Nevím proč, ale mě euforie spojená se zahájením sezóny zpravidla dost míjí. Snad je to tím, že mám rád všechny druhy ryb a když si chci sáhnout na šupinu, není to pro mě problém.

Ani příprava na onen slavný den mi nezabere mnoho času – doplním něco gumek v krabičce od loňska a navážu pár péřových nebo chlupatých jigů, abych předvedl i trochu vlastní píle. Pár ošoupaných wobblírků a rotaček mám a používám je velmi zřídka, v podstatě jen když to jinak nejde. Na prahu letošní sezóny jsem navíc koupil sadu diamantových pilníčků a vysvětlil protihrotům, že jejich místo je na smetišti dějin.

 

Co se týče dovolené, tu jsem si nebral na žádné zahájení, co jsem živ a na stará kolena už s tím začínat nebudu. Nějak nemám rád ten všeobecný zmatek a tlačenici, která první den sezóny provází. K vodě se určitě podívám, ale protože nepotřebuju stát jako první u jámy plné čerstvě vysazených duháků, klidně dorazím až na osmou nebo až odpoledne.

 

O co bych vlastně mohl přijít? O všeobecné „píchání“ ryb, které ještě před pár dny postávaly v betonovém žlabu a čekaly na svou pravidelnou dávku granulí? O pohled na borce, kteří se celou zimu tak strašně těšili na onen slavný den a pak naplní jeho smysl během pár minut několika náhozy a třemi ranami do hlavy?

Ano, zúčastním se, ale nemám strach, že bych o něco přišel. Projdu se kolem vody, něco chytnu, pozdravím pár známých a vrátím se domů s pocitem, že už to začalo.

Zahájení jako takové totiž není to, na co se celou zimu těším. Je to jen okamžik - brána, která otvírá vstup do nádherné zahrady, kam je třeba opatrně vstoupit, pomalu se rozhlížet, aby člověk nic nepřehlédl a vychutnat si všechny ty chvíle, které tu můžete strávit.

Ne šestnáctý duben ráno, ale další dubnové dny a prosluněný květen jsou tím, co mě nejvíc přitahuje ke pstruhovým revírům. Těším se na procházky kolem vody, na trávu - den za dnem vyšší a zelenější, na louky plné pampelišek, na trsy blatouchů zrcadlící se v průzračné vodě i na rašící kapradí, kvetoucí střemchy, sasanky, petrklíče, dřípatky…

 

A taky se těším na jarní slunce, které se prodere ranními mlhami, nechá jiskřit kapky rosy i tisíce malých sluníček na hladině řeky a nakonec, jak stoupá výš a výš, mě donutí odkládat jednu vrstvu oblečení za druhou. Když pak někdy po poledni ohřeje zem natolik, že si člověk může lehnout na vyhřátý břeh, tak nevím, co už by kdo mohl chtít víc.

 

Snad jedině…. Ryby.

Ano, ryby jsou důležité. Dávají tomu všemu tak nějak smysl a jsou naplněním celého toho dlouhého očekávání. Jenže poslední roky to jde s rybami nějak z kopce. Jako úlitba davu jsou obvykle před zahájením vysazeni do revírů pstruzi duhoví a siveni. V podstatě tytéž ryby, které řada lidí před pár týdny lapala na plavačku na dírách v ledu. Ryby, kterým náhle vzali jejich strohý betonový domov s jistotou výživné stravy několikrát denně a vysypali je do neznámé vody, kde na první pohled není nic k snědku – a přitom těla zvyklá na pravidelný přísun živin tolik volají po kusu žvance. A tak se nebozí granuláči pokoušejí sežrat prakticky vše, co se hýbe a často ani nehýbe. Zpočátku se vrhají i po těch divných barevných věcech, které se tak provokativně pohybují vodou. Pro některé je to tvrdá škola do dalších týdnů až měsíců, pro jiné konečná.

 

Jenže vzato kolem a kolem, co s těmi stovkami nesamostatných stvoření, která v řekách a potocích v podstatě nemají co dělat? Náhlé vysazení několika desítek nebo i stovek kilogramů nepůvodních ryb v podstatě představuje malou ekologickou katastrofu. Asi jako kdyby do poklidného českého městečka náhle někdo ubytoval několik tisích negramotných cizinců. Ti granuloví duháci a siveni nejsou z pohledu místních tečkovaných strousedlíků nic jiného. Jejich bleskurychlé zlikvidování v podstatě obnoví narušenou rovnováhu – jenže jakou vlastně?

To, co po vychytání vysazených ryb zůstane, má do nějaké rovnováhy sakra daleko. Zbydou jen řeky trápené tisíci problémů se zdevastovanou obsádkou ryb převážně dorosteneckého věku, na kterých se seberealizuje početný dav majitelů pstruhových povolenek, dokud jim zase „někdo“ nevysadí další vlnu nic netušících obětí z umělého chovu.

Tato čerstvě vysazená ryba má nedostatečně vyvinuté skřele a volně vlajícími žábrami poněkud připomíná některé obojživelníky. V přírodě by pravděpodobně  nikdy nedorostla do této velikosti.

 

Jenže voda má žít – přes den se mihotat hemžením rybí drobotiny, k večeru pokrýt kolečky sbírajících ryb a sem tam by o sobě měl dát vědět i některý ze pstružích mohykánů ukrytý většinu dne v hloubce tůní nebo v bludišti kořenů. A měly by to být divoké ryby, které se koncem léta každoročně vydají na cestu proti proudu, aby někde uložily do štěrkového dna stovky zlatavých kuliček, z nichž se příští jaro vylíhne nová generace jejich druhu. Takhle nějak to cítím.

Místo toho je dnes všechno jinak. Proč tomu tak je a zda existují možnosti nápravy, nebudu rozebírat. Většina rybářů o tom určitě něco ví nebo přinejmenším tuší.

Hubený, hlavatý, ale přesto právoplatný král jedné tůně na malém potoce

 

Ale i tohle je odpověď na otázku, proč mě fenomén zahájení nechává chladným. Netoužím zas tak moc po prchavém zářitku spojeném s vysazením "umělých" ryb, i když jimi nijak nepohrdám. I ony jsou krásné a chytám je rád.

Nejdůležitější ale pro mě je, že řeky stále ještě tečou, slunce svítí a tráva se zelená. Kytky se také zatím netváří, že by chtěly přestat kvést a dokonce i ty balvany z omleté žuly nacházím rok co rok přbližně na těch samých místech. Vypadá to, že přinejmenším o tyhle věci mě v nejbližší době nikdo a nic nepřipraví. To je obrovská jistota, která mě naplňuje klidem a vyrovnaností. Osmdesát procent toho, kvůli čemu chodím k pstruhovým potokům a řekám, tam tak jako tak najdu. Nemusím kvůli nim šestnáctého dubna vstávat ve čtyři ráno - i tu atmosféru jarních rán si vychutnám o pár dní později až bude u vody větší klid. A že nestihnu popíchat tolik pstruhů? Vždyť on mi tam určitě ještě nějaký zbyde. Nebude už tak snadné ho ulovit, ale o to víc si ho budu vážit - zvlášť když to bude ten "náš" žlutý s červenými a černými tečkami.

 

No a pokud by došlo na nejhorší, já jako lovec bídně selhal a nedokázal ulovit ani něco málo na umaštění úst, tak v Táboře na líhni prodávají čerstvé duháky za solidní peníz. Jezdím třikrát do měsíce kolem a nebyl by problém se tam na chvilku zastavit. S vědomím této skutečnosti jsem už naprosto nad věcí. Nemám co ztratit a brána se dnešním dnem otevírá. Za ní už na mě čeká barevný svět plný překvapení. Doufám, že aspoň jedno z nich bude letos stát za to.

 

Přeju všem, pro které tento den něco znamená, krásné pstruhové zahájení. Můžete si ho prožít po svém a na moje předchozí slova nemusíte ani v nejmenším brát ohled. Anebo se jimi můžete inspirovat, zapomenout na chvat a shon, uvědomit si, že není důležité nachytat ryby, ale být na rybách a kdyby snad ve vás hlodal nějaký ten červ pochybností, můžete zkusit podumat, co udělat, aby to s těmi rybami zase časem bylo lepší.

 

Na závěr - hlavně pro ty, kdo neměli tu možnost vyrazit šestnáctého sami k vodě, přikládám pár fotek, abych sem vnesl kousek toho světa, který se pro nás rybáře každé jaro otevírá. A nezapomeňte! Zahájení je opravdu jenom brána. To ostatní leží za ní…

 

Přehlížet krásy drobných zákoutí, která při lovu míjíme, by bylo škoda

 

Sytě vybarvený potočák ze šumavské říčky obarvené rašelinnými výluhy

 

Trs trávy srdnatě přežívající na špičce balvanu - podobná vitalita je společná všemu, co žije v okolí pstruhových vod, i samotným divokým pstruhům

 

Duhák je nádherná a bojovná ryba. Škoda, že dík masovému vysazování klesl v očích některých rybářů až na úroveň "kropenaté plotice"

 

Obyčejná tráva - ale na svěží zeleň rašících trsů se těším celou zimu

 

Pstruzi a peřeje k sobě neodmyslitelně patří - tahle ryba obývala jámu pod malým jízkem

 

Slunce rozpouští poslední zbytky mlhy, já se motám kolem divoké řeky daleko od domova, sem tam zdolám rybu a jsem šťastný jako blecha...

 

Škoda, že uměle odchovaní siveni nejsou barevnější...

 

Na malých tocích už se dnes na trofejní rybu moc často nenarazí - ale jinak jsou to nesmírně vděčné vody

 

Smáčky jsou fenoménem doby a pstruzi je mají rádi - stejně rádi ale mají i různé jigy a stremery, o nichž jsem přesvědčen, že mohou být ještě účinnější

 

Lov na velkých řekách je náročný - hůře se hledají stanoviště ryb. Zato je tu ale šance na úlovek pořádného kusu.

 

Slunce rozehrává hru barev jak na oblázkovém dně, tak i na mramorovaném hřbetě sivena

 

A touhle fotkou se spolu rozloučíme. Malá vrba hrdě zvedá k nebi svou zatím jedinou jehnědu a ukazuje, že život se nikdy nevzdává. Pro mě je to připomenutím toho, že má smysl doufat, že jednou bude líp a stojí za to bojovat.