lovu na feeder se velice dobře uplatní navijáky s bojovou brzdou a ty Shimano prostě umí. Viděl jsem ale celou řadu kolovrátků jiných značek, takže ani v tomto ohledu si není třeba dělat starosti.

Feeder je jedna z „nejšpinavějších“ rybolovných technik. Sám mám dost problémů, abych odstranil všudypřítomné krmení z prutů, navijáků a dokonce i fototechniky. Ve světě, kde sekundy mají cenu zlata, někteří rezignovali a jejich cajk se honosí výraznou patinou svědčící o pravidelném a intenzivním používání.

 

Docela mě zajímala problematika použitých montáží. Ale přesně podle očekávání jsem v tomto ohledu nic zvláštního neviděl. Na prutech byly „nabity“ jak průběžné montáže, tak různé paternostery – vesměs s delšími návazci, což se na řece dalo očekávat. Protože se používají poměrně jemné návazce (často kolem 0,10 mm), řada závodníků zařazuje do sestavy feederovou gumu. Ale je to individuální záležitost. I mezi absolutní špičkou je dost takových, kteří to nedělají.

 

V oboru montáží se často projevuji jako hračička a experimentátor, ale rychle jsem pochopil, proč tady se na to až tak nehraje. Důvěra ryby se „zlomí“ krmením. Povolený sedmnáctilitrový kýbl vnadicí směsi a dva a půl litru živé složky musí ryby donutit k výrazné potravní aktivitě tak, aby záběry byly dostatečně razantní. Na nějaké komplikované ladění a bádání není v průběhu závodu čas. Není to jako když mě v únoru stačí kilový pytlík směsi na tři až čtyři vycházky k vodě.

To ale neznamená, že by si závodníci nedokázali s montážemi pohrát. Dokážou a potřebného materiálu mají mnozí rozhodně dostatek. Pokud jste na obrázku níže zaregistrovali návazcové materiály Colmic Mimetix, Milo Ghost a Tubertini Fluorine, pak vězte, že i podle mých zkušeností jde opravdu o top kategorii v této oblasti. Jenom nesmíte být překvapeni, že takový Milo Ghost průměrově skutečně „sedí“ a oproti vlascům se stejným číslem na cívce, ale o dvě setiny milimetru silnějším, se jeví jako méně odolný.

 

Návazce mají závodníci připravené, protože čas jsou gramy, gramy jsou body a body… No, pro toho, kdo závodí, mají cenu. Velkou.

A tak zatímco já nosím k vodě cívky s vlasci a pytlíky háčků, z čehož si promptně vyrobím požadovaný forpas, profesionálové disponují úžasnými forpasovníky, kde mají vyskládané celé série hotových návazců. Vrchol této téměř umělecké tvorby předvádí na následujícím snímku Jiří Ouředníček, ale rozhodně není sám, kdo podobný futrál vlastní.

 

Během přípravy závodníků prošla jednotlivými sektory komise rozhodčích a ověřila, že množství krmení i živé složky odpovídá předpisům. K tomu je třeba poznamenat, že zdaleka ne vždy dojde ke spotřebování celého kýble a hromady červů během závodu. Ovšem domíchávat si během závodní doby další krmení je z mnoha důvodů nereálné, takže je lepší být dobře zásoben.

Krátce před závodem si někteří jedinci slepí část červů speciálním lepidlem, jehož hlavní složkou je arabská guma.

 

Při lepení je mezi červy možné zamíchat jemný štěrk, aby vzniklé koule rychleji klesaly ke dnu. Po slepení se z původní hemžící se masy tělíček stane hmota, z níž je možné odtrhávat kusy a formovat je do tvaru koulí, které v kompaktní podobě přečkají i dlouhou cestu vzduchem.

 

Na dopravu krmení na větší vzdálenosti používají feedraři většinou prak. Jedná se o univerzální nástroj schopný dopravovat krmení různého druhu i konzistence a s rostoucí vzdáleností je přesnější než pouhá ruka. Ovládat mistrně tuto pomůcku je v závodnickém světě jedna ze základních dovedností. Praky se liší tvarem košíčku, silou a výkonností gumy a pokud to v ligovém klání chcete někam dotáhnout, jeden vám asi stačit nebude.

Mě se podařilo objevit krásné zátiší s visícími praky – tak se tiše kochejte:-)

 

Zatímco jsem se motal mezi závodníky, očumoval, konverzoval a fotil, přiblížila se druhá odpolední hodina a všechno se schylovalo k samotnému závodu. Měl jsem od organizátorů zapůjčenou placku rozhodčího, která mě dle závodních pravidel opravňovala ke vstupu do sektorů, abych nemusel fotit jen záda soutěžících. Pomohla mi moc, i když jsem se ji snažil nezneužívat. Všem, kdo mi takto vyšli vstříc (hlavně asi Azbestovi) jsem skutečně zavázán.

Pět minut před závodem oznámilo zahoukání, že je povoleno krmení. Na ten signál se napjaly gumy praků a do vzduchu se vznesly desítky připravených vnadicích koulí.

 

Doufal jsem, že se mi podaří vyfotit pohled na závodní úsek, na němž bude vidět řada sedících feedrařů i gejzíry tryskající vody, ale skoro všichni poslali základní várku koulí nějakých 30 m daleko a z plánované fotky nebylo nic. Přemýšlel jsem, proč všichni loví na takovou dálku a napadlo mě jedno přijatelné vysvětlení – na břehu, kde jsou vymezeny závodnické sektory, panuje od rána čilý a pro ryby nezvyklý ruch. Na středu řeky je klidněji a dá se očekávat, že ryby budou v této oblasti méně poplašené.

 

Krmení dopadlo, borci naládovali krmítka, nahodili (sem tam někdo se zaklipovanou sestavou provedl náhozů několik, aby si lépe zakrmil a dostal do lovného místa více červů) a pak odložili pruty do stojanů a vidliček a začali se pekelně soustředit.

 

Také jsem se pekelně soustředil, abych byl na místě, až někdo něco zajímavého chytne, ale čas běžel a všichni seděli a jenom se soustředili. Věděli, že během včerejšího tréninku se moc ryb nechytilo a začaly být slyšet hlasy plné obav, aby to nebylo podobné jako na posledních závodech, kde si většina soutěžících nesáhla na rybu.

Postupně se proto v řadě borců objevovali jedinci, kteří začali nahazovat vnadicí koule do bližších vzdáleností, vyměnili prut za jiný s jemnější sestavou, nastřelovali červy kousek před sebe s nadějí, že v závěru kola na onom místě odlapí jednu dvě ryby přilákané tímto darem shůry a vůbec se snažili nějakým způsobem dostat k rybě. Jakýkoli úlovek totiž při závodech vyzdvihne svého přemožitele nad řady těch, kteří neulovili nic a strašák předchozích závodů vrtal v hlavě kdekomu.

 

Konečně se sem tam objevil v řadě závodníků ohnutý prut a zaseknutá ryba byla s obrovskou opatrností zdolávána, aby mohla být po zbytek soutěžního kola ubytována ve vezírku.

 

Ale úlovků bylo málo. Snažil jsem se být u zdolávání nějaké parmy, které představovaly největší a nejbojovnější ryby, které se tu lovily. Zaslechl jsem, že jednu pěknou zdolal na pickera s návazce 0,09 mm Roman Srb a tak jsem mu nějakou dobu vysedával za zády, snažil jsem se mít na očích i další špičkové závodníky, ale u chycení žádné ze čtyř parem, jež byly v závodě zdolány, jsem nebyl.

I když jsem se nakonec přesunul na místo, odkud jsem měl výhled na velkou část závodního úseku, mohl jsem jen sledovat tu čirou beznaděj panující nad řadou většinou nehybných prutů.

 

Nakonec jsem se opět uvedl do pohybu, korzoval za zády závodníků, sem tam ulovil nějaký záběr a poslouchal přímý přenos hokejového zápasu našich se Švédy, který zprostředkovávala dvě rádia puštěná v různých částech závodní trati na plné kule.

O zdařilých akcích našich hokejistů navíc informoval všechny přítomné i řev z chat na protějším břehu, kde se asi konala nějaká party spojená se sledováním onoho důležitého mače.

 

Několik snímků z druhé poloviny závodu

 

Hlavní rozhodčí Radana Srbová pozorně sleduje trať.

 

Z řeči těla už je cítit závodníkova rozmrzelost až rezignace.

 

Někteří borci bojují až do posledka – krmí, vnadí, mění pruty, zkoušejí několik míst… A občas to vyjde.

 

Kachny už si ve Všenorech na rybáře zvykly a považují je za potenciální zdroj potravy - takže jsou vlezlé jako lázeňské veverky.

 

Azbestovo soustředění bylo natolik mimořádné, že postřehl a proměnil i záběry dvou plžů ožírajících nástrahu. Je to ale skromný člověk a tvrdí, že takové „jízdy“ by zužitkoval úplně každý.

 

Ať už návštěva týmového trenéra přinese radu nebo morální povzbuzení, ve chvílích, kdy se nedaří, má jistě svůj význam.

 

Nebyl jsem jediný, kdo na akci fotil...

 

 

Zhruba někdy v době, kdy naši rozhodovali zápas se Švédy v samostatných nájezdech a z chat naproti se ozývaly výbuchy jásotu při každé naší vstřelené brance nebo Vokounově zdařilém zákroku, dospěl závod k vyvrcholení.

Někdo ještě dokázal chytit poslední rybku, která ho uchránila od potupné nuly, jiní rezignovali a prostě to nějak dochytali. Krátce před pátou oznámila houkačka posledních pět minut závodu a po jejich uplynutí závod ukončila.

Závodníci vytáhli pruty z vody a pomalu začali balit. V prostoru závodiště se objevil nový fenomén – váha.

 

Je fakt, že ne každý potřeboval její služby využít. Zhruba 60 % soutěžících skončilo bez úlovku a poze podepsali hlavní rozhodčí do výsledkové listiny, že jsou si této skutečnosti vědomi.

 

Ti šťastnější ale pomalu začali vytahovat vezírky a spekulovat, zda jejich často velmi skromný obsah zatíží váhu více či méně než obsah vezírku podobně úspěšného kolegy.

 

Váha se stěhovala od závodníka k závodníkovi a ryby se vážily v měkkém namočeném saku. Před každým použitím byla váha vynulována a hmotnost saku odečtena, takže prostor pro chyby byl minimální. Samozřejmě číslo objevivší se na displeji nejvíc zajímalo majitele vezírku, jehož obsah byl právě převažován.

 

Po zvážení někteří šťastní přemožitelé větších kousků zapózvali přítomným fotografům. Na snímku je Roman Srb se svou parmou vážící 1680 g. Pravděpodobně se jednalo o největší rybu sobotního kola závodu.

 

Ostatní chycené parmy ale nebyly o mnoho menší a chytilo se i několik kapříků.

 

Po pár cvaknutích spouště si každý závodník došel svůj úlovek, který ho zpravidla vynesl na přední místa sektorového hodnocení, osobně pustit. Za rybami se zavřela voda a tím sobotní kolo závodu definititvně skončilo.

 

 

Většina účastníků akce se následně sešla ve svém „druhém domově“ – ve stánku, který vrcholné feedrařské akce už neodmyslitelně provází. Jeho majitelé se o jeho provoz i o spokojenost svých klientů starají s neuvěřitelnou péčí a je úžasné, co všechno dokážou hladovým a žíznivým závodníkům nabídnout.

I já jsem asi dvě hodinky pokecal, protože kdo ví, kdy mnohé z těch, s nimiž jsem se ve Všenorech setkal, zase uvidím. Pak jsem se naložil do své budky na čtyřech kolech (na rozdíl od soutěžících jsem s tím moc práce neměl) a údolí Berounky opustil.

Nedělního kola jsem se tím pádem neúčastnil, ale pokud je mi známo, probíhalo v podobném duchu jako sobotní, přičemž množství úlovků bylo zvláště v některých úsecích závodní trati hodně malé.

 

Výsledné pořadí závodu bylo po obou kolech takovéto:

 

1. Kukající vlci RSK Feeder Klub

2. Raven Fishing Aussie MO ČRS Olomouc

3. Rybářský kroužek

 

(v 1. lize soutěží tříčlenné týmy)

 

Kompletní výsledkovou listinu si můžete stáhnout zde:

http://chytej.cz/downloads/

 

A co říci závěrem? Závodník ze mě asi nebude. Ale na nějaké další feederové závody si časem zajedu rád, protože komunita lidí, kteří se kolem nich pohybují, je opravdu fajn a atmosféra závodního zákulisí je nakažlivá.

Rád bych poděkoval všem zúčastněným, že se ke mně nechovali jako k cizímu a na oplátku za to, že jsem je celý den otravoval, jsem uložil asi třicet fotek ve vysokém rozlišení do datové úschovny a každému, kdo byl na místě a požádá mě mailem (osprey@chytej.cz) nebo osobní zprávou, pošlu odkaz potřebný k jejich stažení. Pokud byste chtěli jinou, např. z tohoto článku - ve větším rozlišení, nestyďte se ozvat.

Díky, chlapi a ať vám to příště bere alespoň o trochu líp.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey