Ten den jsem seděl u ztrouchnivělé vrby za domem a splávkem prochytával každý centimetr vody. Voda byla plná spadaného listí a měla tu zvláštní podzimní tmavou barvu. Ta temná barva jakoby zastavila v řece všechen život. Kromě pár malých plotic jsem za celé dopoledne nic nechytil. Splávek líně plul po proudu, v tom nadskočil a zmizel pod hladinou. Přisekl jsem a za moment se na břehu třepetal malý okounek. Měl jsem z něho radost a šel jsem ho ukázat babičce, která měla vždy radost z každé ryby, kterou jsem jí přinesl ukázat. Když jsem se vracel zpět k vodě s úmyslem pustit okounka zpět, zastavil mě můj táta.

Seděl na zahradě, odpočíval po obědě a popíjel desítku.

,,Nepouštěj ho, bude se hodit,“ řekl a chvíli si užíval můj nechápavý pohled.

,,Dnes půjdou zubatý a tenhle loupežník je akorát!“ zhodnotil můj úlovek.

Představa úlovku štiky mě lákala už odmalička, ale nedovedl jsem si představit, jak zdolám pro mne tak nepředstavitelnou rybu na svůj dětský proutek. Otec se zvedl ze zahradní stoličky, napil se piva a zašel do stodoly. To, co následovalo, vidím před očima dodnes. Bylo to pro mne jako bych dostal autogram od slavného sportovce nebo přebírat nějakou prestižní cenu. Táta totiž ze stodoly přinesl svůj prut, který si sám vyrobil jako kluk, a který nikdy nikomu nepůjčil.Vyšel s tím kouzelným náčiním ze stodoly a podal mi ho do ruky se slovy: ,,Vykoupej ho v zatáčce pod keřem!“

Nevěřil jsem vlastním očím ani uším. Ještě dlouho jsem stál na místě a prohlížel si třímetrový bambusák.

 

 

Z rozjímání mě vyrušilo taťkovo drsné: ,,Nečum a běž!“

Neváhal jsem ani vteřinu a vydal se přes louku k místu, které mi bylo doporučeno. Dorazil sem k onomu místu. Z řeky trčel v zatáčce do půlky potopený keř, za kterým se voda otáčela proti proudu a tvořila tam pěknou tišinu. Na dno vidět nebylo, voda v těchto místech mohla mít hloubku přes metr a půl. Nastražil jsem okouna na velký dvojháček, položil udici na konec tišiny a sledoval tmavě zelenou káču, jak se jí okounek snaží odtáhnout ve snaze zachránit si život.

Seděl jsem v trávě, okusoval suchou housku a jediné, co mě v tu chvíli zajímalo, byla káča na hladině. Seděl jsem tak tiše a nehybně, že si mě nevšimly ani pasoucí se srnky na protějším břehu. Okounek s káčou neúnavně cvičil a já si připadal, že tu sedím už věčnost. V tom se stalo něco neuvěřitelného. Okounek náhle přestal rejdit a káča se zastavila. Srnky, aniž by k tomu měly sebemenší důvod se splašily a vydaly se na útěk. Trochu mě to polekalo, a tak jsem na vteřinu hodil okem po prchajícím stádu. Když se můj pohled vrátil do míst, kde se ještě před zlomkem vteřiny houpala zelená káča, zastavil se mi dech. Po káči nebylo ani stopy! Vlasec se z otevřené cívky navijáku odvíjel neuvěřitelnou rychlostí a protínal tmavou hladinu směrem k částečně potopenému keři.

 

 

V duchu jsem se modlil, aby to, co bylo na druhém konci pod hladinou, nezajelo mezi větve. Věděl jsem z otcova vyprávění, že štiku musíš nechat zažrat, jak se říká „dokud nevykouříš cigáro“. Tehdy mě ještě tabákové výrobky nezajímaly a v tu chvíli jsem neměl ani ponětí, jak rychle čas plyne. Musel jsem se rozhodnout, buď seknout brzo a riskovat tak špatně trefený zásek, nebo jí nechat lépe zažrat a riskovat, že se mi zamotá do keře. Rozhodl jsem se během vteřiny. Vzal jsem prut pevně do rukou, překlopil cívku navijáku, dopnul vlasec a prudce zasekl.

Zásek kupodivu seděl. Mou radost v zápětí vystřídalo zděšení. Ačkoli brzda navijáku byla utažená téměř na doraz, ryba si brala vlasec, jakoby se nic nedělo. Naštěstí nabrala směr od keře k druhému břehu. Snažila se jet proti vodě, ale silný proud a dlouhý prut hrály v můj prospěch. Když zjistila, že proti proudu to nepůjde, otočila a vydala se po proudu dolů, kde byla asi po patnácti metrech prudká zatáčka se spadlou olší. Věděl jsem, že musím všechno vsadit na jednu kartu. Dotáhl jsem brzdu navijáku a čekal, co se bude dít. Starý bambusák se ohnul do nevídaného oblouku a bylo slyšet, jak vlasec řeže vodu a napíná se na samou hranici snesitelnosti. Už jsem si myslel, že je vše ztraceno. Vtom se však těsně před potopenou olší zvedla vlna, jak se štika na druhém konci ze všech sil vzepjala. Vlasec nápor vydržel a podařilo se mi rybu otočit. Teď už jsem ji trpělivě vedl proti proudu zpět do tišiny, což se mi po chvilce podařilo.

 

 

Zde se štika ještě pokusila o poslední zoufalý výpad do keře, ale už neměla tolik sil, aby se mi její výpad nepodařilo zbrzdit. Přitáhl jsem ji k podemletému břehu a podebral ji.

Když jsem ji položil na trávu, ruce se mi klepaly vzrušením! Stále jsem nevěřil tomu, co vidím a v hlavě mi stále probíhaly události několika předešlých minut. Měření ukázalo pro mě tehdy neskutečných 72 cm. Nebyla to žádná trofejní obluda, ale pro mě to byla trofej nejcennější. Byla to má první štika a přelstil jsem ji úplně sám!

Vítězoslavně jsem se vracel přes louku k babiččině domku a už z dálky jsem držel podběrák se štikou vysoko nad hlavou, aby taťka viděl, že jsem jako on, že jsem to opravdu dokázal.

Když jsem přišel až na zahradu, vzal jsem svůj úlovek do náruče a předstoupil jsem před otce, který stále seděl na židličce a dopíjel svou desítku. Připadal jsem si v tu chvíli jako dvořan, který předstupuje před svého krále s hodnotným darem. Očekává jsem pochvalu a uznání. Ale nedočkal jsem se ani jednoho. Otec se na mě a na rybu podíval, napil se piva a řekl jenom: „Tam bude ještě jedna!“, a pak odešel něco dělat do stodoly.

Chvíli jsem nevěděl, co to má všechno znamenat. Ale po chvíli se mi rozsvítilo. Popadl jsem proutek a běžel za dům s cílem chytit další nástražní rybičku. Rybky byly ten den opravdu při chuti, a tak jsem během pár minut napichoval na dvojháček krásnou třpytivou „červenoočku“ a hned zamířil k tišině, která pro mě začínala mít čím dál větší kouzlo.

Došel jsem opět na „místo činu“, ale i přes nepřekonatelnou loveckou vášeň mi něco říkalo, že po mém předchozím souboji tu nemohla zůstat ani šupina. Přeci jen jsem ale rozhoupal prut a nahodil rybičku s káčou do tmavé vody. Nához se mi nepovedl, místo na konec tišiny celá udice dopadla hned vedle keře. Chtěl jsem nához zopakovat, ale to, co přišlo v zápětí, mi vzalo dech. Hned jak rybička dopadla do vody, rozstříkla se hladina mohutným šplouchnutím a káča zmizela, jakoby jí unesla nějaká tajemná vodní síla. Nejprve jsem nechápal co se děje, když v tom jsem uviděl, jak se ve vodě blýsklo nazelenalé podlouhlé „torpédo“! Tentokrát jsem nechtěl ponechat nic náhodě. Štika k mému potěšení zastavila pod podemletým břehem na opačné straně tišiny než se nacházel potopený keř a dostatečně daleko od zatáčky se spadlou olší. Nechal jsem dravci čas, ať se zažere a během toho jsem se rozhodl vylepšit si pozici pro zdolávání. Povolil jsem vlasec z navijáku, abych za něj náhodou nezatáhnul a rybu nevyplašil. Pomalými a tichými kroky jsem popošel kousek po proudu, abych se dostal pod rybu. Kdyby vyrazila proti proudu se záměrem dostat se do keře, budu pod ní a budu mít včas napnutý vlasec, abych jí dokázal hned otočit. V případě že se vydá po proudu ke spadlé olši, budu též v pohotovosti a budu mít velkou šanci zastavit ji přímo pod sebou u břehu.

Po tom, co jsem si svůj záměr promyslel, jsem uchopil prut a přisekl. Začalo představení přesně podle mého scénáře. Štika v mžiku vyrazila k prvnímu úkrytu, kterým byl keř. Po dvou metrech se mi však podařilo její plán překazit. Ryba však nezaváhala, s mocným šplouchnutím se obrátila a podél břehu se vydala do zatáčky, kde chtěla hledat bezpečí ve větvích padlé olše. Rychle jsem navíjel, abych s ní neztratil kontakt, prut jsem otočil po proudu a lehce ho přizvedl nad vodu. Štika brzy zjistila, že ani tudy cesta nepovede. Vydala se tedy do proudu. Uprostřed řeky předvedla několik divokých výskoků, při kterých mi tuhla krev v žilách. Zachoval jsem však duchapřítomnost a po chvilce jsem již unavenou štiku naváděl do podběráku. Po vytažení na břeh se mě zmocnila dosud nepoznaná radost. Štika byla o pět centimetrů kratší než ta předchozí, ale byla daleko vyšší a tlustší. Připomínala jakéhosi „štičího buldoka“. S pocity nepřekonatelného vítěze jsem utíkal podvečerní loukou na zahradu. Všichni v domě mě museli slyšet už z louky, protože svou radost jsem dával patřičně hlasitě najevo.

Radostných výkřiků si nemohl nevšimnout ani otec. Vyšel ze stodoly, zadíval se na mě, lehce se usmál a řekl: „No vidíš mladej, že to jde…“

V tu chvíli nebylo na světě šťastnějšího člověka, než jsem byl já. V tátově větě, v jeho úsměvu bylo vidět něco zvláštního, něco co říkalo: „To je můj kluk. Můj kluk, který nedá místním rybám spát. Stejně tak, jako ještě donedávna já.“

Ten den byl pro mě náročný, ale zůstal jedním z nejhezčích v mém životě. Není divu, že jsem usnul brzy a asi nemusím zdůrazňovat, že moje sny tu noc byly plné zubatých štik plovoucích temnou vodou mé milované řeky. Ve snu jsem figuroval já a můj otec, kterého jsem považoval a stále ještě považuji za jakéhosi krále řeky, ať rybářského, nebo pytláckého. A v tom snu jsem byl po jeho boku a mohl společně s ním lovit ty největší a nejmazanější štiky řeky.

Ráno jsem vstal brzy a vyšel jsem na dvůr. Na dvoře byl otec. Očekával jsem od něho pochvalná slova za předchozí den, ale nic takového se nekonalo. Jen pronesl: „Ty seš ještě tady? V kýblu máš nachytaný hrouzky, tak koukej mazat!“

Tak rychle, jako tehdy, jsem se z pyžama ještě nepřevlékl. Na snídani nebyl čas a já za pár minut stál opět na známém místě a nahazoval udici do vody. Ten den bylo počasí úplně jiné. Foukal silný vítr a bylo o poznání chladněji. Seděl jsem u tišiny od samého rána až do oběda, kdy si pro mě přišla babička, že mi stydne polívka. Nechtěl jsem však přijít o tu chvíli, kdy štika zabere. Nechal jsem tedy otevřenou cívku navijáku, prut schoval do keře nad vodou a zklamaně jsem šel k obědu. Když jsme jedli, otec pronesl: „Dnes je hnusná zima. Půjdou až dýl po poledni!“

V tom jsem si uvědomil: Po poledni? Vždyť to je právě teď! Já blbec tam nechal prut! Zbytek řízku ve mně zmizel jako vesmírná loď v černé díře a doslova sprintem jsem utíkal přes louku ke keři.

 

 

Prut jsem našel na svém místě, ale po káči jakoby se zem slehla. Vzal jsem tedy prut, dopnul vlasec a zkusil pevně zatáhnout. Vlasec směřoval k padlé olši v zatáčce a můj tah neměl žádnou odezvu. Zatáhl jsem ještě pevněji, cosi na druhém konci zabralo neuvěřitelnou silou a nad hladinu vyskočila velikánská štika.

 

 

Zůstal jsem stát úžasem a nevěděl, co mám dělat. Štika věděla přesně, co má dělat. Zajela do větví potopené olše a na můj tah odpověděl vlasec zvukem přetažené struny a následným tupým brnknutím. Bylo dobojováno! Vrátil jsem se domů a vyprávěl zklamaně, co se mi stalo. Vylíčil jsem tátovi vše. Od ponechání prutu v keři až po prasknutí vlasce. Myslel jsem, že mi připraví prut k dalšímu lovu, abych se mohl štice pomstít, ale omyl. Jediné čeho jsem se dočkal, byl pohlavek. Otec mi vytrhl prut z ruky a odešel s ním do kůlny. Za necelou půlhodinku vylezl i s prutem, na kterém se houpala nová, čerstvě vyrobená káča z bílého polystyrenu. Už, už jsem po prutu natahoval ruce, ale otec mě jen obešel, vytáhl z kbelíku druhého hrouzka a vydal se směrem k louce.

,,Můžu jít s tebou?“ zeptal jsem se.

Místo souhlasu mě otec poslal pomáhat dědovi do sadu.

Zbytek odpoledne jsem strávil zastřiháváním větviček ovocných stromů. Když jsem se navečer vrátil domů, neměl jsem na štiky ani pomyšlení. To, co jsem však spatřil na vratech od stodoly, vidím před očima doteď. Vedle mých, podle mě velkých štik, tam visela i třetí, ale o poznání větší. Byla jiná než moje dvě. Byla totiž celá tmavá, stejně jako voda v podzimní řece. Běžel jsem za otcem abych se ho zeptal, kde ji ulovil.

„To je ta, cos ji ustřelil. Taky mi zajela do olše, musel jsem pro ní do vody!“ pravil táta a ukázal na mokré oblečení, které viselo na šňůře.

Vzpomínám na chvilky, kdy otec nosil domů ryby, ale bylo to již dlouho. Vydal se po dlouhé době až pro „mou“ štiku. Šel pro ni a musel i do vody. Šel, aby napravil mou chybu a pomstil pochroumanou hrdost pytláků od naší milované řeky. Ta štika měla bez osmi centimetrů metr.

Tenkrát jsem se cítil poražen, ale dnes vím, že na tento zážitek nikdy nezapomenu, byla to chvíle, kdy jsem se poprvé setkal se štikami a lepší setkání jsem si ani nemohl přát. A taky vím, že bylo nemyslitelné, abych tu velkou štiku chytil já. Musel ji chytit on - král pytláků a můj táta.

 

Miloš Poláček - Mildred

Ilustrace: Chytej.cz