Na místo setkání jsem dorazil 16.6.2008 v odpoledních hodinách. Hned jsem vybalil cajk a hurá k řece.

„Ahoj, ahoj, ahoj!“ vítal jsem se s kamarády, kteří od rána bičovali vodu. Při třetím pozdravu už můj vlasec šustil mezi očky prutu. „Hele, koupil sis hostovačku? Tady jsou kontroly hodně ostré a nestojí za průšvih,“ zeptal se mě mezi náhozy Tomáš.

Než domluvil, měl jsem sbaleno. Seděl jsem na břehu, vztekle jsem zuby drtil stébla trávy a dumal, jaké jsem jelito! „Nezajdeme na pivo?“ lákal jsem kamarády.

„Teď ne! Večer si koupíš povolenku a zítra chytáš taky!“ odbyl mou nabídku David a dodal: „Musíme využít každé chvilky k lovu, zvlášť, když chytáme tak daleko od domova!“

 

Zastavení první - Dyje

Ten večer se klukům povedl candát 81 cm! „Jen počkejte zítra břídilové! Já vám ukážu!“ pomyslel jsem si. Byl tu další den a já stál s čerstvou hostovačkou na startovní čáře. Ranní potřeba, snídaně s kávou a při ní porada - kam na ně.

„Vyrazíme po proudu,“ nadhodil Tomáš. Tak jsme na radu „místní vydry“ vyrazili po vodě. Má první dyjská ryba byl bolen, následoval tloušť, a pak šla jedna ryba za druhou. Pravda, velikostně jsem se nemohl měřit s ostatními, ale nová voda, neznámá příroda a časté záběry způsobily, že jsem byl opravdu šťasten. Pak jsem se natolik zabral do lovu mladistvých ryb, až jsem kamarádům utekl.

 

 

„Sakra! Sakra!“ zaklel jsem, když se mi špička prutu zaklesla v roští, kterým jsem se prodíral k vodě. Zrak mi spočinul na kmenu vyčnívajícím z řeky a málem jsem sletěl do vody. Na hladině ve větvích ležel mrtvý „Candátus tyranosaurus“. Kecnul jsem na zadek a tupě zíral na to monstrum. Co na tom, že ryba byla pár dnů na pravdě boží. Rychle jsem mobilem volal klukům, že mám candáta okolo metru. Než jsem dodal, že je ale tuhej. David vyhrkl: „Počkej na místě! Hned jsme tam!“ a spojení se přerušilo.

Tušil jsem, že se na mě žene průšvih. Kluci, kteří ode mě byli asi kilometr, urychleně sbalili cajk, Boňác kameru se stativem a všichni letěli do džungle za mnou. Dokážeš si představit, milý čtenáři, že já v nepřehledném terénu klel pouze s jedním prutem a kluci měli prutů pět + techniku.

„Kde ho máš?“ vyhrkl uřícený David. „No tam!“ ukázal jsem třesoucí se rukou do vody.

„Bývalí kamarádi“ vyvalili bulvy a hned mě chtěli lynčovat. „Namažeme tě medem a předhodíme mravencům! Budeš týden bez piva!“ vymýšleli tresty. Ale až třetí nápad mě opravdu dostal do úzkých: „Oženíme tě!“

Marně jsem se dušoval, že jsem takřka nevinen. Naštěstí za chvilku kluci usoudili, že není zas tak špatný natočit i mrtvou rybu, aby měl divák představu, co se v řece může chytit. Den utekl jako voda. Navečer Tom chytil candáta necelých 60 cm a my si vykoledovali pár záběrů od bolenů. V hlavách nám už ale šrotovala strategie na následující den.

 

 

 

Zastavení druhé - Morava

Cílem další výpravy se stala řeka Morava. Charakter Moravy se od přírodní Dyje podstatně lišil. Koryto řeky je zde regulované, a tak bylo dost těžké číst vodu.

„Tady budeme chytat? Vždyť tu není ani bakterie!“ podotknul jsem. „Nekecej a chytej!“ zněla odpověď.

První nához, druhý, třicátý a ani kontakt. Tomáš se mě ptal, co že mám za pruty a vlasce. „No, patnáctigramová mikáda a dvanáctky vlasce“ řekl jsem popravdě.

„Hm a co budeš dělat, až ti to šlukne sumec nebo velká parma?“ „Neboj, přesvědčím je svým šarmem a taktem...“

Ulovení prvního sumce jsem naštěstí jen přihlížel (měl něco přes metr). Chvilku po jeho zdolání jsem konečně zabodoval i já. Jelikož jsem nechtěl hned přijít o nádobíčko, tak jsem se věnoval spíše středním druhům. Na menší woblery jsem najednou tahal jednoho tlouště za druhým a všichni měli okolo 40 cm. Co nához, to kontakt! Prostě paráda! Kluci měli záběrů o poznání méně, ale šli cíleně po sumcích a občas nějakého toho vousáčka vylovili.

No, a jak to v té rybařině chodí, najednou jsem byl i já vystaven zkoušce odolnosti nářadí a dobrých nervů. Rána do prutu a silný tah po proudu. Nahoru a zase dolů - zkrátka nářez!

„Co vlečeš?“ volal Boňác. „Copak vím? Spíš to vleče mě!“ hulákal jsem nazpět.

Patnáct, možná dvacet minut trvalo, než se na hladině zjevila načervenalá ploutev. Krásná parma měřila rovných 70 cm. Po nafocení, natočení a políbení putovala zpět do rodných peřejí.

David hned nato kontroval parmou 72 cm a liboval si, že mě přechytal. Ovšem „chlubílek“ měl nepoměrně hrubší nářadí, a proto zdolání mé ryby na vlasec 0,12 mm a jemný proutek byl ceněn nepoměrně víc!

 

 

Den se spoustou záběrů i úlovků se chýlil ke konci a začali jsme se chystat na přespání pod širákem. Někdy kolem druhé ranní mě praštila do čela první dešťová kapka. Byla to studená sprcha, po které následovala doslova kbelíková smršť. Jako první před deštěm utekl Boňác, který navíc pohanil svůj nasáknutý spacák: „Do té mokré slupky od banánu už nikdy nevlezu!“

Držel jsem basu a vylezl ze spacáku také. Konec konců za chvíli se mohlo chytat. Před čtvrtou hodinou jsme byli připraveni všichni, teda až na Davida. Ten se ve svém brlohu neustále vrtěl a přitom spokojeně oddychoval. V deset hodin bylo po dešti. Slunce sušilo naše svršky i spacáky. V kameře přibyly další záběry menších sumců, tloušťů a parem, přičemž největší z nich měřila 68 cm.

Nad neustále spícím Davidem začali kroužit rackové v předtuše, že to bude něco dobrého k snědku. Neodpustil jsem si poznámku: „Ten člověk ve spacáku tu leží hezkých pár hodin. Támhle jsme vykopali jámu a obřadně ho do ní pohřbíme. Rackům napospas ho nenecháme, přeci jen to byl kamarád. Je to první oběť nepřetržitého spánku...“

Po mých slovech ze spacáku vykouklo jedno oko. Hned jsem iniciativně dodal: „Musíme využít každé chvilky k lovu, zvlášť, když chytáme tak daleko od domova!“

Poté jsem byl nazván jakýmsi hybridem mezi Hitlerem a Stalinem.

 

 

Zpytování svědomí a poučení

Kolem poledne jsme přestali trápit vodu i sebe a přesunuli se do základního tábora u Dyje. Po třech dnech usilovného lovu, kdy jsme otupili všechny trojháčky, vyprázdnili krabičky a potrhali desítky metrů vlasce, jsme konečně vypili své první pivo.

Po občerstvení jsme opět zkoušeli chytit rybu, za kterou bychom se nemuseli stydět. Je asi pravda, že námi navštívené revíry opravdu skrývají metrové candáty, štiky, boleny a také dvoumetrové sumce, ale my přes veškerou snahu chytili jen jejich miniaturní kopie. Velké ryby i na požehnané Jižní Moravě jsou pravděpodobně stejně vzácné, jako pověstná skotská lochnesska.

 

 

Jednu radu čtenářům si stejně neodpustím - je lepší být připraven na souboj s lochnesskou, než dodatečně láteřit nad promarněnou životní rybou! I já si z toho vzal poučení, přestože mé pruty obstály na jedničku, příště určitě „přitvrdím“. Vlasce o průměru 0,12 mm jsou zde opravdu slabé a jeden nikdy neví...

Opět se budu těšit na další výpravu s kamarády, kteří neustále masírovali mou bránici.

Petrův zdar a hlavně „ryba není srnka“

 

Alda Korbel - trhlinaa