První nahození v 5.00 hod. Teplota vzduchu je příjemných 16°C. Je skoro jasno, bezvětří a hladina jako zrcadlo. Nahozené máme celkem tři pruty (dle pravidel MRS může vnuk lovit pouze na jeden). Po loňské zkušenosti, že červená „vede“ v krmení i na háčku, jsme zakrmili zakoupenou kapří směsí obarvenou do barvy spartakiádních trenek potravinářským barvivem. Na háčky jsme napíchli vznášivé bobulky stejné barvy s malinovou příchutí (renomovaný výrobce nám je doporučil v místním obchodě s rybářskými potřebami). Vyhlíželi jsme především kapry, i když rybník je pověstný i velkým amury a další „drobotinou“.

 

 

První záběr přišel po dvaceti minutách. Cejn 30 cm je osvobozen se závěrem, že cejna jsme už jednou grilovali a stačilo to! Vždyť my tu jsme kvůli obrovským kaprům.

Čas však ukázal, že jsme neměli úplně pravdu. Do deváté jsme pustili dalších osm cejnů, ale kapři nic. Pak nastalo období klidu. Střídavě jsme s Adamem zkoušeli u přítoku rybníka i třpytku, ale zase nic. K usednutí nás dohnal hlad. Naše pohledy ze zvyku těkaly mezi řízkem a vodní hladinou, i když pruty byly „of line“.

A tu se začaly dít věci...

„Adame, viděls?“

„Co?“

„To torpédo pod hladinou!“

„A kde?“

„Uprostřed!“

„Nic tam není.“

„No teď už ne, ale bylo!“

„Dědo, a teď jsi viděl?“

„A co?“

„Toho obra před námi!“

„Vždyť tam nic není.“

„Ale bylo…“

Tak to šlo ještě chvilku, ale najednou jsme bez povelu zavyli unisono jako vlci na Klondiku vítající návrat Bílého tesáka.

„Jůůůůůůůů!!!“

Uprostřed rybníka, z pravého konce směrem k levému, defilovalo před námi půl metru pod hladinou hejno kaprů, z nichž nejmenší měl snad 90 cm. Bohužel foťák zůstal na chatě, dalekohled doma a další svědci v nedohlednu. Kdo mi to uvěří, hotový zázrak vidět to na vlastní oči!

Nevadí, chytíme si důkaz, jen co přestrojíme na plavanou. Adam nabije červené bobule, já cuku, a nahazujeme nástrahy stádečku do cesty. Kapři nic. Oni jsou snad po svačině a chtějí se jen vyhřívat! Několik citových výlevů přístupných nezletilému, rozpačitý pohled na vnuka (v té chvíli jsem si přál, aby to byl geniální Adam Bernau z Návštěvníků) a povel: „To musíme zkusit ještě jednou!“

Vyměníme s vnukem bleskově bobule za cuku a nahazujeme znova. Obrovská tréma a nedočkavost, vždyť nám pluje metrák a půl ryb před nosem. To přece nemůžeme propásnout! Hejno vplulo do míst, kde odlesky hladiny znemožnily jeho další sledování. Splávky se ani nehnou, cejni vyklidili pole a kapři nikde. Sedli jsme si zpátky do křesílek a meditujeme:

„Adame, ty jsi zkušený rybář, už jsi to někdy viděl?“

„Ne.“

„Ani jsi o tom neslyšel?“

„Slyšel.“

„A co je v takovém případě nejlepší?“

„Nahodit přímo mezi ně.“

„Ale kde jsou?“

„Asi ryjou někde dole.“

„Tak zase přestrojíme na těžko?“

„To raději ne, to bude chvilku trvat a oni se můžou vrátit.“

„Takže si na ně počkáme?“

„Přesně tak.“

V tu chvíli jsem namouduši zapochyboval, zda mluvím s dvanáctiletým vnukem nebo zda jeho ústy opravu nepromlouvá Velký učitel.

Z místa, kde se nám hejno ztratilo z dohledu, se šíří po hladině vlnky! Ryby se vrací!  A nejen to, kapří formace se zastavuje a pomalu přechází do pravidelného kruhu! To je pohled! Před našima očima se asi dvacet trofejních šupináčů předvádí v celé své kráse, jako kdybychom neexistovali, jako by jejich kroužení, jejich tanec, bylo určeno někomu jinému, mimo naše vnímání. Tohle přece rybářovo srdce nemůže vydržet?

„Adame, zkusíme to ještě jednou?“

„Jasně, ale teď je nebudeme rušit, oni se pak budou vracet zpátky, nahodíme nakrátko do jejich dráhy návratu.“

Jak řekl, tak udělal! Měkoučká kukuřička pod miniaturním splávkem směřuje cca pět metrů vpravo od největší kružnice, kterou kapři svým pohybem opisují. Kola se zvětšují, ryby klesají níž, už je téměř není vidět. Ten kluk měl pravdu! Záběr!!!

Adam zasekává, Alivio tvoří předpisovou křivku, chycený kapr se objevuje v našem zorném poli. Sufix 0,28 zpívá a Adam profesionálně přitahuje. Zrada. K chycené rybě se připojuje z hejna druhá a sleduje ji tělo na tělo. Pomalu není poznat, která z ryb je na háčku. Pak doprovodná ryba přitahovaného kapra předjede a postaví se mezi něj a napnutý vlasec. Aniž by vnuk udělal jakoukoliv chybu, chycený kapr se vypíná. Nic bych za to nedal, že mu pomohl jeho volný kolega!

Adam stojí jako socha. „Dědo, to není normální, to se muselo stát, oni to tak chtěli.“

Nezmohl jsem se na slovo. Stáli jsme jako němí na břehu a pozorovali, jak poslední ze šupináčů zmizel v hlubině. Ani jsme si nevšimli, že se zatáhlo a spustil se slabý deštík. Začali jsme balit. V té chvíli nám přijela na kole „kontrola“ – babička s druhým vnukem.

Naše první otázka: „Viděli jste to?“

„A co?“

„Ty ryby!“

„Jaké?“

Dovezli nám pití a pláštěnky, tak jsme se dobalili a vyrazili společně k domovu Cestou jsme neprohodili ani slovo. Teprve večer u táboráku na chatě Adam začal: „Dědo, já si myslím, protože život na zemi vznikl ve vodě, že jsme dnes byli svědky, jak ze souhvězdí Ryb přišel signál, kterým nějaká mimozemská civilizace kontrolovala výsledky svých pokusů o osídlení Země. A ti kapři na hladině jí dávali na vědomí, že se tady mají dobře...“

 

 

Co k tomu dodat?

 

Milan Gelnar - MilanG